Člověk někdy pozná někoho kdo se mu může zdát jako ten pravý partner na celí život ale nějak to blíže neposoudí jelikož ho téměř hnedka oslepí láska. Což je příjemný pocit ale taky většinou velice zraňující když přijde okamžik pravdy a my se z omámení láskou probereme do reality. Často se stane že ani nedokážeme poznat onu milující bytost které jsme přísahali lásku, věrnost a další jiné věci. Jen žasně a nevěřícně stojíme na středové čáře mezi ponaučením a zhroucením. Někteří se poučí a jdou vstříc osudu i když můžou opět  narazit, ale tentokrát jsou poučeni a budou tomu čelit s možnou předtuchou opakování se. A ti druzí? Ti můžou skončit různě. Bud se budou už na pořád bát zkusit další vztah, nebo si už nedokáží přiznat že by se někdy nějaká osoba mohla ztracené lásce vyrovnat, a v nejhorším případě si šáhnou na život...je to vše na síle člověka ale ne na fyzické. Nýbrž  na té psychické.

Co Vy???

Máte opět sílu vstát a jít dál nebo skončíte v té druhé skupině???