Jsem zklamaná, smutná, nešťastná, zoufalá, osamělá... Proč tohle musí potkat zrovna mě? Potkala jsem toho nejskvělejšího kluka na světě, byl pro mě fakt dokonalej. Všechno bylo fajn, chodili jsme ven a všechno se zdálo být super... Do chvíle, než začali prázdniny... Odjela jsem pryč, sem tam jsme si napsali sms, ale pak najednou nic... Žádná odpověd, nic... Myslela jsem si, že snad ztratil mobil a uklidňovala se. V nádledujících týdnech jsem dělala všechno pro to, abych se s ním zkontaktovala, ale nic. Už jsem byla naprosto zoufalá a nevěděla jsem co dělat, ale byla tu ještě jedna šance. Hraje v jedné kapele a včera měli mít koncík. Tak jsem 14 dní čekala, už skoro nedoufala, že ho ještě uvidím, ale stále ve mě zůstávala kapisčka naděje neboť naděje umírá poslední...

Včera umřela... Když kapela dohrála, vydala jsem se s kamaádkou koupit si cédéčko přesně od toho, kterého miluju... Ale jaké bylo překvapení, když to vypadala skoro jako kdybychom se viděli poprvé v životě? Nevěřícně jsem zůstala stát a nevěděla, mám-li se smát nebo brečet. Koupili jsme si cédo a já na něj nevěřícně zírala. On řekl jen stavím se.

Nestavil se... Šli naložit aparaturu a já myslela, že chce utýct, tak jsem se vydala za ním ven. Aspoň si mi mohl napsat, že na mě kašleš, když už nic hmmm. A on prej no ja sem se na to jako nechtěl úplně vykašlat... Začal se z toho vykecávat blablabla... A pak že zajdem druhý den na kafčo a že mi zavolá a já ne, nezavoláš, znam tě přece ne...A on že jojojo určitě atd že okolo druhé.

Je šest... Nezavolal a nezavolá. A kdyby zavolal, tak to stejně nevezmu. Vím, asi si řikáte, co že to tu vlastně řešim, ale měla jsem za svůj život dost kluků, ale tady jsem se poprvý doopravdy zamilovala. Vím, že je to hajzl, a že neni tak dokonalej, jak se zdál, ale já na něj nedokážu nemyslet.

Nechápu to, vždyť to bylo všechno tak krásný, super a dokonalý, tak proč jsi mi tohle udělal??

Vím, čas zahojí všechny rány, ale tahle je moc hluboká a bude to trvat asi hodně dlouho.