Povídky 15.Srpen 2007
STÍN:
Nemohla jsem usnout a tak jsem se jen převalovala z jedné půlky postele na druhou. Na zpocené tělo se mi lepilo prostěradlo a já se bála otevřít oči, abych ho zase neviděla. Slzy mi stékali po bledé líci a jejich průzračný vodopád nebral konce. Chtěla jsem, aby mě osvobodily a odnesly pryč mé trápení a nejhlubší city mého srdce. Stále jsem hluboko v sobě cítila jeho přítomnost, zrychlený dech se mi srážel na kapičky bíle rosy. Teplota v místnosti každou minutou klesala a já to nemohla zastavit.
On se přibližoval a každým svým krokem mi svíral duši a mučil srdce. Moje ústa se otevřela v němém výkřiku, avšak oči byly stále zavřené. Ledové ruce mě pomalu uchopily do pevné náruče. Mysl se začala rozjasňovat a já začala konečně vnímat přítomnost. Nekonečná řeka stříbrných drahokamů zkrápěla jeho hrubé dlaně a ústa, jenž je pomalu slíbávala. Až neuvěřitelně lehce si mě přitáhl blíže ke svému obličeji a počal laskat polibky odlesky mých vlhkých vlasů. Šeptal mi ta nejhlubší slova tak věrně, že jsem jim musela opět uvěřit. Nechala jsem se zlákat na novou cestu, jenž mi přinášela ty nejkrásnější a zároveň nejbolestivější chvíle mého života. Jak čas plynul a já stále spočívala v jeho náruči. Sněhová víčka se zavřela a já se nechala unášet vlnami vysněných tužeb a nejhlubších přání. Na jedné jsem byla s ním. Nebyl ovšem strůjcem mého osudu, byli jsme jen dvěma anděly uprostřed nekonečnosti blízkého oceánu. Slabý vánek nám vyprávěl věčný příběh naší lásky a on mi hladil ústa, abych nemohla promluvit a pokazit jedinečnost tohoto okamžiku. Díval se mi do slzami zalitých smaragdových očí a viděl v nich mou neutuchající naději. Věděl, že žiji jen pro něj, pro jeho pohled, pro jeho pohlazení, pro jeho slova.. Ze snění mě vytrhl prudký náraz o kamennou desku. Musela jsem zaplatit daň za tento nádherný, ale krutě krátký pocit. Nebránila jsem se a nechala, ať to udělá. Věděla jsem, že ho to bolí víc než mě. Ležela jsem na bílém kameni, ještě bledším než moje nahá kůže, někde uprostřed věků, kde lidi mlčí a život mluví. Stáhl ze mě poslední zbytky potrhaného oděvu a hbitým pohybem ruky zavřel mé němé oči. Viděl v nich můj strach, ale i jistou odevzdanost, která mu stačila k tomu, aby to mohl provést zas. Cítila jsem jen chlad, který mě celou prostupoval a svíral mé prudce bijící lidské srdce. Cítila jsem jeho ústa na své šíji a pak to známé bodnutí v zátylku a s každým okamžikem narůstající bolest. Teplá krev se řinula dolů po bílém oltáři a nepřirozeně rychle mi začala pokrývat tělo jako rudé, lehké šaty. Chtěla jsem myslet na něco jiného, ale v hlavně mi zněli jen výkřiky, jenž popisovali mou nicotnou bolest. Ptala jsem se proč, ale nikdo mi neodpověděl. Když skončil byla jsem zase sama. Ležela jsem na rudé podušce v černém pokoji. Seděl u vysokého okna a pozoroval zářící měsíc v úplňku. Mlčky jsem se posadila. Pohladila jsem si krk a našla další malý škrábanec. Zakryla jsem ho vlasy a pomalu vstala. Kolem dokola byly posázené svíce a moje chodidla hýčkaly plátky černých růží. Stále tam byl otočený zády ke mně, zahleděný na tu zářivou krásu. Dotkla jsem se jeho silné paže a on mě automaticky přetáhl na svůj klín a sladce mě políbil na ústa. Oči se mu třpytily a prosily mě o odpuštění. Vstala jsem a postavila se za něho. Držel mě neustále za ruce a oba jsme zavřeli oči. Byli jsme tam spolu a naše duše spojovalo něco jiného než byla láska. Bála jsem se příští noci, ale přesto se jí nemohla dočkat. Miluji stín a stín miluje mě.
PRVNÍ BÍLÉ VLOČKY ZIMY 1.
Další kapka se slabým cinknutím dopadla na bílou podlahu. Nejdříve pomalu skanula po mé sevřené dlani, poté jako karmínová perla padala vzduchem směrem k zemi. Vyndala jsem kapesník a počala pečlivě krev stírat. Byla všude. Nevím jak sem tu dlouho, ani jestli o tom někdo ví. Jediné v čem sem si opravdu jistá je to, že mě rozhodně nikdo nehledá. Usedla jsem na zavřenou mísu a sklidila žiletku zpátky do tašky. Rozbalila jsem obinadlo a pevně si ho utáhla kolem krvácející rány. Trochu to štíplo, ale jinak jsem dokázala bolest potlačit. Ostatně byla jsem na ni zvyklá. Stáhla jsem si rukávy a zlehka vyskočila. Začala jsem vrávorat a tak jsem se musela rychle opřít o dvě protilehlé stěny. Přece jenom jsem to asi dnes přehnala. Byla sem nezvykle slabá a chtělo se mi trochu spát. Otevřela jsem kabinku a vyšla do malého prostůrku s umyvadly. Ještě jednou jsem se ujistila, že po mně nezůstaly žádné větší stopy a šla si omýt ušmudlané, pořezané ruce. V zrcadle nad umyvadlem se skvěl můj odraz jako rozmazaná bledá skvrna. Barva z lící mi už dávno zmizela a pevná jiskra v očích se stáhla za ní. Otřela jsem se a spěchala do dlouhé školní haly. Nenávidím ji. O přestávkách jsou to muka projít jen sem na záchod. Všichni do mě narážejí, drásají a berou mi věci. Kolikrát sem musela čelit jejich ohavným řečem o mém oblečení, kolikrát jsem zapřísáhla Boha, aby mě ušetřil nekonečných kopanců a divokého davu škubajícím vlasy. Už nemůžu dál! Sebrali mi i mé slzy. Nemohu už ani plakat. Nemohu ochladit mé věké trápení, nesmím ulehčit svému nešťastnému osudu otloukací panenky a jejich malé hračky. Radši se budu mučit sama, než aby mi to mohli dělat zase oni. Stačí jim pohled na mé zohavené ruce, bílé údy a ochablé rty bez úsměvu.
Teď byla ovšem chodba zcela prázdná. Všichni byli ve svých učebnách, jen já znovu přicházím pozdě. Byli s tím plně smířeni, ale nenechali si vždy ujít pár ošklivých poznámek poslaných jen a jen ke mně. V ně velká dřevěná okna se počaly lepit první zimní vločky. Musela jsem se zastavit. Bylo to tak kouzelné, že jsem na pár magických okamžiků dočista na vše zapomněla. Přitiskla jsem rty ke sklu a ledové květiny mě jemně chladily a laskaly mé unavené tváře, lehce tepaly na mých zpolasemknutých víčkách. Počala jsem tisknout dlaně k těmto malým zázrakům a v mysli mi začal vířit šepot těch němých věciček. Prosily mě ať s nimi ještě zůstanu, toužily po mé přítomnosti stejně jako já po té jejich. Stejně mi však srdce bušilo a hlava třeštila, pod tíhou a pichlavou ostrostí křišťálových hlásků, jenž mě zde oklopovaly ze všech stran.
Nenucena jsem usnula uprostřed černé síně školního dvora, ale když jsem po několika hodinách otevřela oči, neprocitla jsem se na stejném místě. Zlatá záře mě celou zahalovala a nedovolila mému zraku, aby mi ukázal, kde jsem! ,,Dnes jsem to opravdu přehnala'', pomyslela jsem si. ,,Zdá se mi, no jako bych byla v nebi!''. A nebyla jsem daleko od pravdy.
PRVNÍ BÍLÉ VLOČKY ZIMY 2.
Pro oči navyklé na stinné, školní chodby bylo toto pronikavě jasné světlo naprosto šokující. Raději znovu sklopila víčka a nechala řasy, aby chránily její tmavě modré oči. Modré jako zčeřené moře před bouří, jako nevyzpytatelné noci přinášející sebou výčitky za všechny provedené křivdy… zároveň, ale i jako safírové vlny, konejšivě šeptající nevyslovená přání a naděje. Naděje za lepší začátky.
Teplo ochladlo a Sallenis mohla konečně úplně procitnout. Ústa se ji rozevřela úžasem nad tou krásou, kterou kolem sebe spatřila. Jako by rázem zapomněla klidně dýchat. Tělo jí hýčkal jemný mořský vánek, samovolně proudící jednou z otevřených okenic, duše se plnila omamnou, těžkou vůní šeříků, jenž tvořily hlavní výzdobu velkého mramorového sálu. Kombinace temně fialové a kašmírově bílé byla naprosto dokonalá. Nevím, co mě to popadlo, ale začala sem tam najednou jen tak tiše plakat. Jakoby se přede mnou otevíral svět dávno ztraceného štěstí. Stačilo jen natáhnout ruku. Jen přičichnout k jednomu z těch miliónů květů. Nechat se unášet po bíle podlaze, jenž tak neuvěřitelně příjemně chladila. Zachovat tuto chvíli navždy. Někdo se jemně snažil ovinou ruku kolem mých ramen. Zděšena narušením vědomí, že tu nejsem nakonec tak úplně sama, sem vyjekla a snažila se schovat za jeden ze sloupů, tvořící složitou stropní klenbu sálu. Ani jsem se neohlédla po tom, kdo se mě chtěl vlastně dotknout. ,,Neboj se Sallenis Van Doorfová.'' pronesl někdo s jemně melodickým podtónem. ,,Nikdo ti tu nechce ani v nejmenším ublížit!'' zašveholil hlas znovu. ,,Toužila si po lepší budoucnosti a nechala vpíjet své trápení do prvních sněhových vloček. Asi netušíš kde jsi a kdo jsem já, ale pokud mně to dovolíš, ráda bych ti vše objasnila!''lehce se zasmála a popošla blíž k mé provizorní skrýši. Netroufala sem jí cokoliv namítnout a pro to ač nerada, jsem konečně vyšla zpoza bělostného sloupu. Pohled, jenž se mně potom naskytl, byl něco naprosto neskutečného. Hlas, co se mnou krátce rozmlouval nepatřil obyčejné ženě. Obyčejný člověk by nikdy nemohl mít tak dlouhé a lesklé medově zlaté vlasy. Nikdy nemůže být obdařen tak ukázkovou, světle narůžovělou a měkkou pletí, zářící jako polepená drahokamy. Nikdy by nevykouzlil krásnější úsměv či nenapodobil gesto, jenž mě ta štíhlá nymfa vyzvala k sobě. Ani sem se nenadála a již mě přivinula v obětí a znovu rozdmýchala tentokrát ještě silnější plamen šeříkového parfému. ,,Ještě se mě bojíš zlatíčko?'' pošeptala a lehce mi propletla prsty svými. ,,Nyní tě představím ostatním.''
POKUD ZNÁŠ NĚJAKOU POVÍDKU, URČITĚ JI POŠLI NA Vejuneckaa@seznam.libimseti.cz
