Jakmile dorazil na místo, rozhlédl se kolem. Tady strávil své, né moc příjemné, ale i tak veselé dětství. Všechno bylo přesně tak, jako když se odstěhoval do Trixidonu za studiem Matematicko-Telekinetické univerzity a tam i zůstal. Jakmile se v Trixidonu zabydlel, jezdil jsem jen zřídka. Neměl už tolik času, studium, ženský, pak práce, ale vždycky si dokázal najít chvíli, aby pokecal se svou maminkou. Ostatní zbytek rodiny mu byl úplně volný. Co mu umřel táta a on se s tím nedokázal vyrovnat, proto dělal bordel, kde se dalo, se od něj všechny tety a i prarodiče odvrátili. Nikdo ho nechtěl hlídat, když byla Elenis (Altarova máti) v práci, všichni se vymlouvali, že je nezvladatelný, neukázněný, že dokáže každýho jen srát a tak dále. Malé sestřenky mu záviděly, že byl ve Vzdělávacím institutu (něco jako základní škola)nejchytřejším dítětem a dávaly mu to pokaždé pěkně sežrat. Kdykoliv se Elenis pochlubila, že její synáček opět prošel všechny testy s plným počtem bodů a bude chodit, jelikož už mu jsou čtyři, do elitní Intelektové třídy, slýchával pak, ty jsi možná nejchytřejší, ale za to my máme tatínka!!!! A tak jim to Altar vracel plnou mírou. Třeba jim odjistil brzdy na luftrojkolkách a pak mohl smíchy potrhat, když si nějaká jeho sestřenička nabila hubu. Nebo jim v noci ostříhal vlasy, namaloval na tváře nevhodné znaky, počural oblečení v šatníku a pověsil robotické panenky za krk na strom. Druhý den dělal, že o ničem neví, ale všichni příbuzní vždycky věděli, čí je to práce. Jednou to došlo tak daleko, zrovna když ho sestřenka Elean, kterou nenáviděl ze všech nejvíce, provokovala maximálně, mrsknul po ní kamenem a omylem jí rozbil hlavu. Trefit ji nechtěl, to ne, ale stalo se… Tehdy z toho byl skoro meziplanetární poprask, a když mu pak dědeček nafackoval, vrátil mu to a ještě mu ze vzteku sprostě vynadal, že si to zasloužila…

Všichni tehdy Elenis jednoznačně sdělili, že ji rádi mají a kdykoliv ji rádi uvidí, ale jejího čtyřletého synka ani omylem. Elenis to samozřejmě rozčílilo a rok se svými sestrami i rodiči nepromluvila ani slovo. Altar začal ve čtyřech letech chodit do Intelektové třídy a tam se seznámil s Petrexem, protože je posadili vedle sebe. Od té chvíle z nich byli nerozluční kámoši na život a na smrt. Altar pomáhal Petrexovi s učením, většinu písemek z matematiky, fyziky, kybernetiky napsal za něj a Petrex mu zase poskytl něco jako druhý domov. Totiž petrexovi rodiče měli Altara hrozně rádi, líbilo se jim, že je tak oslnivě inteligentní a zároveň jim ho bylo líto, že přišel o tátu a maminka, jelikož je na všechno sama, nemá na něj moc času.

A tak Altar s Petrexem připravovali obyvatelům Ulitrixivilinu pěkně horké okamžiky… Například, když jim došlo kapesné, navlíkl se Altar do oškubaného oblečení a na Centrální luftbusové zastávce vesele žebral. Využíval toho, že byl velice roztomilý malý chlapeček a dokázal vykouzlit srdceryvně dojemný psí pohled. Vždycky seděl na zemi se sepjatými dlaněmi, zpíval písničku o ubohém malém sirotkovi a na kolemjdoucí upíral své velké uslzené oči. Všichni ho litovali, ženské se nad ním rozplývaly, že je rozkošný, nádherný a ty očička, a házeli mu velké množství galaxů. Petrex vždycky nenápadně hlídkoval za rohem a sledoval, jestli nejde náhodou nějaký známý. Když někoho zmerčil, hvízdnul na znamení ZDRHÁME! Altar se pak vždycky způsobně omluvil, že už musí jít spinkat zpátky do své jeskyně v lese a dal se na útěk. Cestou se převlíkl zpátky a společně utratili vydělané galaxy za nejrůznější kraviny. Syntetické cukrovinky, mentolové tyčinky, fluorové práskačky, jednou si dokonce poctivě našetřili na dva létající skateboardy a řádili na nich po Ulitrixivilinu. Tak jim to procházelo skoro jeden ulex, až jednou Altarova máti měla schůzku se svou nejlepší kamarádkou Ixelou a šli jen tak náhodou na Centrální zastávku mrknout se kdy letí luftbus Ixele domů a spatřily hlouček lidí u hlavních dveří budovy. Jelikož byly zvědavé, prodraly se davem a Elenis málem vypadly oči z důlků. Pohled na jejího žebrajícího synáčka ji rozzuřil do běla. Přišla až k němu a nasraně procedila mezi zuby: „ Kapesný jsem ti dala včera ne?????“ Altar jen smrtelně zbledl a zíral na svou máti s otevřenou pusou. Pak posbíral všechny galaxy a bleskurychle prchal pryč. Cestou jen Petrexovi krátce sdělil, že ho načapala jeho vlastní matka a že lehce vydělaným galaxům je nadobro konec. Oba měli pak co vysvětlovat. Naštěstí to vzali petrexovi rodiče s humorem a utěšili Elenis, že její syn se v životě určitě neztratí. Ale i tak měl Altar přísný zákaz chodit na Centrální zastávku a jakkoliv mámit s kolemjdoucích galaxy…

Teď měl Altar galaxů víc než dost, ale na tyhle okamžiky vždycky vzpomínal s úsměvem na tváři. Když obešel všechna místa, která byla obetkána nejrůznějšími vzpomínkami, zamířil k domu, ve kterém vyrůstal. Elenis už ho vyhlížela z okna.

„No nazdar, to je dost že jdeš, říkal jsi ve dvanáct a už je čtvrt na jednu…“ řekla mu na uvítanou.

„Promiň, maminko, ale ještě jsem se trošku prošel… Ty snad ani nejsi ráda, že mě vidíš?!“

„Ale to víš, že jsem, už se mi po tobě stýskalo synku…“ objala ho ve dveřích a dala mu pusu. Altar se na ni zářivě usmál a vešel dovnitř. V obývací hale seděla nějaká starší dáma s mladou slečnou. Ale, ale, ale, pomyslel si v duchu, copak to je za mladinkou čičinku? Blondýnečka, balónky nacpané v růžovém tričku, nos pršáček a intelekt beztak jako kráter po meteoru. Altar si ji bleskurychle zařadil do škatulky takzvaných přebytečných obalů na přirození…Když ho zmerčila, zaculila se na něj.

„Jé, ahoj, ty budeš asi Altar, že jo?“ řekla nevinně a šibalsky mu skenovala kalhoty. Altar ji chtěl odpovědět, ale do hovoru se jim vmísila Elenis.

„Abych nezapomněla, tohle je můj syn Altar, Altare, ta paní je moje kolegyně z práce a ta slečna je její sedmnáctiletá dcerka, Alexian. Nuže můžeme jít do kuchyně dát si kávu, ne?“ Všichni se jako na povel zvedli a posadili se kolem kulatého telekinetického stolu u okna v kuchyni. Altar zavzpomínal, jak po něm vždycky prchal z okna, když měl zaracha. Alexian si sedla vedle něj a jako omylem ho něžně kopla do nohy.

„Jej, promiň, to jsem nechtěla, Altare, byla to tvoje noha, že?“ Altar se na ni podíval s přezíravým úsměvem.

„Proč se mi omlouváš, když nevíš, jestli to byla moje noha, hmm?“

„Hihi, co? A byla?“ „Moc dobře víš, že byla…“ Alexian na něho zamrkala a srkla si berezinového džusu. Altar si zapálil a zadíval se ven z okna, někam za daleký horizont.

„Ty, Altare, můžu tě poprosit o cigaretu?“

„Ale… taková malá a už kouříš? Jsou tvrdý, myslíš, že to sneseš?“

„Za chvíli mi bude osmnáct, takže už nejsem zas tak malá holka… Neboj, zvládnu to…“

„No jak myslíš, copak už jsi někdy kouřila něco takhle tvrdýho?“ V tom okamžiku cítil, jak mu Elenis nafackovala pohledem a silně ho pod stolem nakopla do nohy. Nevinně se na ni kouknul a dělal nesmírně nechápavého ba až dotčeného, že si dovolila se na něj tak škaredě podívat. Alexian asi dvojsmysl nepochopila, srdečně se usmála a dál mlela svou.

„Jóó, to víš, že kouřila, kámoš má stejný cigarety jako ty… Nejsou tak hrozný.“ Zapálila si a na důkaz pořádně potáhla. V tom okamžiku se rozkuckala na celé kolo.

„Sakra, tyhle jsou vážně tvrdý… jak tohle můžeš kouřit, fuj.“ Nicméně cigaretu hrdinsky dokouřila a dál koketovala s Altarem.

„Ty můžu se tě na něco zeptat?“ „No jasně, ptej se.“ „Když ty se tak hezky oblíkáš, co si myslíš o mém novém tričku?“ postavila se a vypnula na něj svou vyvinutou hruď.

„No, špatný není, jen ten výstřih mohl být kapánek větší a ta barva, ta je hnusná, růžovou nesnáším, i když k tobě pasuje.“

„Opravdu? Ale kdyby ten výstřih byl větší, nevypadala bych pak jako, no víš, lehká holka?“

„Proč jako lehká holka? Když se máš čím chlubit, tak to neschovávej ne? “ Elenis opět nasraně nakopla Altara pod stolem a velice nerada odešla se svou kolegyní na zahradu, protože ta byla moc zvědavá, jak jí vykvetly čerstvě zasazené gaudezonské petrenilie. Předtím si ale stačila Altara zavolat na chodbu a rázně si s ním promluvit.

„Synáčku, mohl bys jít na chvíli vedle, potřebuji ti něco ukázat.“

„No jistě, maminko, už jdu.“ Když na chodbě osaměli, vztekle se na něj utrhla.

„Do prdele, Altare, já ti říkám, dej té holce pokoj!“

„Já jí ale přece vůbec nic nedělám, jen si povídáme… Co pak je na tom špatného, maminko?“

„Já ti dám takový povídání, až ti bude špatně, s tím tvrdým kouřením, to jsi vážně přehnal! I moje kolegyně z toho byla vedle!!!“

„Ale, mami, já jsem ji jen upozorňoval, že ty cigarety jsou silný! Nechtěl jsem, ať se z toho poblije, no!“

„Já moc dobře vím, jak si to myslel! Naposledy ti říkám, nech ji na pokoji!!! Opovaž se ji dostat do postele, je ti to jasný!!! Nebo si mě nepřej!!!“ zasyčela vztekle a stále se ohlížela, jestli ji náhodou ty dvě neposlouchají.

„A co když bude chtít, maminko? Přece se říká, dej a bude ti dáno, ne? A já nejsem lakomý!“ Elenis ho vztekle pleskla po rameni. „Ale ona nebude chtít!!! A ty se nebudeš nijak snažit, aby náhodou chtěla, ano? Slib mi to!!!“

„No dobře maminko, neopíchám dcerku tvé kolegyně, stačí?“

„Přísahej!“ „Přísahám na své čisté svědomí a nevinnost, mami!“ Elenis jen zakroutila hlavou a odešla ukázat své kolegyni gaudezonské petrenilie, které modře kvetly uprostřed zahrádky. Altar s Alexian v kuchyni osaměli. Chvíli mlčky seděli, Altar zamyšleně pokuřoval další cigaretu a pak Alexian opět zavedla rozhovor na lechtivější téma.

„Víš, já jsem si k tomu triku koupila i podprsenku. Bylo to s tím tričkem v akci!“

„No vidíš, jak umíš šikovně nakupovat.“ „Je taková krajková, růžová, s kytičkami…“

„No tak mi ji teda ukaž, matka příroda mi nenadělila nějak zvlášť vyvinutou fantazii…“

„A chtěl bys ji vážně vidět?“ „No rád se mrknu, jaký spodní prádlo prodávají v akci.“ Alexian si vyhrnula těsné tričko a na Altara vykoukly její překypující přednosti. Sakra, to jsou kozičky, pomyslel si v duchu, na ty by měla mít zbrojní průkaz…

„Tak co na ni říkáš?“ „No pěkná a to co je uvnitř, je ještě hezčí…“

„Tobě se líbí ty gelový kostice? No abych pravdu řekla, jsou příjemný, netlačí… Ale co se ti na nich líbí?“ zeptala s naprostou vážností a Altar vyprsknul smíchy.

„Mají takový pěkný tvar, víš?“

„Aha… tak to jo…“ Stáhla si tričko zpátky a šla si nalít další skleničku berezinového džusu. Altar si dlouze povzdechnul. Tak s touhle si vážně moc nepokecám, ta má pusinu vážně jen na orál.

„No nic, Alexian, jdu si odskočit na toaletu… byla bys tak hodná a uvařila mi ještě jedno kafe?“

„Jó, to víš, že jo…“

Když se Altar vracel s toalety a šel si opláchnout ruce, přišla za ním, se světelnou konvičkou v ruce a ve dveřích koupelny do něj nenápadně žduchla a otřela se svými bujnými vnadami.

„Jéj, promiň, já tu jdu jenom pro vodu, víš?“ Altar se na ni pobaveně podíval.

„Hele, vodu si přece můžeš nalít i v kuchyni, ne? Já mám spíš takový pocit, že se mnou nezakrytě flirtuješ, co?!“

„Hihi, to zas né… Ale tak za hřích bys stál, Altare.“ „Ale no tak, děvče, nevíš, s čím si zahráváš…“ Alexian se k němu přitiskla. „Vždyť jseš jenom chlap, nebojím se tě…“

„Ale to bys měla… Hele, já si teď skočím koupit cigára, kdyby se moje máti ptala, kde jsem, tak ji to vyřiď, jo?“ Chystal se na odchod, ale Alexian se k němu přidala.

„Nebude ti vadit, když půjdu s tebou? Nechci tu být sama, víš?“ Ta je ale neodbytná, pomyslel si Altar v duchu, snad to maminka překousne, kdybych náhodou byl nucen porušit slib, kterým jsem jí zavázal.

„No co mám s tebou dělat…“

Když byli kousek od domu, začala mít Alexian čím dál tím více intimnější dotazy.

„Ty Altare,“ upřela na něj svá kukadla, která byla oknem do lebky, kde měl mozek asi trvalou dovolenou nebo spíš nemocenskou „můžu se tě na něco zeptat?“

Altar si dlouze povzdechl, už je to tu zas. „No tak se ptej…“

„Máš nějakou holku?“

„Nejsi nějaká moc zvědavá???“ „Proč? Já třeba kluka nemám… No měla jsem, ale v posteli to nebylo ono, vždycky, když mi to dělal pusou, tak se udělal dřív než já, hihi, no prostě takovej blbeček a nic nevydržel… Vždycky mě nechal rozdělanou a usnul… já bych potřebovala, aby mi to udělal opravdovej chlap, víš?“ Altar jen vyvalil oči, její bezelstná upřímnost ho opravdu dostala.

„Tak opravdovýho chlapa bys potřebovala…“

„Jo, přesně tak… Jako já jsem už spala s hodně klukama, ale všichni to byli takový ucha nezkušený, já bych chtěla zažít sex se zkušeným mužem… Ty prosím tě, můžu tě chytit za ruku?“

„A z jakého důvodu?“

„Tam na lavičce jsou moje kámošky, víš, chci, aby si myslely, že spolu chodíme, víš?“

„Pro mě za mě, je mi to celkem jedno…“ V tom okamžiku se kolem něj ovinula jako liána a přehodila jeho ruku kolem svých ramen.

„Neříkala jsi náhodou, můžu tě chytit za ruku???? O držení v náručí nebyla řeč…“ Nevinně se na něj usmála. „Takhle to vypadá věrohodněji, jo a až půjdem kolem nich, dej mi pusu…“ Altar se pousmál, tahle hra se mu začínala zamlouvat… Ve chvíli, kdy šli kolem lavičky s hloučkem děvčat, přitiskla se k němu a vlepila mu pořádný šťavnatý polibek.

„Ahoj, holky, tohle je Altar, můj přítel…“ představila ho hrdě a majetnicky objala kolem krku. Slečny na něj upřely zvídavý pohled, všem mohlo být tak kolem šestnácti roků… „Nazdar dámy“ pozdravil je se zářivým úsměvem. Slečinky se začaly přiblble chichotat. „Ale jdi ty, jaký dámy… my jsme ještě holky…“ No, to vidím a asi pěkně nadržený. Neunikly mu jejich zvídavé pohledy na jeho kalhoty, látku, ze které byly ušité, asi nezkoumaly… Jedna z dívenek si vytáhla z kapsy velké, černé, fluorové lízátko, ve tvaru koule a začalo ho dost náznakově olizovat a cucat. Altar se musel držet, aby se nepočůral smíchy. Kdyby měl víc času, klidně by je přefiknul všechny, ale takový mladinký žabky ho moc nebraly. Beztak to byly ještě panny a s těma je fůůůra práce. To Alexian vedle nich vypadala jako dospělá ženská, ale v hlavě taktéž vakuum… Cukaly mu koutky, ale stačil si udržet kamennou tvář.

„No, tak už abychom šli ne?“ řekl do napjatého erotického ticha a pobídl Alexian k odchodu. Ta ještě zamávala svým přítelkyním a hrdě, držíc ho kolem pasu, odkráčela s ním do malého obchůdku pro kuřivo.

„Ty, Alexian, to se kamarádíš s takovýma malýma holkama???“

„Jak malýma? Je jim šestnáct a za chvíli jim bude sedmnáct, já jsem sice o rok starší, ale rozumíme si… Jsou to fajn holky.“ Jo, fajnový kamarádky, koukaly na něj, jako by mu ho chtěly všechny vykouřit naráz, bez ohledu na to, že je údajný přítel jejich kámošky… Opravdu bezvadný holky….

Když byli u obchodu, vymanil se jí z objetí.

„Pro cigárka si zajdu sám, ano? Tady mě znají, tak ať se nešíří zbytečné pomluvy, jo?“ Zalezl do obchodu a Alexian ho poslušně čekala venku, jenže jakmile vyšel ven, skočila mu kolem krku a Altar jen cítil za zády vyjevený pohled postarší prodavačky, která sem tam zašla na kafe k jeho mamince.

„Ty, Alexian, já jsem ti něco řekl ne?“ okřikl ji naštvaně „ Do prdele, teď si bude celý Ulitrixivilin povídat, že souložím se školačkami…“ Alexian se na něho smutně podívala a dala se do breku.

„Já věděla, že ti přijdu úplně blbá…“ vzlykala „každej si myslí, že jsem blbá…“ No to asi proto, že jsi, děvenko, úplně vymazaná…

„Ale nejsi, Alexian, seš v pohodě, tvůj intelekt sice není nijak excelentní, ale myslím, že ti bohatě stačí… Jsi normální, hezká holka…“ řekl jí mile, jen aby přestala brečet a dělat mu ostudu. Rázem jí slzy uschly jako jezero, když si slunko mákne a opět se radostně rozesmála.

„Jé, vážně ti přijdu hezká???? Opravdu??? Ty seš taky fešák!“ výskla a skočila mu znovu kolem krku a korunu nasadila důvěrným polibkem. Tohle už nevysvětlím, pomyslel si v duchu nešťastně.

„Tak už půjdem, ne?“ Alexian se na něho pověsila a Altar v duchu zaúpěl… Faux pas...

Mezitím se domů ze zahrady vrátila Elenis s kolegyní. Když zjistila, že Altar i Alexian jsou pryč, přepadla ji hrůza…

„Asi šli na procházku, Ixelo, neboj, brzo se vrátí…“ řekla se zoufalým úsměvem.

„V pořádku, jen ať se projdou…“ řekla Ixela klidně, sedla si za stůl a zapálila si.

„Ty Ixelo, já vím, že to zní poněkud zvláštně, ale ať se stane cokoliv, předem se ti omlouvám… On je totiž můj synáček tak trochu hodně na ženský a která před ním neuteče, tak tu prostě, no však víš co tím myslím…“

„Hele, Elenis, Alexian už je skoro dospělá ženská a sama musí vědět, co chce a co ne… Já ji nebudu pořád vodit za ruku. Spíš bych se měla omluvit já za ní, protože se tu před ním natřásala jako nějaká coura, až jsem se za ní musela stydět. Ta holka vůbec neví, jak se před chlapem chovat…“

„Tak to se mi ulevilo, Ixelo, že to tak bereš… Ale stejně ho zabiju, jestli to udělá…“

„Ale proč? Když nebude chtít Alexian, tak k ničemu nedojde… Jenže ona chce a dává mu to dost nezakrytě najevo. Tak je to její problém, už není malá holka.“ Elenis si oddechla, ale stejně se v duchu modlila, ať si jednou její synáček nechá zajít chuť. Pak si ale uvědomila, že je to to samé, jako by doufala, že tekkenské slunce přestane svítit a částečně se smířila s tím, co asi přijde…

Alexian kráčela vedle Altara a pořád ho bombardovala dotazy, celkem odvážnými.

„Altare, máš rád sex?“

„To víš, že mám…“

„Já taky, ale ještě jsem nezažila žádnej pořádnej… Ti mladí hošani už mi prostě nestačí, chci sex s opravdovým chlapem, co mi to udělá pořádně a drsně…“ řekla jako postarší dáma, kterou už nebaví souložit se zajíčky.

„A kolik si prosím tě, těch mladých hošanů měla…“

„Hodně, Altare, hodně… Jsem už celkem zkušená, víš? A jak to umím pusou, to bys koukal…“ Altar se v duchu hlasitě rozesmál, hmmm, takže jsi beztak ještě panna, holčičko, poněvadž, ten kdo moc kecá…

„Ale? Opravdu?“

„Jo! Nevíš náhodou o nějakém zralém muži asi tak tvého věku????“

Když byli skoro u Elenis doma, podíval se jí Altar do očí a řekl to, co mu celou dobu leželo na srdci.

„Ty, Alexian, přestaň si se mnou hrát a řekni mi to na rovinu. Chceš si se mnou zasouložit?“

Alexian na něho vykulila oči a pak se šibalsky usmála. „Ale jo, proč ne…“

„Myslíš to opravdu vážně? Uvědom si, že tobě bude osmnáct a mi šestadvacet…“

„Copak, máš strach, že mě nezvládneš?…“ řekla tajemně a přitulila se k němu. Tak jo, děvenko, řekla sis o to.

„Tak kde to uskutečníme? Přes dům jít nemůžem, bude to tvojí i mojí máti jasný… Takže plán je následující, vidíš támhle ty skleněné schody? Ty vedou přímo do pokoje, který byl dříve můj dětský pokojík, tak půjdem tam, hlavně potichu ano?“ Chytil ji za ruku a vedl přes zahradu přímo ke skleněným schodům. Pak potichu otevřel prosklené dveře a vtáhl ji do pokojíku, kde ji následně opřel o telekinetický šatník a drsně políbil. Když pak Alexian spatřila přes kalhoty jeho stoprocentní erekci, sebevědomý výraz zkušené děvy jí zmizel z tváře a vystřídal ho vyděšený pohled nezkušeného děvčátka. Altar se na ni pobaveně pousmál a chytil ji za ramena. „Copak, copak, děvenko? Nějak tě opustilo tvé nadšení, nebo se mi to jen zdá?“

„Ne…to ne… jen jsem netušila, že seš takhle obdařenej…“

„Zlatíčko, tohle je normální možná trochu nadprůměrná velikost… Ale přece nic, co by mělo překvapit slečnu s takhle bohatými zkušenostmi…“ Alexian spolkla údiv, přišla k němu a dala mu pusu na tvář.

„Co mě pusinkuješ jak malý děcko? Pořádně to neumíš?“ popadl ji do náruče a znovu drsně políbil. Alexian na něho zírala, ruce svěšené podél těla.

„Co na mě tak koukáš? Tak se ukaž, co v tobě je, děvče…“ Alexian, ještě před chvílí tak sebevědomá, najednou nevěděla, co říct a co dělat. Altar ji pevně sevřel v náručí a až zřetelně ucítila jeho ztopořený penis. Došlo jí, že si měla dávat větší pozor na pusu…

„ No tak do toho, holčičko, už jsem celý nažhavený…“

„A jak to budeme… dělat?“ špitla vyjeveně. „No pořádně, zezadu, drsně, přesně jak sis přála, puso, tak dělej, pěkně se opři o tu skříňku a vyhrň si sukýnku…“ Alexian se rukama zapřela o povrch skleněné telekinetické skříňky a s tlukoucím srdcem čekala, co přijde. Altar si rozepnul kalhoty a stáhl ji kalhotky až ke kolenům. Pak ji chytil za zadek a prudce do ní vniknul. Když drsně, tak drsně… Alexian sebou škubla a vrhkly jí slzy do očí. V tu chvíli si myslela, že ji snad roztrhl vejpůl.

„Auuauu, né tak silně, to bolí…“ zasténala zoufale. „Ale, ale, něco se ti nezdá, pusinko? Jen tak pro detail, dělala si to vůbec někdy, co?“ Alexian si uvědomila, že pokud nechce utrpět vnitřní zranění, bude muset s barvou ven.

„Jo, to jo… Ale jenom asi tak dvakrát, třikrát…“ řekla tiše a Altar se tomu jen pobaveně zasmál. „Hmmm, to sis ale měla rozmyslet dříve, kočičko, chtěla jsi drsný sex s opravdovým chlapem, tak tady ho máš… Aspoň si pro příště zapamatuješ, že nemáš lhát a vymýšlet si.“ Plácl ji po zadku, drsně zmáčkl obě půlky v dlaních a pořádně se do ní opřel. Chvíli řádně a tvrdě přirážel, ale když uslyšel její bolestné sykání a naříkání, zněžnil tempo a pohladil ji po zadečku.

„Teď už to nebolí?“ zeptal se mírně. „Ne, to už je lepší…“ vydechla Alexian úlevně a utřela si slzy.

„Tak se pěkně uvolni, pusinko, já už budu něžný, neboj.“Alexian se pohodlně opřela o skříňku a podvolila se Altarovi. Za chvíli ucítila nesmírné vzrušení a rozkoš. Zaťala nehty do skleněného povrchu a hlasitě se rozsténala.

„Aaaaaach, anoo, Altare, anoo, áááááh, ááááááááááááá!!!!!“

Elenis, sedící v kuchyni, sebou trhla, když zaslechla její hlasité vzdechy.

„Já toho hajzla zabiju!!!“ zařvala nasraně a chystala se jít nahoru, zatrhnout Altarovi jeho milou zábavu. Ixela ji zastavila. „Ale v pohodě, neřeš to… Je to jejich problém… Alexian si o to sama říkala… a Altar, ten už je prostě takový no, toho nezměníš…“

Jakmile Altar zaslechl Alexianiny vzrušené výkřiky, myslel, že ho trefí šlak. „Nekřič tolik, sakra!!!“ okřikl ji nevrle.

„Ale já nemůžuuuu, áááách, ááááááááááááá“ sténala dál a křečovitě svírala skleněnou desku.

„Já ti říkám neřvi!!! Ovládej se, do háje!!!“

„Ale to nejdeeeee!!! Aááááách, ano, ano, Altare, áááááááh, nepřestááááveeeej!!!!!!!“

„Jestli nezmlkneš, tak toho nechám!“

„Neee, to nee, ááách, áááh, to je nádherááá, áááááá, pořádně, Altíku, achachach, ááááh!!!!!!!!!“ křičela dál a zmítala se pod ním ve slastných křečích. Altar ustal v pohybu a prudce si ji přitáhl k sobě.

„Miláčku, Altíku, proč si přestal????“ zašeptala omámeně.

„Jasně jsem ti řekl, ať jsi zticha!!! Jestli ti to nedošlo, dole je moje a tvoje máti! Nemusí slyšet, že si to tu spolu rozdáváme! A nejsem žádný tvůj miláček!“

„Já už teda budu potichoučku, slibuju, hlavně pokračuj!!!“ Znovu se opřela o skříňku a Altar pokračoval ve slastné činnosti. Chvíli byla Alexian zticha, ale pak se rozkřičela na novo a Altar pochopil, že nějaké upozorňování je víc než marné. Zacpal jí dlaní pusu, aby aspoň trošku utlumil hlasité vzdechy.

Elenis nervózně bubnovala prsty o povrch telekinetického stolu a pálila jednu cigaretu za druhou. S každým výkřikem Alexian rostl její hněv…

Altar zatím přirážel rychleji a rychleji a Alexian mu křečovitě svírala ruku, kterou jí držel na ústech. Za chvíli pocítil silné stahy v jejích útrobách, což mu činilo nesmírně příjemné potěšení. Rychle oddechoval a zasouval čím dál tím hlouběji.

„Nebolí?“ zeptal se jí s blaženým úsměvem na tváři. „Mmmm…“ zahuhlala mu Alexian do dlaně a vstřícnými pohyby mu dala najevo, že jí to vůbec není nemilé.

Pak stahy nabraly rapidně na intenzitě, až přerostly v silné sevření a Alexian prudce strhla Altarovu ruku ze své tváře a zaječela tak hlasitě, až si Altar s hrůzou uvědomil, že to museli slyšet i kolemjdoucí na ulici. Svalila se na skříňku a prudce oddechovala.

„Ach, Altíku, miláčku, to byla nádhera… Já tě miluju…“

„Ale nepovídej... Když mě teda tak miluješ, tak si klekni a otevři pusinku.“ Poslušně se mu sklonila k rozkroku a začala cudně hubičkovat jeho azurově modrý žalud.

„Ale co to je?! Děláš si ze mě legraci?! Pořádně do pusinky, no ták… Vždyť si říkala, že budu koukat, jak to umíš orálně“ popadl ji za hlavu a málem ji ho vrazil až do krku. Alexian jen vykulila oči a hlasitě polkla. Altar se na ni shůry díval s pobaveným výrazem.

„Ty jsi ho asi v životě v puse neměla, že?“ Zavrtěla hlavou.

„No tak se to naučíš… hezky ho chyť do ruky, noo, to je ono, a teď pěkně jazykem…“ Alexian se řídila Altarovými instrukcemi a za chvíli uslyšela jeho spokojené sténání.

„No vidíš, jaká jsi šikovná, hmmm, jen tak dál, to je ono, pusinko… Jej, ach, takhle se mi to líbí…“ vzdychal spokojeně a tlačil jí hlavu vstříc svému rozkroku. Alexian zavřela oči a představovala si, že cumlá velké mentolové lízátko. Když ucítila silné pulzy, pevně rty stiskla modrou hlavičku Altarova penisu a pošimrala jazykem špičku. Altar hlasitě zasténal a vypustil jí do tváře proud azurového ostrého světla, složeného ze samých genetických fotonků.

Pak si úlevně oddechl, zapnul si kalhoty a poplácal ji po tváři.

„No vidíš, jaká jsi šikulka… Teď bychom asi měli jít dolů a dělat, že o ničem nevíme…“

První z pokojíku vylezl Altar, stále ještě s blaženým úsměvem na rtech, ze kterého bylo na sto metrů poznat, co se asi dělo… Chvíli za ním se vypotácela Alexian. Měla rozcuchané vlasy a ještě blaženější výraz než on.

„No, Altare, ráda jsem tě poznala, a děkuji za hezkou procházku…“

„No nemáš zač… Copak, maminko, vadí, že jsme se byli projít?“ řekl nevinně, když spatřil rozlícený výraz v Elenisině tváři. Ixela popadla svou dceru za ruku a strkala ji ke dveřím. „Tak se měj Elenis hezky a tobě, Altare, přeji opravdu pevné zdraví…“ řekla věcně a i s Alexian, která stále na Altara zamilovaně koukala, odešla pryč.

„Tak tohle jsi posral, Altare!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Tos vážně posral!!!!!!!“ zařvala Elenis na svého synka, když osaměli.

„Ale, mami, vždyť se zas tak nestalo, ne???“ prohodil Altar pobaveně a uvelebil se na telekinetické židli v kuchyni.

„Já ti dám, že se nic nestalo!!!!! Před chvíli si ojel dceru mé dlouholeté přítelkyně a ono se nic nestalo!!!!!!!!!!!!“

„Maminko, abych ti řekl pravdu, tak ona ojela spíš mě… Tak silně po tom toužila, že mi jí začalo být líto a tu radost jsem jí udělal, no…“

„Ty seš vždycky takovej soucitnej, že??!!!???????? A co kdybys někdy soucítil se mnou a své sexuální extempore si nechal na doma!!!!! Do prdele, proč?! Proč můj jediný syn musí být takovej hajzl mizernej!!!!???“

„Ale mami, tak už se nerozčiluj, jak někdo sbírá modely kosmických lodí, já sbírám zase ženský, to je úplně to samý…“

„No to teda rozhodně není to samý!!!! Normální sběratelství je ušlechtilá činnost, ale to, co děláš ty… to je svinstvo!!!! Máš ty vůbec nějaký svědomí????“

„No pravděpodobně ano, ale momentálně o žádném nevím, takže…“ Elenis se na něj nevěřícně podívala. Někdy nemohla uvěřit tomu, že je její syn…

„Tak víš co?!? Jdi do hajzlu!!!! JDI DO HAJZLU!!!! Až své svědomí objevíš a pochytíš nějakou morálku, tak pak se spolu budeme normálně bavit, ale teď mi jdi z očí, ty parchante jeden!!!!!!!! Slyšíš, vypadni!!!!! Stydím se za to, a lituju toho, že jsi můj syn!!!!!!!“

Altarovi z tváře zmizel úsměv a usídlil se na ní smutný, zklamaný výraz. Tohle ho vážně ranilo… Dlouze se Elenis zadíval do očí, pak vstal a beze slov odešel. Venku si zapálil a šel pomalu na zastávku, počkat na luftbus, který letí zpátky do Trixidonu.

Elenis se za ním koukala z okna a cítila, jak ji vztek přechází. Uvědomila si, že tu poslední větu si mohla vážně odpustit… A tak vyrazila za ním.

„Altare!!! Altare, počkej!!!“ volala na něj, ale ani se neohlédl.

„Sluníčko, já jsem to tak nemyslela, promiň!!! Mám tě ráda, moc dobře to víš, tak sakra stůj!!!“ Altar se zastavil a zůstal stát uprostřed skleněného chodníku. Stejně by domů asi neodletěl… Strašně nerad se svou maminkou hádal, ale když už to přišlo, vždycky se to snažil nějak urovnat. Prostě si nedokázal představit, že odletěl zpátky do Trixidonu a byl s ní rozhádaný. A Elenis na tom byla stejně. Když ho doběhla, objala ho a chvíli držela v náručí. Pak se mu koukla do očí, které sršely elektrickými jiskrami.

„Drahoušku, já to opravdu tak nemyslela, promiň. Nikam nechoď, já jsem ráda, když tě mám aspoň chvíli u sebe.“