Toš jednoho poledne sem dostal hlad, tak jak se to stává. Tudíž sem šel do kuchyně s tim, že si něco uklohnim. Vyndal kastrol a a z ledničky ingredience potřebný k uvaření jídla. Zapnul plotnu, uvařil voběd. To byste ale nevěřili, co sem udělal, když sem dovařil. Najed sem se, a šel si dát 20.......

Byl jednou jeden pán a ten měl dlouhé vousy. Byl na ně náramě pyšný. Každý večer si je dlouze pročesával a pravidelně si je koupal v kopřivové lázni. Dokonce si se svými vousy povídal. Radil se s nimi, co má udělat, jak se má zachovat, kam jít. Čítával jim pohádku na spaní.
   Žil sám. Každý o něm mluvil jako o podivínovi, který se s nikým nekamarádí a jen vystavuje na odiv svůj plnovous.
   Tomu pánovi však dlouhé vousy neslušely. Byl velmi malý a zavalitý. Vypadal v nich ještě menší a nápadně se podobal permoníkům (avšak tlustým, starým a hloupým permoníkům,a tudíž tomuto národu žijícímu v nitru hor takové přirovnání vadilo). A lidé mu začali přezdívat trpaslík. Mysleli to velmi hanlivě. Každý toho pána okukoval, mračil se na něj a leckdo prohodil ošklivou poznámku, jakmile šel kolem, byli i tací, kteří si za ním uplivli.
   Pána to moc mrzelo. Netušil, co dělá špatně a proč ho každý nemá rád. A čím víc byl sám a opovrhovaný, tím víc se upínal ke svým vousům. Vyprávěl jim o všech příkořích, jíž se mu dostávalo z okolního světa a stěžoval si na nenávist lidí. Vousy za čas poznaly, že jsou prapříčinou pánových starostí. A rozhodly se odejít.
   Začaly vypadávat. Nejdříve pomalu, jeden po druhém. Postupně mizely rychleji a rychleji. A pán byl nešťastný. Netušil, co se stalo. Vždyť se o ně tak krásně staral a pečoval o jejich blaho. Nevěděl, co dál. Vousy mu nedokázaly říci, proč jej opuští a jak dobře to s ním myslí. A pán ze žalu začal chřadnout. Pomalu ho ubývalo. A když měl na své bradě poslední vous, bylo ho už tak málo, že ani nemohl chodit ven, ani jíst, ani žít.
   V noci poslední vous vypadl. A ráno pán zemřel.
   Místo, aby vousy svým odchodem pánovi usnadnily život, zabily ho.