Můj život je prozatímní ... ale teď je takový, jaký je!
Nemůžu přijít na to, jak to popsat. Myslela jsem, že už nikdy v životě nikoho nebudu chtít, protože jsem žila v domnění, že všechnu bolest už znám. Moje myšlenky jsou přecpané. Tehdy jsem si začala kousat nehty ... no, to už je jedno. Jsem obklopená tolika věci, úplně tak najednou.
Mám pocit, že se každou chvíli zadusím, že ten pocit v sobě neudržím a úplně mě roztrhne. Kdybych ten pocit mohla vyřvat do světa, strašně by se mi ulevilo. Ztrácím se a nemůžu spát, ale pak najednou ... tyjo fakt nepopsatelný. Potřebuju posílit a být silná. Takový pocit jsem nezažila už strašně dlouho a zapomněla jsem, jaký to je. Je to krásný. Úplně jako kdybych měla vybouchnout. Tohle všechno může jednou zmizet, tak proto si to teďka vychutnávám plnými doušky. Jo, hlídáš si záda, ale dokážeš se uvolnit. Někdy mi připadáš jako roztomilý blázen, ale proč musí být všechno tak komplikované? Ničí mě to, že je život takový. Chci si ten pocit nechat, uschovat ho a cítit ho až do své smrti. Ke mně to přišlo neohlášeně a náhle. Sama se tomu musím někdy i smát. Nechci zaváhat, fakt ne. Někdy jsem tak zvláštní, dokonce se zblázním. Já chci křičet! Jít po vyšlapané cestě by nudilo můj život, chci vědět, že jsem dosáhla extrému, že jsem jiná než ostatní. Raději budu jakákoliv než obyčejná. Dneska je svět dost šťavnatý a nepřetržitý. Stačí v životě jen zemřít?
Jo, lidi jsou svině a já taky. Proč jsme teď jako cizinci, když naše přátelství bylo silné? Vím, cítím svou vinu a budu za to pykat. Mívám dny, kdy zkouším létat, ale pak padám dolů bez křídel a cítím se strašně malá. Odpustíš mi?
Cítíš to? Mé srdce bije na poplach. Úplně jako kdyby se zbláznilo. Moje plíce umírají a jsou den ode dne černější. Tělo slábne a mozek začíná postupně bláznit a odumírat. Ničí se mé mozkové buňky a jednou ze mně bude tupá blbka, která se buď bude všemu tlemit nebo bude nad vším plakat. Zřejmě sluneční svit skrz mé tělo nikdy neprojde. Zbožňuju ten pocit dezorientace, halucinace, špatné orientace. Zmatenost - nevím kdy, proč, zač nebo za kolik. Ten stav je nepopsatelný. Jsem uvolněná, vysmátá, hladová ... Vnímám zvuky jinak, nevnímám čas, je to všechno tak krásně zkreslené. Jo, jednou toho budu litovat, ale teď to prostě tak je a já s tím nic neudělám. Úplně cítím po těle vibrace 
nezapomenutelnej pocit. Všichni říkaj, že se má život užít.
A na tebe, skrčku, už úplně kašlu! Nebaví mě to. Nesnáším tohle to co mi právě děláš. Třeba to jednou bude jinak, ale teď je teď a já s tím nic nenadělám.
I see you in my dreams ... darling!
