Snažím se přemýšlet, nad tím, jaký je vlastně smysl života. Proč tady vlastně jsme? Je vše náhoda, nebo prostě žijeme v realitě, která nemá budoucnost proto jí nelze změnit.Náhodou, rozumím shodu situací, shodu místa a času. Děje se vše tak, jak bylo někdy dávno určeno? Je život jen jedno velké jeviště ? Možná tu jsme proto, že je to předem dané, možná naši existenci tady můžeme změnit, ale možná je prostě příliš pozdě a my co jsme tady, jsme ti herci co stojí na tom jevišti a nemohou měnit scénář jak se jim zachce. Někdy se třeba stane, že se do programu, tedy do našeho života vloudí chybička. Podle mě na to je myšleno také! Něco se třeba změní, ale vše končí stejně. Divadelní hra poklonou, život smrtí.Herci odchází z jeviště, jenže co nastává po smrti ? Čeká nás odpočinek, nebo další znovuzrození? Přemýšlím, jestli mi byl dán život jako trest či dar. Kdybych nikdy nežila bylo by mi vše samozřejmě lhostejné. Jenže jsem tady, žiji! Poznala jsem mnoho lidí. Mnoho těch kterým jsem ublížili i oni mně, ale pouze jednoho, který mi dal sílu bojovat, vydržet a neustále má pro mě otevřenou náruč, kde cítím největší pocit bezpečí. Uvažováním jsem dospěla k závěru: "Život je souhra náhod, náš společný osud. Nevěřím, že smrtí vše končí. Naopak! Myslím, že je to nový začátek. Začátek konce. Nejspíše proto se nebojím smrti. Bojím se života a jeho úderů. Ránu, která bolela a bude bolet navždy jsem dostala, hojí se pomalu. Možná časem zmizí pomocnou rukou přátel, i když tomu nevěřím, ale jizva ta zůstane a nikdy nezmizí. Stejně jako vzpomínky."....

TeReZ