"I když nám někdo dokáže, že pes má čtyři nohy, slunce zapadá a opět vychází, stále máme možnost, že mu nemusíme věřit ani slovo."

Středa je nejsložitějším dnem z celého dlouhého týdne, protože mě lze spatřit při mnoha mnoha činnostech. K ránu se obudím, s tím, že jsem celý štěstím bez sebe, jelikož jsem přežil další noc svého života, jako každý den, který odpovídá období podnělí až pátek, navštívím školu. Je to svým způsobem zkáza, ale, co bychom neudělali pro vzdělanost a informovanost našeho, stále vzkvétajícího, života. Proto musíme, jej my vlastně nemusíme, ale nechtěně chceme, chodit do námi vybraných ústavů, aby z nás nevyrostli nějací spratci, zloději, zvrhlíci, individua apod. , kteří dnes násilní nezletilé děti, kradou, co jim oko zahlédne, tunelují banky, berou lidem bez známky důkazu peníze z účtu nebo přepadávají staré důchodce v jejich vlastních obydlích.
Ve škole celkově nic moc. Na to, že nám slibovali hory doly, zelené pláně, křišťálově čistou, čirou vodu, jak se budeme mít dobře, jak nás to bude bavit, tak jediné, co stojí za zmínku na naší škole a to ještě po pár hodinách mučení, je barevná (s větší uhlopříčkou než v jednotlivých třídách na škole) televize, která vysílá pouze a jen pořady s německy znějícím zvukem. I když se německy učíme, tak rozumíme velké kulové. A když říkám velké kulové, tak tím nemyslím nějaké malé, nicuplné kuličky. Opravdu, nic k radostnému oznámení tam není. (ale nebudu tolik kritizovat. Můžu být rád, že na takové „prestižní škole“ jsem, dokonce bez příjímaček. Tak teda… hej hej jupí… hurá, naše škola je nejlepší! – nevěřte všemu. Je dokázáno, že jen asi 10 % všech slov vypuštěných lidskými ústy dáva smysl, tím však nemluvím o vzájemném vztahu jednotlivých slov mezi sebou. V tomto případě je dokázaná velmi malá pravděpodobnost, že daná věta bude vůbec pochopena samotných člověk, který ji vyřkl) Kamarádi ano, to je pravda, ale ty nekategorizuju do skupiny společně se školou, protože s kamarády si můžu zajít na pivo, zkalit se do němoty, ale se školou? Se školou si tak maximálně můžu vytřít… prach na poličce, nebo také podlahu.
Ve škole děs, odevzdávat seminární práce, psát písemky, poslouchat nelogické, nesmysluplné a ničím nepřispívající inforamce a kecy jakýchsi šašků v čele třídy, poslouchat blbosti, které vypustí někteří moji kamarádi (už jen je vidět je někdy dost velké utrpení a kdybych dostal někdy trest, což je opravdu jednou za uherský rok, protože jsem dítko hodné, nechtěl bych jeho náplň trpět zrovna tímto způsobem), nervovat se s lidmi, které pomalu ani neznám, opisovat do zmrtvení pomalu všech hýbajících se končetin rozsáhlé texty apod. Život studenta, žádná sláva, obzvláště, když člověk studuje na škole, kterou nemá v libosti. Každé ráno se probouzí s tím ať už je víkend, ať už jsou prázdniny, ať už je matura, ať už je po matuře a ať už jsem pryč, výhýbá se budově školy okruhem, který by stačil i na karanténu virusu Hemetrik Propulus a přemýšlí pomalu každou chvíli, co může, jak bulat nebo zkrátka nezůčastnit se přímého kontaktu s děním ve škole. Do školy chodím kvůli přátel a musím se přiznat i kvůli maturitě, i když neočekávám, že se v oboru, který studuji, uplatním a bude součástí mého každodenního života, ale co kdyby náhodou, protože člověk nikdy neví. Možná spojím obě dvě etapy vzdělávání, které absolvuju a budu podnikat v hudbě. Nechám se, doufám příjemně, překvapit a nechám svůj osud v rukou osudu. (to je ale blbost. Co někdy dokážu napsat, by jednomu z toho hráblo na mysl)
Zvoní, zvoní, a já fičám do hudebky, kterou mám hned po přežití školy. Výuka končí 14:15, respektive poslední hodina a hodina v hudebce mi začíná ve 14:45, takže žádné poflakování, hybaj hybaj mrcho líná. Každou středu se schází naše talentované trio. Už jenom ten fakt, že ve triu (což jsou dohromady tři lidé. Všichni jsou to aktivní akordeonoví hráči a učitelka se nepočítá) hrají dva konzervatoristi. Moje kamarádka Katka, která dělá přijímací zkoušky 21. dubna (takže ji budu držet určitě pěsti, i když já mám zrovna písemné maturity) a já, který už má zkoušky dávno za sebou a užívám si blaženého pocitu, že jsem se konečně dal tou správnou cestou. Mimochodem já jsem dělal zkoušky 16. ledna tohoto roku.
Aby toho nebylo na programu málo, s těžkým akordeon (nevím to přesně, ale myslím, že váží kolem 16 kg), věcmi (bunda, mikina) a batohem ze školy vybíhám, no dobrá nevybíhám, snažím se vyjít dvě patra, na určitých částech točitých, schodů, kterých není zrovna dva a půl. V patách mě povzbuzuje Katka, a když se dobelhám a doplazím do třídy, kde máme dodatečnou hudební nauku, odkládám vysílený všechny věci a odpočívám v lavici. Tahle nauka je „speciálně“ pro budoucí konzervatoristy, teda konkrétně pro ty, kteří se na konzervatoř hlásí a mají v plánu ji studovat. Zpíváme, posloucháme, učíme se, diskutujeme, píšeme, no prostě vše, co se dělá v normální škole s tou odlišností, že my děláme to, co nás s vynaloženou pílí bude v budoucnu živit. Nemluvě o tom, že nás to nesmírně baví. Však důkazem je můj čin, když mi bylo asi pět roků. Tehdy jsem po zkončení náborového koncertu uchopil ruce každého z mých rodičů a než zaregistrovali nějaký pohyb už jsme svižným krokem trajdali ke klavíru, aby mě zapsali.
Jo, jo. Takhle si člověk vybírá budoucnost. Takhle si člověk skládá jednotlivé díly života. Tak, aby nic nedřelo, tak, aby vše mělo jednotný směr, tak, aby to člověka z hlavního důvodu bavilo. Musí ho to oslovit, vnuknout a ukázat mu na tu bleskovou chvíli celý život. Pak je právě na něm, jestli se za tím vydá, nebo odmítne a bude sám na vlastní nebezpečí pátrat po jeho „snu“. Já to měl lehké, stejně jako můj brácha (moje dvojče). Ten si také, když mu bylo co mě, vybral kreslení. Teďka je na umělecké škole a s vervou chce pokračovat ve svém umění. (my jsme celkově zajímavá dvojčata. Abych se přiznal, tak v našem rodokmenu nemáme ani náznak někoho, který by buďto kreslil nebo hrál. A když už tam nějaký ten náznak je, tak bohužel nikdo toho nedokázal s těmito činnostmi tolik, jako právě my dva)
Středa je vždycky náročná akce, ale jsem za to rád. Pořád lepší, než sedět doma nebo se někde toulat. Když vidím ty haranty, jak courají městem, sedí u vchodu a kouří, pořád něco vyvádějí a nemají nějaký „program“, tak to nechápu. Nikdy tohle nepochopím, protože už od malého kluka se aktivně účastním kroužků. Jako malí jsme si pořád hráli, protože máme skvělé sousedy, kterých není zrovna málo. Chodili jsme (v určitých věcech ještě chodíme) do sportu, do hudebky, do výtvarky, na akce, na soutěže, na výstavy, jezdili jsme na výlety, nebylo vlastně dne, kdy jsme něco nedělali. Proto je mi těch ostatních, když je vidím, někdy i líto, ale co s tím naděláme. Já už jsem se rozhodl, tak mi to může být svým způsobem jedno.
18:15 hodin v podvečer, přicházím domů ověšen několika kilovýma bombama. Nepřeji si nic jiného, než, abych si prořachal páteř, opláchl si obličej, najedl se, něco do sebe nalil a spokojeně usnul v , nad tím vždy rozplývající se, ochlazeném pelešku. Zítra předposlední den, uvidíme co nám kdo nadělí.