Jak to se mnou vlastně je?
Čas se nachýlil, byla jednou jedna holčička a ta byla hrozně zvědavá, vždycky chtěla přijít na kloub nějakému tajemství, byla tím úplně posedlá, a tak strkala nos do velmi starých záležitostí, do věcí, které jsou dávno mrtvé a motala se světem, ve kterém se vůbec nevyzná, světem hlubokým jako černý les, myslela že uprostřed tmy najde světlo a přitom se v tom lese ztratí, teď je vystrašená a chce se jí plakat, na místo světla se všude rozhostí tma a to veliké tajemství se pro ní konečně rozuzlí ...
Kdo zabloudil v lese? Kdo se tady třese? Teď - kdo sem já?
Já jsem vaše smrt mé dítě, nicota, která vás za chvíli obejme, volá na mě vaše krásná krční tepna a takové sladké volání já slyším i z velké dálky ... určitě se vám to bude líbit, smrt je jako zapomnění ... Zbytečně to prodlužejete, akorát vás to bude bolet!
!červené kontrolky všedního žití mi každý den svítí jak pomatený!
Kdo tomu nerozumí, to vůbec nevadí ... tahle slova nejsou z mé hlavy, ale napsala je jedna chytrá hlavička ... ale je to napsáno vlastně o mně! 
