Mezi láskou a přátelstvím není až takový rozdíl. Jsou jako dvě rostliny, které vyrůstají u stejného kořene. Obě věci, dá-li se jim tak říkat, mají mnoho společného. Přinášejí nám pocit bezpečí, radosti a hlavně štěstí.
Přátelství, jak řekl Aristoteles, je vzájemná láska mezi lidmi, kteří spolu sdílejí štěstí a usilují o ně. Kdo je vlastně přítel? První člověk, který přichází, když celý svět odešel, a jeden z nejdůležitějších lidí v životě. Přítel je především člověk, o kterého se můžeme kdykoli opřít, požádat ho o radu, se vším se mu svěřit, pomůže, když je zapotřebí, nezradí a který nám otevřeně řekne, v čem děláme chybu. Bohudík mám okolo sebe lidi, kteří takový jsou a mohu je nazvat opravdovými přáteli. Doufám, že si to o mne myslí také a že jim jsem dobrou kamarádkou. Jako mnohé věci v životě i přátelství znamená dávat a brát. Každý velmi rychle zjistí, že kolik do něj investuje, tolik se mu i vrátí. Ale platí to opačně. Když si přátelství dostatečně nevážíme, nebude nás uspokojovat. Mrzí mne, že existují lidé, kteří pohrdají přátelstvím ostatních.
Láska je nedílnou součástí každého lidského života. Existuje mnoho druhů lásky: mateřská, sourozenecká, ale asi nejvíce ovlivňuje žití člověka láska milenecká. Představuji si ji jako pomyslné splynutí dvou duší, které se hledají v tom moři všedních problému a starostí, aby vyplnili část svých srdcí něžnostmi, oporou, radostí. Můžeme se zamilovat na první pohled, ale láska je to, co přetrvává, když si sundáme z očí růžové brýle. Těžko by se spočítali písně, tance, filmy, romány, básně…, pro které se stala inspirací láska. Každá podoba lásky je jedinečná, neopakovatelná, nezaměnitelná, každá má svoje dějiny, tajemství, a přece je to vždy tatáž láska.
Obvykle převládá názor, že přátelství je jen nevydařenou náhražkou za lásku. Tak jednoduché to ale není. Často se přátelství může právě změnit v lásku. Život bez přátelství by byl prázdnější, stejně jako život bez lásky.
Proto bychom si měli vážit stejnou mírou obou, bez ohledu na jejich zastoupení v našem životě.

Proč jsi mi říkal:
"Ahoj bejvalá kamarádko"
nevím, co si o tom mám myslet, co na to ríct,
jak si to vyložit.
Třeba se to dozvím někdy příště,
pokud nějaké příště bude.
Věřím, že se stavíš
aspoň na chvíli,
že zavoláš,
že.....
vlatně ani nevím
jestli bych chtěla,
třeba by to bylo jestě horší.
Ale naděje umírá poslední

Smutek.Tak zvláštní slovo. Ale kdo to slovo opravdu zna? Kdo ví, co e to smutek. Člověk ho pozná až tehdy, když ho zažije. Na vlastní kůži. Můžeš říct někomu jsem smutná, ale proč? Ten člověk přece neví co je to smutek. V tu chvíli není přece smutný on, ale TY. Možná si jen matně vzpomene, ale cítit to nebude. Opravdu je skvělé, když se mě nekdo zeptá: "Jak se máš?". No sama bych to ráda chtěla vědět. Nejen, že jsem smutná, ale dokonce i raněná. Ano, občas mi připadá, že jsem jako to raněné zvíře, které leží někde schované v lese a trápí se. Proč se lidé musí tak trápit? Proč vůbec existuje bolest? Je to tak zvláštní. Tak zvláštní. Proč něco dovede člověku přinést radost a něco zase bolest. proč život nepřináší jenom radost. Až teď. Až teď poznávám jak je lidské tělo složité. Jak složité jsou lidské city. Prožívám teď něco co bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli. Je to horší než lež, je to horší než zloba, je to horší než nenávist. Je to bolest. Bolest. Tam uvnitř. Tam kde má člověk srdce. Tam, to nejvíc bolí. A nikdo se tomu neubrání. Vždycky přijde teď, nebo později. Bude to tu s námi navždycky. Bude nás to trápit a ničit a my tomu budeme muset odolávat... Budeme se muset bránit. Ale jak? Jak, když zrovna v té chvíli je člověk nejvíce zranitelny.

Dnes večer neusnu
a nebudu spat,
slzu si neutřu
a nebudu se smát.
Tys mě přestal milovat
a ja tolik zkusila!
Proč já hloupá tvým
modrym očím věřila?
Vždyť já tě milovala,
tak proč jsi to udělal?
Pláču, protože mě už
nechceš znát.
Pláču, protože jsi mě
naučil milovat!!!

Potkala jsem ho prvne v autobuse, kdyz jsem jela domů. Jeho tvar byla chladna a bleda.
Po druhé jsem ho uvidela na nasi zastavce, kde jsem ho potom videla kazdy den. Vzdy se na mne podival a potom sklopil oci. Dokazala jsem se do neho zamilovat, i kdyz na mne nikdy nepromluvil.
Jednou jsem zustala stat na zastavce sama, on dal nejezdil. Bylo mi hrozne smutno, i kdyz jsem ani jeho jmeno neznala.
Nahle jsem onemocnela nemoci, kterou jsem musela lecit v nemocnici. Byla jsem v pavilonu, kde v jednom kridle byli nemocni rakovinou a v druhem my. Jednou jsem sla do zahrady na prochazku a uvidela jsem ho sedet na lavicce. Najednou zacal tak divne kaslat a zacal plivat krev. Bezela jsem rychle k nemu a pak rychle pro doktora.
Hned druhy den jsem se na nej sla podivat. Zjistila jsem, ze jse jmenuje Petr. Lezel na posteli, byl bledsi nez kdy jindy, ale vyraz v ocich mi napovedel, ze je mu uz lepe. Vzala jsem jeho ruku do sve a on se na me podival s vyzvou, abych ho poslouchala...A pak zacal vypravet: ,,Kdyz mi bylo 17 let, zacal jsem mit prvni priznaky nemoci. Slysel jsem za dvermi, jak lekar oznamil matce, ze mam rakovinu, ale ze nadeji mi nebere. Kratce po tom jsem te spatril a hned od prvniho pohledu jsem se do tebe zamiloval. nechtel jsem ti to dat najevo, protoze jsem poznal, ze i ty bys byla pro nasi lasku. Vis, bylo to z duvodu nemoci, nechtel jsem te udelat nestastnou... Cekal jsem, kdy na mne prijde zachvat a odvezou mne no nemocnice... Vcera jsi mi zachranila zivot...dik."
Nemohla jsem udrzet plac. Prisla sestra a ja jsem musela odejit do pokoje. V noci jsem nemohla spat. Premyslela jsem o nem. Stridave jsem ho chapala i ne. Nemohla jsem to bez nej vydrzet ani minutu. Vysla jsem na chodbu a v jeho pokoji bylo rozsviceno. Vbehla jsem dovnitr, kdyz doktor rekl: ,, Zivot pro tohoto chlapce uz skoncil, odvezte ho." Neverila jsem tomu. Vbehla jsem do pokoje a chytla ho za chladnou ruku. odvedli mne spat. Rozhodla jsem se ze pujdu za nim. Zivot bez neho nemel pro mne vyznam.
Druhy den,kdyz sestra odesla z pokoje, nepozorovane jsem vbehla do osetrovny a ze skrine jsem vzala tubicku nejakejch silnejch prasku na nervy.
Uz nechci zit, byla moje posledni myslenka, kdyz jsem ve sprchach zapijela posledni z prasku. nyni jsem stastna, jdu za nim, budeme stale spo....lu.

Tvrdí se, že milujeme, abychom byli milováni - já tvrdím, že milujeme, abychom dokázali žít. Milovat znamená myslet na někoho jiného než sám na sebe. Ten, kdo nás miluje, má nad námi větší moc než mi samotní. Zamilovaní lidé, to je vlastně jedna nádherná a čistá duše, která se spojila ve dvou bytostech. Navzájem se doplňují, navzájem cítí, cítí stejnou radost, společné emoce, cítí vše nádherné, co před tím nepoznali, mají pocit, že létají, protože neznají strach, pouze obavu z konce, spoléhají se jeden na druhého a ne sami na sebe. Láska znamená věřit jeden v druhého!

Říká se, že z přátelství může vzniknout láska, ale z lásky nevznikne velké přátelství. Já si to nemyslím, protože o dobrého přítele nechceme přijít, ale chceme na tom být ještě lépe. Naproti tomu máme-li velkou lásku a nechceme ji ztratit, modlíme se, abychom dopadli alespoň jako dobří přátelé, abychom zůstali stále spolu. Jestli to vyjde, to záleží na síle a na vůli, kterou do toho vložíme a na emocích, které v nás zůstaly. Pravda je taková, že čím větší moc máme, tím více se bojíme, že ji ztratíme. V lásce je to stejné - čím více milujeme, tím větší strach máme z konce nebo naražení a tvrdého pádu. Ale nemůžeme žít jen pro to dobré, protože bez trochy toho špatného nepoznáme to, co je pro nás nejhezčí.

Ale i přesto je lepší nešťastně milovat, nežli lásku neprožít. Ten, kdo v lásku nevěří, není hoden ji poznat v plné síle, protože není dost silný na to přijmout následky. Ten kdo je moudrý, miluje a neřeší, co se může stát. Ty nejhloupější věci dělá člověk opilý nebo zamilovaný, proto milovat znamená přestat myslet na ostatní věci. Zamilovaný člověk žije z okamžiků, budoucnost nebo minulost ho nezajímá, vidí jen toho druhého v nádherném světě ve správný čas, kdy by pro něj udělal naprosto cokoliv. Láska je největší ze všech citů, protože útočí na srdce, mozek a všechny naše smysly. Pravá láska se pozná tak, že nezná konec, nebo si ho velmi krutě najde. Proto si někteří lidé lásku nepřipustí k tělu, protože se bojí, že by mohli znovu narazit. Někteří lidé se nezamilují, nebo v to nevěří, protože se bojí, že narazí a že se již nezvednou. Pravda je taková, že si jen nechtějí připustit někoho k tělu, protože se bojí, že jim ublíží. Skutečnost přitom je taková, že ublížit si mohou jen sami tím, že k sobě lásku nepustí; když za ni budou bojovat, tak o ni nikdy nepřijdou. Všechno má svůj konec, i když si to nepřejeme. S každou minutou máme možnost obrátit náš život naruby, je jen na nás, jak toho využijeme.