Život je hrozně nespravedlivej 04.Leden 2006
Ahojky,tag sem se rozhodla,že sem něco napíšu...možná i proto,abych si ulevila,protože mi teď opravdu neni moc do smíchu...
Všichni si určitě vzpomenete na 31.12.2005...Ano,budu mluvit o lavině,která toho dne v Tatrách zabila sedm Čechů...
Mezi těmi,kteří se nedožili Nového roku byl i někdo,kdo mi bude moc chybět...Od chvíle kdy sem se dozvěděla,že už ho nikdy neuvidim,ho mam furt před očima a stále nevěřim tomu,že už ho ve škole na chodbě nikdy nepotkam...
Někteří už tuší o kom je muj článek...Je to o člověku,kterýho moc neznam,ale nějak mi přirostl k srdci,protože sem si s nim vždycky skvěle popovídala a zasmála se...Když to píšu moc do smíchu mi neni,ba naopak...
1.ledna 2006 jsem ležela v posteli a koukala na film na DVDčku,kterej sem si pustila,protože mi nebylo moc dobře,znáte to-chřipka...Kolem 17-té hodiny mi zavolala kamarádka a rozklepaným hlasem mi oznámila,že ten,kdo nás měl v primě a sekundě na tělocvik zemřel v Tatrách...že se s profesorem Z.Králem už nikdy nebudu smát a nikdy mě nebude provokovat...a za to všechno může jen to,že těch 8 turistů se ani nenahlásilo horské službě,která by jim stanování na tom nebezpečném místě zakázala a tím zabránila neštěstí...
Zavěsila sem a několik minut sem jen seděla na posteli a viděla ho před očima jak se směje...Po několika minutách sem propukla v pláč...Jo,já sem brečela...a nestydim se za to...
Ještě teď když si na něj vzpomenu,tečou mi po tvářích slzy...
Tímto chci říct,že na něj nikdy nezapomenu...a určitě nejsem jediná...Sbohem...
napsal/a: Xtinka-a 14:10 |
Link
