Nesplněný slib

Seděl vedle ní, dýchal vůni jejího parfému. Pozoroval jak leží oblečená na posteli a slanými potoky slz si smývá černé linky, které si před hodinou tak pracně namalovala. Hladil jí po jemných vlasech, které ještě nedávno svíral v ruce, po rtech, které směl líbat. Jak moc asi toužila, aby to mohl znovu udělat? Nemohl se jí ukázat, prostě to nešlo. Vzlykala a jemu to trhalo srdce. Nemohl udělat nic proto, aby jí objal a utišil veškerou bolest…

Klid. Tlukot krve ve spáncích. Sen musel skončit a mladá žena se zmateně probouzí do reality. „Zase se mi o něm zdálo,“ rozespale jí unikne mezi rty, když zvedá hlavu ze stolu. Ztuhlá šíje jí dává pocítit nezvyklou polohu ve které usnula. Opatrně se rovná na židli a přichází k sobě. Ještě si upraví náhrdelník, jenž se v krkolomné pozici vysoukal zpod výstřihu. Vzácný kov brože zastudí na hrudi a připomene jí člověka, který ji šperk kdysi věnoval. Její muž, Daniel, otec dítěte, které za pár týdnů spatří světlo světa.

Hluk z ulice se mísí se vzdálenými lidskými hlasy. Ona je však nevnímá. Je slunečný nedělní den a ona dnes musí ještě navštívit jedno místo. Postavila se před zrcadlo a precizními pohyby si začala rozčesávat své zlaté kadeře. Její pohled sjel na fotografii vsunutou za rám zrcadla. Celou jí v jediném okamžiku pohltila úzkost. Tmavovlasý mladý muž s širokým úsměvem tam objímal tehdy ještě šťastnou mladou ženu s nádherným životem před sebou. Tak jí to vždy sliboval. Lhář. Říkal, že budou vždy držet spolu, že jí udělá šťastnou a nikdy neopustí. Všechno se vyvíjelo jiným směrem. Jejich vztah už není co býval. Láska vyprchala. Zůstala jen úzkost, kterou nikdo nezval. Ten pocit prozření, že je probuzení horší než sen. Tolik dříve milovala rána, kdy se ještě ospalé slunce procházelo jejich zahradou, kdy se mohla schovat do horké a roztoužené náruče. A teď? Noc jí pomáhá svým černým pláštěm schovat veškerou bolest. Kolik je na světě lidí s podobným pocitem? Všichni jsou pohromadě a přesto každý sám ve své bolesti. Tolik si přála milovat a být milována. Upustila fotku. Před jejím domem zatroubilo auto. „To bude táta.“ Zvedla obrázek, políbila ho a vsunula na původní místo. Cestou ke dveřím vzala ještě z vázy na stole červenou růži a odešla.

Nastoupila do otcova auta. „Tak kam to bude zlatíčko?“ zeptal se jí mile otec. Dcera se na něj podívala s bolestným výrazem ve tváři. Otec okamžitě pochopil. Do deseti minut byli na místě. Mladá žena vystoupila a přes okýnko viděla jak otec souhlasně kývnul na náznak ochoty, že počká.

Čerstvý vítr rozcuchával její vlasy a ona před ním v dlaních chránila křehkou růži, jedinou věc kterou měla sebou. Už se jí zase chtělo brečet. V podbřišku ucítila kopání. „Půjdeme dát tatínkovi dárek?“ zeptala se ještě nenarozeného dítěte a aniž by čekala, že odpoví, vykročila lipovou alejí, zářící všemi barvami začínajícího podzimu.

Stála sama, opuštěná, před místem, které od jisté doby proklínala. Připadala si jako malá rozklepaná holčička, která každou chvíli zavolá maminku o pomoc. Rozhlédla se jestli jí nikdo nevidí. Dnes by s ním byla ráda sama. Políbila karmín okvětních lístků. Pláč už nešel zastavit. Slzy zkropily květinu. Klekla si do trávy a položila růži na mramorový kámen s vyrytými číslicemi a jménem Daniel.

Povím vám příběh o chlapci a dívce...

Ten chlapec měl rád svůj život. I když nebyl podle jeho představ a často v něm padal, ale pokaždé se dokázal znovu postavit na nohy a jít dál. Byl citlivý, možná až příliš a toho lidé kolem něho často využívali. On se snažil bránit, ale většinou tím hodně ublížil i když nechtěl. Nebyl dokonalý, ale v srdci to byl dobrý člověk. Rád se smál a dělal radost ostatním, bavilo ho spoustu věcí a měl své sny. Něco mu, ale v životě stále chybělo. Dny ubíhaly pomalu a byly příliš všední. Pak, jednoho obyčejného dne, poznal, na oslavě narozenin své kamarádky, dívku...

Ta dívka byla krásná jako první jarní květina, ale ve tváři nosila stín. Byla smutná, už od malinké holčičky to nemela v životě jednoduché. Prožívala nešťastný vztah ve kterém pomalu uvadala. Její přítel pil, kamarádi a hospoda byli pro něj víc než jeho dívka a proto jí nechával často samotnou, nevážil si ji i když ho dívka náramně milovala. Dívka ráda tančila, ale on jí nikam nevzal, protože pro něj to byla ztráta času. Dívka měla hudební talent, dokonce měla i skupinu ve které zpívala, ale on jí tam nerad pouštěl, protože byl žárlivý. Dívka měla spoustu snů, ale on jí po nich bezohledně šlapal, protože byl zaslepený zklamáním z minulého vztahu. A dívka plakala. Pak, jednoho obyčejného dne, poznala, na oslavě narozenin své kamarádky, chlapce...

Chlapec našel v dívce citlivost, tu samou jako měl on. Řekl si, že to může být právě ona, kdo mu do života přinese tu neobyčejnost, kterou hledal. Ona byla ta pravá loď, perla jeho přístavu. Dívka v chlapci našla prvního, který si všiml jejich slz. Ukázal jí radost, ukázal ji, že má svou hodnotu a podpořil ji v tom co jí bavilo. On byl ten přístav, to útočistě, které tak dlouho hledala ve vlastním moři smutku. Když se ti dva dívali sobě do očí, pochopili, že jsou každý jedno křídlo a že musí být spolu, aby mohli vzlétnout. V té chvíli se zrodila láska. Chlapec a dívka se do sebe zamilovali...

Krásnější cit by nedokázal popsat ani Shakespeare. Chlapec měl poprvé v životě pocit, že je užitečný. Dívka ho odprovázela, když šel do práce. Nachystala jídlo, když byl hladový. Objala, když byl smutný. Dala mu něco, co on doposud od nikoho nedostal. Ale i on ukázal dívce stránku života, kterou ona dosud nepoznala. Když se jí chlapec díval do očí, ona se chvěla a srdce jí bušilo. Když jí chlapec nosil růže, klečel při tom na kolenou v prachu. Když se spolu procházeli, jejich cesta byla bez cíle, protože cesta byla cíl. Když spolu tančili, připomínali dva motýly na jarní louce. Když se spolu líbali, vzduch okolo nich byl tak nabitý, že čas se zastavoval. Když si spolu povídali, povídali si hodiny a stále měli o čem. Pomáhal jí se školou, protože mu na ní záleželo. Kupoval jí dárky, aniž by je žádala. Oba našli někoho, kdo jim skutečně rozuměl a viděl v tom druhém dokonalost. A tak by to zůstalo navěky, kdyby...

Bývalý přítel od té dívky si uvědomil co ztratil. Najednou nebylo tak těžké říkat miluji Tě. A chtěl jí zpět. Ale ztratit ji nechtěl ani chlapec. Dívka se začala cítit jako lano natahované na obou koncích. K bývalému příteli stále cítila zvyk. I když chlapci slíbila, že ho nikdy neopustí, vrátila se ke všemu, co z ní dělalo nešťastnou. Slib porušila...

Chlapce to zničilo, cítil se využitý. Cítil se jako by ho dívka jen využila k tomu, aby si spravila svůj nešťastný vztah se svým přítelem. Pravdu se už nikdo nedozví. Z i když obyčejného, ale veselého chlapce se stala troska. Spadnul na dno svých sil. Opět ho někdo zneužil a tentokrát člověk, kterého ze srdce miloval. Dozvěděl se, že dívka nosila jeho dítě a potratila. Padnul na dno a začal po něm chodit jako mrtvola. Už v ničem neviděl krásu, každý den byl stejně šedý, začal nenávidět život a ztrácel důvěru v lidi. Karta se obrátila. Dívka byla spokojená, chlapec duševně umíral...

Jediné co chlapce drželo při životě byla naděje. Naděje, že jednoho dne se k němu dívka vrátí. Ale každá snaha vedla pouze do slepé uličky. Ať byl smutný nebo veselý, ať plakal nebo se smál. Přestal kouřit, udělal si řidičák, snažil se být světlem pro své okolí. Ať udělal cokoliv, co by mohlo na dívku zapůsobit, vše se minulo účinkem. Za vše co pro dívku udělal, mu byla odměnou pouze ignorace. Dívka se ho chtěla zbavit. V očích dívky zemřel. Ztratil to poslední - naději. Ztratil sebe samého. Pak, jednoho obyčejného dne, když noc rozprostřela svá křídla, chlapec stál u okna svého pokoje, vysoko nad ulicemi, vysoko nad všemi problémy života, a díval se jak z olověných mračen padá sníh. Okno už nezavřel. A z nebe se dál tiše snášeli popelavé vločky a chlapce pomalu zakrývala bíla peřina...

Slunce vyšlo, ale dívka plakala. Až teď si uvědomila čím pro chlapce byla. Až teď, když bylo příliš pozdě a všechny vločky minulé noci už roztály...

Ani nevím, jak mám začít. Nedávno jsem si uvědomil, že život plyne v cyklech. Proto spoustu lidí říká: "Tahle situace je jako začarovaný kruh," nebo "myslím, že tohle už jsem zažil." A nejsou daleko od pravdy. Bohužel většinou si své "deja vu" sami neuvědomují nebo si myslí, že s tím nedokážou nic udělat. Představte si život jako řetěz. Každý článek je malý úsek života. A když si všimnete, každý článek je v podstatě kruh, elipsa... Je uzavřený. Stále netušíte k čemu vás chci dovést? Než budu konkrétní, zkusím to obecně.

Život nám přinese určitý počet zkoušek. Nějakou kapitolu. A každá skupinka, kapitola, období takových zkoušek je jeden článek toho řetězu. A ten se bude opakovat stále dokola až do doby, než se rozhodneme a dokážeme řešit všechny jeho části. Tím nás život učí. Pokud se vám tedy v určité oblasti nedaří nebo stále padáte do stejného stereotypu, pak jste udělali někde chybu. Ovšem není to tak jednoduché. Neexistují žádné příručky a manuály typu "šťastný život," nebo "kde jsem udělal(a) chybu." Musíte na to přijít sami a taky by jste při tom měli myslet na to, že i ostatní skládají své články. Někomu může být třicet let a může jich mít za sebou méně než dvacetiletý. Je to tím, že stále opakují ty stejné chyby, nedokážou se z nich poučit nebo v nejhorším případě, nenašli v sobě odvahu udělat zásadní změnu a žijí ve stereotypu. Mají strach udělat něco pro sebe a kvalitu svého života. Žít, je jako šplhat po žebříku se zavázanýma očima. Nikdo vás nepovede a musíte v sobě najít odvahu šlápnout do neznáma na další stupínek, i když se může zlomit a vy spadnout. Ale pokud budete mít strach, budete si říkat, že to nedokážete nebo, že jste na tom či onom závislí, pak se zastavíte a nikdy nedosáhnete vrcholu. A tím je spokojenost se sebou samým, tím co dělám pro sebe i druhé a spokojenost se svým životem.

Teď trochu konkrétněji. Pokaždé když budete znovu a znovu opakovat ten kruh ve kterém se právě pohybujete, pokaždé to bude stejné, ale v některých věcech úplně jiné. I když píšete stále dokola ten stejný test, bude se výsledek malinko lišit od minula. Uděláte chybu tady, neuděláte chybu tamhle. Mám pocit, že se začínají opakovat události ze srpna 2008. Někteří lidé v práci se opět začínají chovat arogantně a bezohledně a já se s nimi snažím vypořádávat po svém. Příteli od mé mamky alkohol spálil dalších pár miliónů mozkových buněk a já cítím, že se opět schyluje mezi námi k další agresivní potyčce. Ale na druhou stranu opět se na svět usmívám a mám v sobě od minula ještě víc pozitivní energie. Mám jí tolik, že mám nesmírnou chuť vás všechny tou energií "nakazit" a dělit se s vámi o radost, kterou život přináší. A čím větší radost a lásku dávám, tím více ji mám. Minule jsem se neodhodlal začít autoškolu, jen jsem stále mluvil, ale činy žádné. A teď? Za pár týdnů budu mít konečně řidičák. Podařilo se mi přestat kouřit. A to je v mých očích za hodně bodů, protože jsem nikdy nevěřil, že to dokážu. Sice musím přiznat, že za poslední dva týdny jsem měl slabou chvilku kdy jsem si jednu či dvě zapálil, ale držím se.

Bohužel jsou i horší věci, které jsem věděl, že se obrátí k původnímu. Někteří lidé se nepoučili. Opět pijí i když slíbili, že nebudou a čas strávený s kamarády v hospodě je pro ně plnohodnotnější než, aby ho trávili se svou přítelkyní. Opět jí nechávají samotnou. Už asi zapoměli jak to dopadlo minule. Takoví lidé zřejmě potřebují, aby za ně rozhodnutí udělali ti, kteří je milují a věřili jim. Snad tito lidé v sobě najdou odvahu a tato rozhodnutí udělají. Protože pokud je neudělají pohybují se v kruzích oni sami. Jsou lidé, a oni vědí kteří, a tito lidé si zaslouží více. Mnohem více, než být omezováni a poutáni lidmi, kteří tak snadno zapomínají, kteří když ztatili tak brečeli a prosili a teď se vrátili do původních kolejí a neváží si. Jsou lidé, a oni vědí kteří, a  tito lidé si zaslouží více. Mnohem více, protože mají neuvěřitelný potenciál a talent, který by měl být rozvíjen. Je nespravedlivé a sobecké, aby krásné věci jako tanec, zpěv a psaní byly omezovány alkoholem a bezduchým sledováním televize. Nejsmutnější na tom je, že toto chování bezohledně vystupuje pod maskou lásky a světlé budoucnosti. Brzdí to rozvoj osobnosti, osobní svobodu a individualitu na kterou má každý z vás své přirozené právo. Měl jsem pravdu před čtyřmi měsíci a vím, že mám pravdu i teď. A pokud se nic nezmění bude to jen horší. Proto vás prosím, bojujte za své životy a nenechte ze sebe dělat otroky. Žít, ne přežívat - to je vaše právo s kterým jste se narodili.

Pomalu se chýlíme ke konci a vy možná nebudete souhlasit se vším co jsem zde napsal, možná budete dokonce oponovat. A to je dobře. Život každého z nás je originál a každý ho vidíme jinak. Ukázal jsem vám můj pohled. Budu šťastný za každý váš názor. Proto neváhejte a pište jak to vidíte práve vy. Jak už jsem napsal na začátku: "Osud míchá kartami, ale hrajeme my." A život je stejně jako poker, hra, ve které, s trochou důvtipu, je každá karetní kombinace tou vítěznou. Proto nezoufejte, že jste dostali zlé karty. Žijte své životy jak nejlépe to půjde a ať každý článek je jako ze zlata. Přeji vám pouze to nejlepší. Mám vás rád...

Dospělý člověk je ten, kdo umí být šťasten sám se sebou...

Člověk, který je příliš posedlý přemýšlením, nakonec zapomíná, že má srdce...

Čistá láska může přežít jen tehdy, když není znehodnocena kladením podmínek. Podmíněná láska není láska...

Celé lidstvo žije v otroctví. Každá víra je otroctví. Každé náboženství, každý kostel, každá synagoga, každý chrám není nic jiného než vězení s otevřenými dveřmi. Dveře jsou záměrně otevřené, aby ve vás vyvolaly iluzi, že nejste ve vězení...

Člověk se může dostat do vyššího světa jen pokud si prožil ten nižší. Můžete dosáhnout vyššího světa jen pokud jste prošli vší agónií a extází toho nižšího. Dřív než se lotos stane lotosem, musí se prodrat bahnem. A to bahno je náš svět...

S proudem plavou i mrtvé ryby...

Minulost byla, budoucnost bude, ani jedno není. Jedno je mrtvé, druhé se ještě nenarodilo...

Mnoho lidí stráví celý život čekáním na to, že už konečně začnou žít...

Když člověk nemyslí je otevřen. Když myslí vytváří stěny. Myšlenka je stavební kámen a celý proud myšlenek je zeď za níž stojíte vy, odděleni, a pláčete a křičíte, že na vás slunce nesvítí...

Nejnebezpečnější pohled na svět mají lidé, kteří svět nikdy neviděli...

Osoba, která potlačuje sex, ho začíná vidět všude...

Modlitba nezmění boží úmysl...

Život je to, co vás míjí, zatímco děláte životní plány...

Riskoval jste život, ale co jiného jste dal v sázku? Riskoval jste někdy nesouhlas? Dal jste v sázku své sociální jistoty? Svoji víru? Na riskování pouhého života nevidím nic odvážného. No tak o něj přijdete, a co? Odeberete se do svého nebe a máte navěky vystaráno. Nebo ne? Přijdete si na svou odměnu a nějaké pozemské následky vás pak už nemusí zajímat. Opravdová odvaha znamená dát v sázku něco, co jste až doposud považoval za zcela nezbytné k životu. Skutečná odvaha je riskovat něco, co vás přinutí od základu změnit váš dosavadní způsob myšlení a snažit se pak s nastálými změnami a jejich dalekosáhlými následky vyrovnat. Opravdová odvaha se pozná, až když dá někdo v sázku svůj zaběhnutý životní styl...

Utrhněte květ. Nebude-li uthnut, zbytečně sám opadá...

Dělat si starosti je nebezpečný sport...

Abychom udělali pořádek ve světě, musíme nejdříve udělat pořádek v národě;
abychom udělali pořádek v národě, musíme nejdříve udělat pořádek v rodině;
abychom udělali pořádek v rodině, musíme nejdříve rozvíjet svůj osobní život;
musíme udělat pořádek ve svém srdci...

Je lepší rozsvítit, byť jen malou svíčku, než proklínat temnotu...

Skutečná láska je mít někoho, s nímž máš odvahu hovořit o všem tak jako sám se sebou. Vše ostatní se jako láska pouze tváří...

Jakákoli otázka položená jakoukoli lidskou bytostí se stává otázkou všech lidských bytostí, ať si toho jste vědomi, nebo ne. Možná si to neuvědomuješ. Asi to pro tebe není ten správný čas, možná, že se zeptáš o rok později. Nejspíše si potlačil otázku tak hluboko, že jsi úplně zapoměl, zda v tobě existuje, či nikoli. Neexistuje jediná otázka, která není také tvou otázkou. Myslím, že tady dostanete své odpovědi každý, bez rozdílu...

Kapitola III.

Vzpomínky na budoucnost

Lidé považují slova za skutečná. Takže pamatuj, abys  vždy používal slova ve správném významu…

"Chci žít, ale stal jsem se vrahem. Lidé mě odsoudili, protože já odsoudil život. Přátelé mnou pohrdají, protože já pohrdal tolikrát životem."

"Všichni jsme vrazi. Přesně jako svíčka a můra, která k ní přilétá, tančí a nakonec umírá svou vlastní rukou. Svíčka neudělala vůbec nic a přitom zabila..."

"Ale oni si o mě myslí, že jsem blázen."

"Všichni na celém světě se učí, že ztratit rozum znamená zešílet. To není tak docela pravda, protože ještě nikdy žádný blázen neztratil rozum. Ve skutečnosti je blázen ztracen v rozumu. Jeho mysl se stala džunglí a on z ní nemůže najít cestu ven. Ne, že by ztratil rozum, ale on se ztratil v rozumu. Je tak mnoho v mysli jako nikdy předtím. Blazny jsme občas všichni. Blázen má více mysli, než máš ty. Tvá mysl není tak nekontrolovatelná, není tak velká, není tak rychlá. Má normální velikost, je ovladatelná. Blázen ztratil sám sebe v ohromných neomezených myšlenkách, touhách a snech. Takže tvrzení, že 'ztráta mysli je šílenství' není pravdivé. Ztráta sama sebe v mysli je šílenství..."

"Myslím, že jsem lidem příliš důvěřoval."

"Rozdíl mezi důverou a naivitou je propastný, ale dělící čára je velmi jemná. Být naivní znamená být nezralý. Důvěra je ten nejinteligentnější akt na světě. Oboje bude podvedeno, oboje bude zklamaáno, ale osoba, která byla naivní, se bude cítit podvedená, oklamaná, bude rozzuřená, začne nedůvěřovat lidem. Její naivita se dříve či později stane nedůvěrou. Osoba, která důvěřuje, také směřuje k podvedení, ke zklamání, ale nebude se cítit zraněna. Bude jednoduše cítit slitování k těm, kteří ji podvedli, zradili a její důvěra nebude ztracena. Její důvěra se nikdy nezvrátí v nedůvěru k lidstvu. To jsou příznaky. Na začátku obojí vypadá stejně. Ale na konci se kvalita naivity mění v nedůvěru, zatímco kvalita důvěry směřuje k větší důvěře, k většímu soucitu, většímu pochopení lidských slabostí, lidských chyb. Důvěra je tak cenná věc, že člověk je ochoten ztratit vše, jen ne důvěru. Ty jsi lidem nedůvěřoval. Ty jsi byl pouze naivní..."

"Byl jsem tedy naivní... a ztratil jsem tu, kterou jsem miloval."

"Milovat lidskou bytost, je jedna z nejobtížnějších věcí na světě, protože ve chvíli kdy začneš projevovat svou lásku, druhý začne provozovat politikaření. Ona ví, že jsi na ní závislý, nebo ona na něm. Můžeš být zotročen. Psychologicky, biologicky. A nikdo nechce být otrok. Ale všechny tvé mezilidské vztahy se obrací v otroctví. Láska se potřebuje zbavit všech druhu ošklivých věcí, které jsou v tvé mysli. Žárlivost, vztek, touha ovládat. Povinnost je pouze slovo. Láska nezná povinnost. Dělá mnoho věcí, ale dělá je ráda. Není to žádná povinnost. Můžeš být prostě přítel, nezkoušet druhého ani ovládat, ani jím být ovládán..."

"Proč potom s láskou přichází i bolest? I když láska už dávno odešla, trápení zůstavá ještě dlouho potom. Proč?"

"Láska nezná žárlivost, ani stížnost. Miluješ někoho. To ovšem neznamená, že ten druhý by tě měl také milovat. Láska není žádná smlouva. Jestliže má muž právo naplnit své sny, má žena samozřejmě také právo naplnit své sny. A jestliže jste se rozhodli být spolu, musíš být opatrný, abys nešlapal po snech toho druhého. Nic nebolí více, než když je sen zničen, když naděje umírá, když se budoucnost stává temnou, když všechny krásné představy, o kterých sis myslel, že budou tvořit tvůj život, se zdají být neuskutečnitelné, protože tato žena, tento muž, ti nepřetržitě kazí náladu, ničí tvůj klid a tvé sny. A když jsou tyto věci zničeny, nemůžeš být tvůrčí. Můžeš být jen destruktivní, násilný. Život má nesmírné bohatství, které lidem zůstává utajeno, protože nemají čas. Všechen jejich čas je spotřebován v jakémsi boji s někým. S tím druhým. Ten druhý tvoří celý svět. A největší katastrofa, která se stala, je, že když bojuješ s tím druhým, pomalu, pomaličku zapomínáš na sebe. Všechna tvá pozornost patří tomu druhému, a když je středem pozornosti ten druhý, ty jsi ztracen. Uvadáš jako květina, kterou nikdo nezalévá..."

"Asi máš pravdu. V dětsví jsem vynikal v tolika věcech a ve chvíli, kdy jsem se na lidech stával zavislý, na dívkách které jsem miloval posedlý... Začal jsem se pomalu stávat ničím."

"Nebuď posedlý. Žij víc hravě, méně vážně. Nebuď strnulý. To jsou vlastnosti smrti. Buď přizpůsobivý. Pěstuj si smysl pro humor tak, abys byl chráněn před všemi druhy nočních můr, zlých snů. Tvůj smysl pro humor tě bude chránit. A pak, jednou, ve chvíli, kdy se budeš moci ze srdce smát, přímo ze své podstaty, dá ti smích, čerstvost, novou vitalitu, novou energii, s kterou můžeš pohnout horami. Každý si musí najít to, co je blízké jeho srdci. Musíš si najít to, co je přesně pro tebe. Když začneš dělat všechno, bude to zmatek. Jednoduše dělej to, co oslovuje tvé srdce. Nehledej to v někom. Musíš hledat v sobě. Být osobností je pokrytectví. Být individualitou je tvé přirozené právo..."

"Ale když to hledání stojí tolik usilí. Mám strach. Ztratil jsem mnohem víc než jen sebe a člověka, kterého jsem miloval."

"Přišel jsi na svět bez ničeho, takže jedna věc je jistá. Nic ti nepatří. Přišel jsi úplně nahý, ale s iluzemi. To je důvod, proč se všechny děti rodí s rukama sevřenýma v pěstičky ve víře, že si sebou přináší bohatsví... a tyto pěstičky jsou úplně prázdné. A všichni umíráme s otevřenýma rukama. Dítě se rodí s pěstmi, s iluzí, že přináší na svět bohatství, ale v té pěsti nic není. Nic ti nepatří, takže jakého nebezpečí by ses bál? Nic nemůže být ukradeno, nic ti nemůže být odebráno. Všechno co používáš, patří světu. A jednoho dne zde všechno budeš muset nechat. Nebudeš schopen vzít si sebou vůbec nic. Narodil ses jako nikdo a zemřeš jako nikdo. A mezi těmito dvěma body nicoty zůstaneš nikým, jen klamaje sám sebe, že jsi tím či oním. Riskuj, buď hráč. Co můžeš ztratit? Přicházíme s prázdýma rukama, odcházíme s prázdnýma rukama. Není co ztratit..."

"Riskování někdy stojí příliš slz."

"Pláč nemusí nutně znamenat, že jsi smutný. Vůbec nemusí být proti veselé náladě, proti smíchu, ne. Slzy mají velmi podivnou funkci. Kdykoli je toho v tvém srdci tak mnoho, že to nemůže být vyjádřeno normálním způsobem, slzy jsou nouzová metoda. Takže mohou znamenat cokoli. Můžeš být velmi šťastný, tak šťastný, že smích by vypadal hloupě, ale slzy jsou naprosto v pořádku. Tvé slzy ukazují, že tvé štěstí není obyčejné štěstí. Je tak hluboké, že jen slzy ho mohou vyjádřit, je tak neobyčejně hluboké, že musí být použita nouzová metoda. Dva přátelé, kteří se potkají po mnoha dnech, mnoha letech, možná nebudou mít chuť mluvit, mluvení se může zdát příliš znevážené. Třeba se jim bude líbit jen se navzájem obejmout a poplakat si na rameni. Říkají tak mnoho věcí... mnoho vzpomínek, mnoho otázek, nevyjasněných zkušeností, lásky. Slzy jim pomáhaj si ulehčit..."

"Děkuji. Ukázal jsi mi v čem byl můj skutečný problém. Možná jsi mi ukázal i ják je řešit. Položil si přede mě zrcadlo, abych se uviděl jaký doopravdy jsem a jakým se můžu stát. A za to, ti jsem vděčný."

"Můj úkoj je činit tě stále více a více vědomým a když začínáš být více vědomým, začínáš si také uvědomovat více problémů. Ty problémy existovaly i předtím. Já jsem nevytvořil tvé problémy, je to tím, že jsi byl nevědomý, nazajímal ses o ně. Ale ty problémy existovaly. Je to zrovna jako dům, ve kterém je tma a spousty pavouků tam spřádá své pavučiny, žijí tam škorpióni a hemží se to tam hady, a ty tam najednou přineseš světlo. To světlo nestvořilo pavouky, ani hady, ale způsobilo, že jsi si jich vědom..."

"Byl jsem slabý. To proto jsem tě potřeboval. Potřeboval jsem někoho, kdo by mě trestal za moje hříchy a zároveň mi ukázal cestu. Ale to už je pryč. Znám pravdu. Teď je čas to ukončit."

"Není žádný konec, protože každý konec je smrt. A život nezná smrt. Jde stále dál a dál a dál. Takže toto je jen příprava. Vždycky je to příprava na novou cestu. Můžeš si trochu odpočinout, ale pamatuj... Je to jen přenocování, zastávka. Ráno musíme zase jít, takže odpočívej dobře, buď připraven. A jak výjde slunce, naše cesta opět začíná. Život plyne z věčnosti do věčnosti..."

Vše co tady píšu, je bohužel jen krutým odrazem reality...

Kapitola I.

Poslední?

K samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi…

"Kde to jsem?" kapičky ticha ho probudily do snu ve kterém bylo vše tak krutě opravdové. Seděl na židli a pozoroval bytost před sebou.

"Ty nevíš Samueli?"

"Odkud znáš moje jméno a kdo vůbec jsi?"

Osoba na protější židli se usmála. "Za normálních okolností by si mě asi nazval vlastním svědomím, ale teď budu… řekněme průvodcem," působila klidně a vyrovnaně. "Pomůžu ti najít odpovědi na všechny tvé otázky, bez ohledu na to kolik jich bude."

"Průvodce?" hlas měl ještě zastřený a roztřesený. "Průvodce čím?"

"Tvou ztrápenou myslí."

Mladík na to reagoval jen ostražitým mlčením.

"Jsme v tvém vědomí pár okamžiků před smrtí, ale ještě než umřeš, tak ti chci ukázat několik míst."

"Pár okamžiků?" unikne mu skrze rty.

"Časem se netrap. Čas je v téhle chvíli to nejméně důležité. Důležité je to, na co si vzpomínáš."

Chlapec věnoval bytosti jen tázavý pohled.

"Tohle místo," pokračuje svědomí, "kde teď jsme… Ještě před pár lety tady nebylo. Rozhlédni se Same, co vidíš?"

Rozhlíží se po nekonečně obrovském prostoru. "Není tu nic, nic, není kde se zachytit okem, není slyšet nic kromě nás dvou. Tohle je mnohem horší než…"

"Tohle místo," skočí mu bytost do řeči, "je duševní prázdnota. Od narození jí má v sobě každý člověk, ale je tak malá, že nejde ani vidět. Chová se jako rakovina. S každým zklamáním, každou lží je větší. Živí se na zoufalosti. Každou vteřinou kdy je člověk sám nabírá na síle a zatlačuje do pozadí to hezké. Rodí se v ní myšlenky které deprimují a nutí dělat lidi věci, které oni sami nechtějí. Myšlenky…"

"Nebo představy," přeruší mladík jeho přednášku.

"Nebo představy, vzniklé z neustálého odmítání. Nepotvrzené domněnky založené na lžích lidí, kteří si myslí, že pravdou by ublížili víc," dodá svědomí do ticha. "Už si teda vzpomínáš co se stalo?"

Chlapec kývne hlavou. "Nedokázal jsem se smířit s představou, že má někoho jiného. Do té doby jsem se snažil, žil v naději, že jednou snad…" slova znatelně těžknou v jeho ústech. "Hledal jsem útěchu u jiných, ale nakonec jsem stejně vždycky zjistil, že to jsou jen náhražky, které by v ní měly vzbudit ješitnost. Snažil jsem se změnit, ale místo toho jsem se motal v kruhu. Vždy to skončilo lží, že už o ní nemám zájem. Lhal jsem jí…"

"A hlavně si lhal sobě," zazní krutá pravda.

Chlapec rezignovaně sklonil hlavu. "Přál jsem si, aby se vrátila..." I přes rozlehlost okolí se cítil jako zavřený v drátěné kleci. "Chtěla po mě abych zapomněl, ale nešlo to. Psal jsem jí, snažil jsem se získat její náklonnost, ale bylo jí to nepříjemné." Jeho hlas pozvolna přechází v pláč. "Začala mě ignorovat, předstírat, že se nic neděje. Možná mě začala i nenávidět. Kdoví jak dlouho by trvalo než by popřela i to, že mě zná. V té chvíli…"

"…bys přestal existovat," dokončila bytost. Pak se svědomí nadechlo a opatrně dodalo: "Nezůstalo by nic a vše by vyplnila tahle prázdnota. Proto si udělal co si udělal. Bál ses, že tě to sežere zevnitř."

"Přesně tak."

"Vzpomínáš si na poslední slova, která si ji řekl?"

"Chtěl jsem jí zavolat, ale…" zaváhal a o něco ztišil hlas, "…nakonec jsem to neudělal."

Odkudsi z dálky se ozve povědomý hlas. "Proč?"

"Nestála by o to…" zarazil se a zvedl hlavu. Nevěří vlastním očím, kdo proti němu teď sedí. "Kristýnko?!" Mladík těžce polkne, ale v tom jediném okamžiku se okolní prostor proměnil v rozkvetlou louku. Dívka naproti, malá hnědovláska s velkým nosem a hlubokýma modrýma očima, sedí způsobně na židli, ruce v klíně, je mírná a klidná. Usmívá se a ukazuje řadu bílých zoubků, které ve slunečním svitu vypadají jako perličky. Je přesně taková jakou si jí chtěl zapamatovat.

"Proč si mi nezavolal?" zopakuje dívka nechápavě.

"Nestála by si o to… nikdy si o to nestála. Pravda je taková, že ses mě chtěla zbavit, ale nevěděla si jak... udělal jsem to za tebe," souká ze sebe mladík zklamaně. "Chtěl jsem se rozloučit, říct ti, že za chvíli mi jede vlak. Vlak do pekla. A pak ti to zavěsit."

Dívka mlčí. Jen ho poslouchá a dál probodává svým pohledem.

"Přál jsem si," mladík přechází z mírně jízlivého tónu do apatie, "aby si měla aspoň jednou ten samý pocit co já. Aby ses aspoň jednou cítila stejně bezmocná a v nejistotě." Odmlčí se. Lituje všeho co jí kdy řekl a co jí ublížilo. Mrzí ho jak se choval a je zklamaný z toho, jak se věci staly. "Ale taky jsem si přál, aby tvůj hlas bylo to poslední co uslyším," špitne do ticha.

"Cos ode mě čekal?" Z obličeje jí spadla maska klidu a předstírané rozvážnosti. "Že se ti vrhnu kolem krku, políbím tě a řeknu, že jsem se mýlila? A co pak? Žili bychom spolu šťastně až do smrti?"

Cítil jak se na něho výsměšně podívala.

"Ne, já jen…" hlesne zkroušeně, "myslel jsem, že když pochopíš jak moc tě miluju, tak mi dáš alespoň jednu šanci. Ale ty ne. Vrátila ses k událostem, lidem a věcem, které v tobě probouzely úzkost, strach a bolest. Ukázal jsem ti své sny, jinou stránku života než si znala do té doby. Byla si tak šťastná... A já na tebe vsadil vše co jsem měl. Svou jedinou minci - naději. Naději na život po boku člověka, který mi rozumí. Ty jediná si mi rozuměla, tak, jako já tobě. I přesto si nepochopila. Pošlapala sny o nás, udusila naději, vše zničila a pak zbaběle utekla... Ve vlastní zoufalosti jsem se stal tím, před čím jsem tě celou dobu chránil. Tvým strachem a bolestí. S tím jsem se nedokázal smířit."

"Ale je přece spoustu jiných holek, které by tě chtěly. Pro jedno kvítí slunce nesvítí," vyjede dívka nervózně.

"Přesně tohle si zase nikdy nedokázala pochopit ty. Byla si jediná květina na mé zahradě. Všechny ostatní pro mě byly jen laciné náhražky, plevel." Rozpálený mladík dál chrlí své soudy: "Podívej se kolem sebe, vidíš louku?"

Dívka přikývne.

"Já vidím pustinu. Vždy když odejdeš tak slunce zapadne, plevel uschne a na krajinu padne soumrak. Jediné co mi zůstane, je smutná pláň utopená ve tmě."

Mladá žena neví co by dodala. Po chvíli se osmělí a zeptá se: "Proč si nehledal pomoc u svých kamarádů? Nebo rodiny? Uvědomuješ si kolika lidem si způsobil trápení tím co si udělal?"

"Rodiny? Jaké rodiny? Myslíš lidi s kterýma jsem bydlel? Už pár let se tak nedali nazvat. Nechovají se jako opravdová rodina. Taková kterou jsem si vždycky přál mít."

Dívka ho stále pozorovala, čekala, že ještě něco dodá, ale mladík mlčel. Nechápala to. Jak může takhle mluvit o vlastní rodině. O těch nejbližších, kteří ho určitě měli moc rádi. Pro ni, byla rodina to nejcennější co měla. I když nebyla v posledních letech podle jejich představ a byla rozbitá... I tak to stále byla její rodina. Nechtěla ji nikdy ztratit, ale on… A pak si vzpomněla. "Kdyby se ti to povedlo už tehdy, bylo by lépe. Všichni by už dávno zapomněli. Měl si umřít! Způsobuješ lidem jen bolest a trápení…" Tohle mu řekla jeho vlastní matka. Potřeboval se ji s tím svěřit, tak jí napsal. Nevěnovala tomu pozornost. Odepsala mu na to, proč jí to vlastně píše, když ji to ani trochu nezajímá. Odkopla ho jak prašivého psa. Teď se cítila trapně.

Mezitím se obloha pomalu zatáhla. Zahřmělo. Mladá žena sebou trhla, ale pak se pokusila přinutit k úsměvu.

"A co ostatní kamarádi?" přerušila dívka dlouhé ticho. "Nebyla jsem přece jenom já."

Mladík se pousměje nad skutečností jak se dívka stále brání zařadit jinam, než mezi jeho kamarády. "Mí kamarádi měli dost vlastních problémů. Někteří se sice tvářili, že mi chtějí pomoct. Možná bylo i pár, kteří to mysleli vážně. Už se nemohli dívat jak se trápím… a jak trápím tebe. Většina to nakonec stejně vzdala. Nakonec, kdyby všichni byli upřímní, museli by přiznat, že hlavně už chtěli, aby to skončilo. A bylo jim jedno jak. Začal jsem je tím obtěžovat stejně jako tebe. Chtěli jen kamaráda, který se s nimi bude bavit. Nic víc. Nepotřebovali zoufalce, který žebrá o pomoc. 'Neumíš nic jiného než se stále litovat.. postav se na nohy.. neboj se žít..' vedli silná slova, ale přitom mě nedokázali pochopit. Chtěli si prostě v klidu užívat. Jediný konec, který ale neuznávali, byla sebevražda."

"A ty se jim divíš?" zeptala se ho dívka vyčítavě.

"Nevím," odpoví mladík, ale nevypadá, že by se chtěl na něco vymlouvat. Krátce se odmlčí. "Věříš v osud?" zkusí to z jiné strany.

Od dívky přijde záporná odpověď.

Mladý muž má i přesto pochopení: "Dobrá, to je v pořádku. Víš…" pokračuje, "…lidi jsou jediný druh, který platí za jednu chybu víckrát. Pokusil jsem se zabít a od té doby mi to ostatní připomínají stále dokola. Pro ně už budu navždy sebevrah. Člověk, který si neváží vlastního života. Vy jste si neuvědomovali, že tím neustálým vyčítáním mě ženete k tomu, abych to udělal znovu. Vraceli jste mi minulost, kterou jsem chtěl úplně vymazat nebo alespoň na ní zapomenout. To je možná i důvod, proč si to se mnou nechtěla zkusit. Bála ses, že bych to mohl udělat znovu. Bála ses mojí minulosti, ale přitom si nevěděla, že jsi to i ty kdo ji vytahuje, když já se jí snažím zbavit. Nedokázala si to hodit za hlavu. Nevěřila si, že se dokážu změnit," zašeptá zklamaně.

V hlavách jim vířili proudy myšlenek, nad kterými se vznášeli jen otazníky. Stejně jako ta olověná mračna na potemnělé obloze.

"Samueli, ty si přemýšlel více, než bylo třeba. Možná v tom byl ten problém," neodpustí si dívka svou negativní úvahu. Po několika okamžicích ticha však pookřeje a zeptá se: "Co kdybych řekla, že věřím v osud?" zajímá ji náhle.

"Snažíš se být jednoduchá," řekne mladík místo odpovědi. "Znáš spoustu lidí, kteří věci neřeší. Prostě je nechávají plavat a vychází jim to. Oni utíkají před problémy, ale netuší, že některé problémy jsou jako lavina. Čím déle před ní utíkáš, tím je větší. Nakonec tě, ale stejně dožene a rozdrtí. Takovým lidem se snažíš přiblížit. Ty ale nejsi jednoduchá."

Mladá žena už nemá námitek. Na její tvář dopadají první kapičky deště.

"Je slaný," podiví se dívka.

"Tenhle déšť jsou slzy, které jsem kvůli tobě probrečel."

Dívka odchází. Mladík už jí téměř nevidí, ale ona se ještě naposled ohlédne, zadívá se do jeho hlubokých hnědých očí a zeptá se: "Proč?" Jakoby se následující vteřina protáhla v celou věčnost. Prší silně a dlouho. Voda jí smáčela vlasy a déšť jí šeptá poslední jeho slova: "Tím co děláš, píšeš osudy ostatních lidí." Od vlhké země se zvedl opar mlhy a ona v něm nadobro zmizela. "Sbohem…" to jediné zůstalo z jejího hlasu. Už ji nikdy neuvidí.

Obloha hořela. Slunce kleslo nad obzor. Za chvíli zapadne, plevel uschne a na krajinu padne soumrak. Jediné co mu zůstane, bude smutná pláň utopená v bolesti.

"Půjdeme?" ozve se hlas.

"Kam?" odpoví mladík otázkou.

"Neříkal si, že ti jede vlak?" připomíná mu svědomí.

"Ano." Jeho oči byly jen odrazem bezedné jámy, prostor ztratil svůj tvar a ho náhle celého zaplavil pocit neštěstí. Všechno bylo beze smyslu, barvy už nebyly barvami, zvuky utichly natolik, že ticho bylo čisté jako horský sníh. Nechal se unášet. Dokonce nedokázal vnímat ani bolest, hodující na jeho bezvládném těle. Odkudsi z dálky, z minulosti se ozýval povědomý hlas. Někdo ho volal a vše rázem bylo mnohem intenzivnější. "Samueli…čekám…" ztrácel se hlas v sílícím hřmotu kvílící sirény. Ta ho pak spolkla a on se nezastavitelnou rychlostí řítil na dno své mysli. Po boku svých vzpomínek upadal sám do sebe. Pád trval dlouho, nekonečně dlouho, ale věděl, co ho na konci čeká. Nebe nebylo stvořené pro takové jako byl on…