Jak to bylo... Den D
Den D... Aneb náš porod...
Bylo 3.1. 2008 a já jsem byla sama doma. Tak jsem zavolala mamce, jestli se nechce jít projít. Bylo už ale docela pozdě a tak jsme jen pokecaly, řekly si, že procházku necháme na další den a rozloučily se. Po chvíli přišel domů i můj muž a já mohla jít v klidu spát...
V tu dobu pro mě bylo úplně normální, že se budím co hodinu a chodím na malou. Holt Adámek mi v bříšku tlačil na močák, jak jen mohl! Tak jsem se zase vzbudila, bylo půl jedné ráno. 4.1. 2008. Opět se mi chtělo na záchod, ale nechtělo se mi vstávat, tak si říkám, že ještě chvilku vydržím. Když jsem si ale všimla, že něco není v pořádku, že něco je jinak, postavila jsem se vedle postele a jednoduše mi odtekla plodová voda.
První myšlenka, která mi proběhla hlavou, zněla: Panebože, už je to tady... Já nechci!!!
Když jsem se trošku vzpamatovala, okamžitě jsem probudila nastávajícího tatínka Radima. Viditelně byl taky trošku v šoku, ale nedal na sobě nic znát, to mě uklidnilo a mohli jsme vyrazit do porodnice. Tašku jsem měla nachystanou a prozatím mě nic nebolelo.
Po příjezdu do porodnice mě vyšetřili, napsali jsme nějaké přijímací papíry a protože mě pořád nic nebolelo, poslali tatínka ještě domů. Bylo mi hrozně, když odcházel...
Sestřička mě uložila na předporodní pokoj s tím, že se porod může rozběhnout klidně až za dva dny. A prý mám jít spát, ať ještě naberu nějaké ty síly. Ale sotva jsem si lehla, začaly mi kontrakce! Úplně malinké, skoro jsem jim nevěřila, že to už jsou ony. Ale postupně sílily. Tak jsem zavolala sestřičku s tím, že už to teda docela bolí. Dostala jsem klystýr (není to žádná hrůza, vůbec to nebolí a podruhé už z něho určitě nebudu mít strach!) a požádala o epidurální analgezii. Ale tu jsem dostala stejně až patnáct minut před samotným porodem, takže mi byla na prd. Mezitím už dorazil i taťka Radim a já zrovna šla ze sprchy z předporodního pokoje rovnou na sál.
Tak jsme tam byli spolu, nastávající maka a taťka, a já při každé kontrakci dýchala o sto šest, jako nikdy v životě. Každá byla horší a horší, síly mě opouštěly a já si při každém stahu říkala, že další už nepřežiju. Ale díky tomu, že jsem si našla polohu v sedě, při které jsem stahy docela zvládala, jsem to přežila - dá se říct - fakt dobře. No a samozřejmě díky mému Radimovi. Držel mě za ruku a i když jsem nebyla schopná s ním komunikovat, věděla jsem, že tam je se mnou...
Doktor mi zavedl epidurál a mě se neskutečně ulevilo. Bylo mi dokonce dobře! V klidu jsem pokecala s Radimem i s porodní asistentkou. Ale pak se mi začalo chtít tlačit, tak mi ješte píchli oxytocin, abych to po tom epidurálu lépe cítila. Děkuji pěkně...
Popravdě nevím, co je horší, jestli stahy a kontrakce, nebo to, když se vám chce tolik tlačit, nejde to zastavit, bolí to a asistentka vám řekne, ať to jestě zkusíte vydržet a netlačíte. Tohle ale naštěstí netrvalo déle než hodinu a už jsem tlačila na ostro. A najednou šup! A už jsem měla Ádu na břiše...
..............3600g, 50cm...............
Byla jsem slabá jako čaj, všechno mě bolelo, k tomu mě ještě po nástřihu šili, ale pohled na toho malého drobečka byl největší odměnou. Okamžitě jsem zapomněla na bolest, trápení a celý porod vůbec. Jen jsem tam ležela a dívala se na Radima, jak malého chová. Dívala jsem se na svoje dva chlapy a začala jsem plakat, protože jsem si v té chvíli uvědomila, jak moc může člověk ve svém životě milovat. Všechna bolest světa za to stojí a pro mě byl porod nejkrásnějším zážitkem v životě.
Tohle je moje sluníčko, které nadevše miluju! Pusu!
komentáře (0)
Přidej komentář