V krůpějích rosy (For lawí)

Tvé oči jsou jak nebe,

Jen občas, ten pohled zebe.

Proč kanou ti z očí slzy,

Proč mě chceš opustit,

Proč tak brzy?

 

Rf.:

On však netuší,

Že ho miluje,

A kvůli nemoci,

Se mu vzdaluje.

Zbývá jí pár měsíců,

Možná let,

Ona jeho políbí, kdo ví,

Možná naposled.

 

Pláče, ví proč.

Nechceš žít? Skoč!

Ona však chce,

A jeho miluje,

A právě proto, se mu vzdaluje.

Nechce být na obtíž,

To radši sama,

I když je jí tíž a tíž,

Je to prostě dáma.

 

Rf.

On však netuší,

Že ho miluje,

A kvůli nemoci,

Se mu vzdaluje.

Zbývá jí pár měsíců,

Možná let,

Ona jeho políbí, kdo ví,

Možná naposled.

 

Smějí se, jsou spolu v parku,

On obejme jí a v tom dárku,

V té krabičce stříbrné se třpytí,

Jí to zamrazí, protože to cítí.

Požádá ji o ruku!

Ona se rozpláče!

On nechápe. V čem je háče(k).

 

Rf.

On však netuší,

Že ho miluje,

A kvůli nemoci,

Se mu vzdaluje.

Zbývá jí pár měsíců,

Možná let,

Ona jeho políbí, kdo ví,

Možná naposled.

 

 

Nasadí jí na prst,

Ten kroužek z kovu,

Ona oči plné slz,

Má mu lhát znovu?

Vždyť ho miluje

A chce si ho vzít,

A přitom lituje,

Že nebude žít.

 

Rf.

On však netuší,

Že ho miluje,

A kvůli nemoci,

Se mu vzdaluje.

Zbývá jí pár měsíců,

Možná let,

Ona jeho políbí, kdo ví,

Možná naposled.

 

Dá mu pusu

A zašeptá ano,

Musíš však vědět,

Co je již dáno.

Zbývá mi pár měsíců,

Možná aj let,

Polibků na tisíců,

Dám ti, možná naposled.

Myslíš to stále tak?

Chceš si mě vzít?

V dobrém i ve zlém,

Po boku žít?

 

Rf.

On však netuší,

Že ho miluje,

A kvůli nemoci,

Se mu vzdaluje.

Zbývá jí pár měsíců,

Možná let,

Ona jeho políbí, kdo ví,

Možná naposled.

 


Nastal ten den,

Oči jim září,

Ona je v bílém,

On se svatozáří.

Ano si řeknou.

Potom se políbí,

Věčnou lásku jistě si přislíbí.

 

 

Rf.

On už však ví,

Že ho miluje,

I přes ty nemoci,

O život bojuje.

Zbývá jí pár měsíců,

Možná let,

Ona jeho políbí, kdo ví,

Možná naposled.

 

Pár měsíců po svatbě,

Dostali největší dárek,

Ona chlapce sobě,

Holčičku on – párek.

 

Zase stékají slzy,

Nechce se jí ze světa,

Už dozví se brzy,

Že rakovině je veta!

 

Byla to možná chyba,

Chyba člověka,

Možná zlatá ryba,

No, to se neříká.

Pláčou, teď už štěstím.

A já jim happy life věstím!!!

napsal/a: Verdyska 18:32 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář