Jaderná hádka

Atomy v Plutoniu se netrpělivě chvěly.Třepaly sevelkými přitažlivými silami,upravovaly si své orbitalové kabátky a hledělysamou soudržností a láskou na vůdčí duši prvku Plutonia.Plutonium ale už takveselé nebylo.Lomcovalo svými malými společníky a rozlíceně křičelo:“ No počkejUrane,ty šmejde!!!Až já ti rozbiju držku!!!Ty se nevzpamatuješ!!!“Z daleképrázdnoty se ozvalo:“ Komu nadáváš ty potvoro radioaktivní!!!Radšisklapni,šoupej izotopama a hleď si svýho!!!“Rozzuřené Plutonium chtělo svémunepříteli dát co proto ,ale zachytilo jej rozumné,racionální Železo.“No,no,no,vy aktinoidy jste mi nějaký hóódně agresivní.To já jsem stabilněv pohodě.“Popudilo své líné,chladné atomy a postavilo svůj odporPlutoniu.Mezitím se na druhé straně prázdnoty ošíval neklidný Uran:“Tak si topojď rozdat ,Plutonium,tak pojď!!!“rozechvěl se tak,že se valenční  elektrony daly strachy do pláče.Klidné Železojej chlácholilo:“Klid kamaráde,já ty uměly šmejdy taky nemám rád.Jsou to takovíhybridi…“Plutonium jejich rozhovor zaslechlo a znovu chytlo nový záchvatvzteku.Křičelo tak nahlas,že probudilo i dosud dřímající střelný prach.“Coblbneš,vole?!To si tu ani slušná trhavina nemůže odpočinout,nebo co?!?“V tuchvíli se ale stalo nečekaného!Střelný prach ucítil nepříjemnouhorkost,rozčílil se a začal se vzteky rozpínat,až samou zlobou bouchnul.UžasléŽelezo se rozletělo na kusy na zničilo jedinou bariéru mezi rozhádanýmiaktinoidy.Ty se bleskurychle do sebe pustili.Jako pes a kočka…Hádalise,rvali,šíříc kolem sebe obrovské masy světla, záření a ohně…A tak poprvéobyvatelé města Hirošima viděli plát druhé Slunce…