Anděl, Žrec a Čert (Tvorba)
Sám za sebe ve smradu sebechvály pravím, že moje nejpovedenější věc... Asi proto, že je jediná tohoto druhu... Jsem od přírody lenoch a psaní je činnost namáhavá, byť sebekrásnější a vznešená.
Na místě vzdáleném od našich cest
mlžným krajem prochází starý žrec.
Ač hlídán nekonečným zrakem hvězd,
on ve svých rozvahách sám není přec.
Opodál postava vylétla z dýmu,
pod rohy ďábel má zjizvenou tvář,
proti ní dalo zaniknout stínu
stvoření šířící nebeskou zář.
Žrec dal se tázat, co zde mu chtějí,
z jakého důvodu berou mu klid.
Ďas jal se líčit, kam cestou spějí,
a proč mu přervali myšlenek nit.
„Anděl mi vyjevil jednoho dne,
že si jist není údělem svým.
Jestli prý já vím, od čeho jsme,
zdali mu onen taj osvětlit vím.
Jalo nás hloubání, bezesné noci,
vtom jasná myšlenka rozťala mrak.
Najděmež osobu své vlastní moci,
co podá řešení, použivše ducha zrak.“
Tu anděl zvěstuje útrapy cest,
které je provedly skrze pouť onu:
„Jíti jsme museli na vlastní pěst,
kroky nás nesly do Kristova dómu.
Brány jsou nahoře, v nich papež sám,
pro ďasa má jen svěcené vody.
Mě jal se vítati, smutku z něj mám,
i dal mi vystrojit bohaté hody.
Hned číši mešního nalil plnu,
pod ctnostným pohledem zkažená tvář.
K řečem, jež káže, k těm věru nelnu,
skrze svou přetvářku krouží si svatozář.
Nechal jsem krmi potěše lidské,
s ďáblem jsme kráčeli kobkám vstříc.
Kolkolem mříží jen kameny slizké,
za nimi zatčení, živi nikdy víc.
V maličké komoře v rouše kněžím,
v nicotu zírajíc drobounký muž.
Ohavným činem upsal se mřežím,
ve snech ho straší krvavý nůž.
„Vražda,byť z lásky, zaslouží trest,
já patřím peklu, nemám již ceny.
Anděl mi nebránil sejíti z cest,
já v něj už nevěřím, slyšte mé steny.“
Tak vězeň promluvil zmučenou duší,
plivancem poskvrnil nebeský šat.
Do hrudi zuřivě sám sebe buší,
ďábla se nemůže víc než sebe bát.
Známe již kaz světské moci,
duchovní v přetvářce pána haní.
Známe i trýzeň bez pomoci,
nebožák pro sebe nezná slitování.
Tu našli jsme tebe, posla věků,
pohana se srdcem, kde bývá kámen.
Pohleď na nás s moudrostí předků,
učiň všem pochybám na věky amen.“
Žrec třikrát potáhl z dýmky dlouhé,
řeřavým uhlíkem zasvítil zrak.
Duší všech slyší výkřiky pouhé,
vyfoukl k nebi vonný mrak.
„To, oč mě žádáte, rovná se soudu,
službu tu pro vás vykonám rád.
Myšlenky mé jsou co kousky troudu,
dali jste jiskru, teď budou hřát.
Anděl jest vzorem, spěji vstříc jemu,
to on krotí ďábla a dává mi cíl.
Je znakem ctnosti a moudrého vjemu,
bez něj bych pouhý popel byl.
Ďáble, i ty jsi mi mistrem. I když mě mučíš.
Stále mě škádlíš a pravíš mi, že nemám křídel,
s nimiž byl bych andělem, pokoře mě učíš.
Bestii v sobě mám, bych nezpychl, bych střídměl.“
Tu oba propadli radosti veliké,
dík vzdali tomu, kdo jim dal směr.
Žrec zraky popatřil v kraje daleké,
kam kráčí sloužit anděl, s ním čert.
