Vše se vyřeší ! :-)

Tak vás tedy zajímá, co jsem zač?! :D

Rád vám povím vše, a to vše zamotám do krátkého informativního příběhu, ažna pár Informací, které vám tu napíšu hned (a berte na vědomí, je to vážněkrátký, v detailech se skrývá ještě více smutku, motivace, síly a třebaláska, kterou tu nepopisuji skoro vůbec)

Jmenuji se Filip, je mi 25 let, narodil jsem se v ČR v Mostě. Má matka jeRomka a můj otec je Čech (kterého jsem od svých 1,5 roku neviděl). S tímtonemám problém! Byl jsem skvěle vychovaný i přes situaci, kterou popíšu níže.Mám spoustu zájmů a cílů v životě, které si chci splnit. Mám spoustu situací,kde si řeknete ok, horší to být nemůže, a já dodám další bombu :-) Pochopte,že jsem jména ostatních musel změnit, protože nemám jejich souhlas, ale příběhsedí.

Vyrůstal jsem v malém bytě, se svou matkou a svým mladším bratrem. Protožemamka neměla dost času zároveň chodit pracovat, starat se o nás a starat se osebe, rozhodla se mamka vzdát se bytu a přestěhovat se k babičce do veliceznámé vesnice - Chánov (pro Vaši informaci, ten se dělí na nový a starý. Tennový je ten co znáte, ten, kde v panelových budovách chybí okna i dveře a obědse vaří většinou na ohni. Ten starý je často přehlížený, je to velice malávesnice, kde je pár obytných domů, slabší kvality, kde bydlí starší generaceromů.)

U babičky jsem vyrůstal spolu s bratrem Petrem, třemi brantranci a s jednousestřenicí (takže jsme v třígeneračním domě bydleli: Babička, Děda, TetaJožina, Strejda Ivan, Bratranec Ivan, Já - Filip :P :D, Bratranec Michal,Bratranec Míra, Bratr Petr a sestřenice Magdalena - v pořadí od nejstaršího ponejmladší - to je co? Bylo nás hodně!). V této době mě, Petra a Míruvychovávala babička s dědou, protože se naše matky (bez otců) vydali pracovatdo Německa pro naší lepší budoucnost. Nebylo to zrovna to nejlepší rozhodnutí,protože naše babička, kterou jsme nade vše respektovali, nedovolila kamarádstvís nikým jiným – než mezi námi. Naše ,,malá rodina,, (budu tak jmenovat všech 6dětí) xD museli tedy do školy, a po škole trávili čas v zahradě jen mezi sebou.Vytvořili se skupinky, kde já jsem nejvíce času trávil s Michalem. Protože jsemsi vše dobře pamatoval (a protože jsem byl žalovníček a vlezdoprdelka) babičkana mě tlačila nejvíce, snažit se ve škole - což bylo dobrý (z pohledu teď) alei špatný z pohledu na mou psychiku, což se podepsalo (za psaní úkolů jsemvždy dostal o stupeň horší známku jen kvůli tomu, že jsem při psaní úkolubrečel kvůli šikaně). Stejně jsem byl nejlepší ze třídy. Děti tety Jožinytakovou školu neměli… byli líní, drzí, a neučili se. Tohle rozdělilo porozuměnímezi námi, a pomalu a jistě jsme se přestali mít rádi a dělali si různě naschvály.Zachránilo nás jediné… naše matka se vrátila a zařídila byt. Matka bratranceMíry si pro něj přijela a začali bydlet v Německu. To se stalo v mladýchletech, kde já jsem chodil do druhé třídy.

Při nástupu do třetí třídy se mi drasticky zhoršili známky, protože jsembyl zvyklý na jiný level. Můj bratr šel do první třídy. Během těchto dvouročníků si má matka našla německého přítele (Uwe), se kterým nejprve otěhotnělaa poté ze zbytku mámy ušetřených peněz založili firmu na Uweho jméno - ta násměla v budoucnu živit. Netrvalo to vůbec dlouho a firma začala prospívat, a takjsme se přestěhovali do baráku, kde měl každý své místo. Matka s přítelem mělisvou ložnici, nově narozená dvojčátka (kluk a holka) měli svůj pokojíček, a jás Lukášem jsme měli pro sebe celou půdu… Baječné?… Jak se to vezme… My jsme tupůdu dostali jen kvůli tomu, že nás Uwe neměl rád a nechtěl nás mít vůbec na očích…ledaže potřeboval abychom připravili snídani, vzbudili ho do práce, pomohliuklízet, pomáhat na zahradě, čistit bazén, připravit večeři atd.. atd... Vjiných situacích jsme se nepotkali ani s mámou, ani s dvojčaty... Jelikož jsmese museli učit i do školy… měli jsme po nějakou (dělší) dobu zákaz kamarádění. Víte,k čemu to vedlo? Poruchu v komunikaci s okolním světem, snížení sebedůvěry apracovat a dělat, bez odmlouvání pro blaho a štěstí celé rodiny. V této dobějsme trávili svůj volný čas tím, že jsme já s bratrem, poslouchali hudbu,četli, hráli na půdě fotbal, koukali na satelitní televizi v němčině, jelikožUwe zařídil vše tak, abychom byli spokojení xD Jediné co bylo vážně dobré, byliškolní zájezdy. Jelikož nás Uwe nechtěl mít neustále naočích a firma muvydělávala peníze, posílal nás skoro na všechny zájezdy. - Ty si představtezhruba tak, že jsme odjížděli a neznali nikoho, a při příjezdu jsme získalikamarády - které jsme poté už jen tak nevídali. - Změna přišla, když jsem sizačal vybírat Střední školu. To je další, ,,lepší,, Kapitola mého života. Ještěnež se na tuto ale vrhnu, povím vám, pár faktů a skutečností. 

1)   Kvůli životě u babičky jsme se naučili dělat věci tak jak seřeknou, viděli jsme jak někteří romové myslí (špatně) a přemýšlí (lehkomyslně),ti se s námi nebavili, protože jsme byli chytřejší a poté bohatší. A tonejlepší ponaučení -naše štěstí nám máma poprvé zařídila, tím že si vzalaNěmce, který nám měl pomoct k úspěchu.

2)    Životem s němcem v baráku jsme se naučili, držet svý názoryna uzdě, naučili jsme se pracovat fyzickou práci v různých oborech týkajícíchse baráků, měli jsme hodně času zkoumat svět z cizích zemí, a naučili jsmeautopilota života. Nadruhou stranu jsme ztratili umění komunikovat s čechy ajinými spolužáky (či kamarády) a zároveň jsme neuměli mluvit s romy kvůli našíinteligenci, kteří si z nás kvůli ,,rozdílům,, dělali jen srandu.

Na takový život jsme byli zvyklí… a pokračovali jsme podobný život výběremmé další (střední) školy. Z důvodu neustálého cestování jsem si oblíbil Hotely.Ano, teď už vím, že hotelnictví nestojí jen tak za něco… ale vážně měmotivovalo těch 5 hvězdiček, které jsme tak často navštěvovali… chtěl jsemzmizet někam daleko, a začít malou firmou… a postupně si vybudovat svůj vlastníhotel s nadstandardními službami. To byl můj cíl, a můj sen… v té dobějsem uměl perfektně 2 cizí jazyky... proto jsem věřil že to dokážu... no...když jsem si tedy školu hotelnictví vybral, tak byla soukromá.. a drahá.. (sporovnáním další školy ,,vážně rozdíl,, xD ) Stála zhruba 21.000 korun zaročník.. a protože bych s takovouhle školou ,,neuspěl,, byla mi matkou a Uwemzakázána. Místo toho jsem se měl rozhodnout mezi dvěmi školami, které se mivůbec nelíbili… Škola jazyků - pro práci s papírama a překládat neustále saméA4 do nejrůznějších jazyků... nebo Škola Ekonomie a marketingu podnikání..protože jsem v té době vůbec nevěděl, co chci.. rozhodl jsem se pro ekonomiku -Můj první úspěch v Životě, jelikož jsem zaprvé nasral Uweho (školné bylo22,500) :D a za druhé - získal jsem vzdělání vést firmu, počítat různě všechnoco mě napadne.. naučil jsem se další cizí jazyky, a byl jsem i tak blíže svémucíli.

Během tohoto studia začala častěji chodit velká rodina na návštěvy za námia půjčovali si peníze od Uweho nebo tajně od mamky (která vlastně šetřila dobudoucna pro nás) a začala mít zdravotní problémy se zády. To byl druhý začáteknašeho pádu. Mamka hledala lékaře, který by zjistil, co se vlastně se jejímy zádyděje. Každý druhý třetí den se probudila a nemohla se narovnat, nemohla chodit,nemohla pracovat v domácnosti nebo se starat o dvojčata, a taky nemohlauspokojit Uweho (bohužel to musím uvést, jelikož je to důležitý bod). Já a můjbratr, jsme znovu museli dát maximum a vše vynahrazovat. Zase jsme dostávalipráce týkající se domácnosti, bazénu a zahrady (která jen tak mimochodemzvětšila svou velikost natolik, že sekání trávy (1x celá) trvalo tři čtvrtějednoho dne. Protože Uwe byl němec (asi) vadilo mu, když trávník nebylrovnoměrně posekaný (takřka podle pravítka). Trávníku jsem se tedy začalvěnovat jen já… i přesto že jsem alergický na veškeré možné věci… :D Uwe? Tenbyl zatím spokojený a byl klid. Věnováním se škole, jsem se sám cítil líp. Byljsem tak dobrý, že jsem v prvním ročníku prezentoval školu při náboru novýchžáků, tak dobrý, že jsem byl součástí dvou mezinárodních projektů škol (vNěmecku, a v Nizozemsku). Mezitím jsem si našel přítelkyni ve svých (18 letech)- což podle Němce byla také chyba, jelikož jsem měl málo času na dům. Jepravda, že tam bylo hodně práce, a je pravda, že jsem tam měl být více, jelikožmá matka i přes své bolesti nepřestala pracovat. Ta při návštěvách po doktorech…bohužel zjistila, že prý jen simuluje, a že jí nic nechybí (bo je to romka -asi). Mou mamku zachránila německá nemocnice, kterou jsme museli hradit celoumy - bez pomoci Zdravotní pojišťovny. Zjistili, že má mamka altrózu kostí, cožznamená drolení kostí, kde se jí právě na páteři tvořila díra a mamka nemohlachodit a musela na operaci. Dostala implantát, který jí pomohl, ale dalšíoperace již není možná. Celá tato ,,sranda,, stála 11000 Euro - v té době286000 Kč. Pro Uweho žádný problém - jeho firma v té době byla 4tá nejlepší nasvětě. Problém to byl pro nás… téměř každý týden vyčítal peníze, a přesto, žeměl Uwe 3 auta, každý z nás směl sníst jen jeden banán, jeden joghurt max.denně, a celkově se smělo jíst jen ve tři přesné časy… kdo měl hlad… čekal… Jájsem se blížil k maturitní zkoušce… neučil jsem se ani jeden celý den - pomáhaljsem doma… a přesto jsem ji zvládnul s výbornými známkami. Čekala mě Vysokáškola! ;)

Vysokou školu jsem si konečně mohl vybrat sám - byla to Škoda Auto Vysokáškola v Mladé Boleslavi, obor - ekonomie a management. K mému neštěstí jsemztratil svou přítelkyni a neměl jsem zase nikoho, komu se smím svěřit. NaVysokou jsem chodil velice rád - šlo mi to, bez učení - já doučoval spolužáky…měl jsem zhruba tak 2 hodiny denně čas pro sebe jinak všechen čas patřil škole.Školu jsem po 1-ním semestru musel ukončit! A důvod? Jednoduchý… Uwe chtěl,abych do té školy chodil, ale na každý semestr si vydělával sám prací vBoleslavi - práci jsem nenašel, protože jsem byl bez praxe. Každý semestr (6měsíců) stál 26000 Kč. Vysokou školu jsem skončil, a z peněz, které jsem z maléčásti já a z velké mamka ušetřili, jsem si v blízkosti mamky, němce a dvojčatpronajal byt. Hledal jsem práci v okolí Mostu. Kdo zná odpověď?… Ano, moc prácetu není. A tak jsem začal prací - odspoda.. Znáte takovéty slušně vypadajícíkluky a holky v obleku a šatech… jak se prochází… zataví vás na ulici, nebozvoní přímo u vás doma? vydělají si 100 Korun za to že jim dáte podpis !! tomuříkám práce xD ještě že jsou lepší práce.. .. znáte ty telefonáty od cizíchčísel, kde vás ihned po tom co se představíte osloví jee pane Novák, víte žejen vy (a dalších 100000 v databázi – to neřeknou) vyhráli možnost platitméňě za volání, ale měsíčně tolik (že na to vlastně nemáte) i přestože vám naměsíc stačí 100 Korun na kredit ?? 80 Korun za smlouvu! Ano, to mám taky za sebou…zhroutil jsem se a přiznám, že jsem začal pracovat nelegálně. Prodával jsem. 2měsíce mi trvalo, a vyrovnal jsem si všechny nasbírané dluhy… chtěl jsem pokračovat,ALE dozvěděla se to osoba… a jak už víme… starší mají vždy pravdu… respektujemeje… neodmlouváme… Matka mi vše zakázala… a to byla její druhá záchrana předmožným neštěstím. Nařídila mi odstěhovat se zpět k Uwemu, kde jsem se dozvěděl,že se budou rozvádět… a že můj Bratr Petr už rok žije někde jinde… Matka to sním tedy trpěla dálě kvůli dvojčátkům… a to už bylo dost… hledal jsem dálepráci, abych ji osvobodil od domácího vězení.. učil se práva aby mamkaneprohrála soud.. neprohrála naše sourozence dvojčátka.. neprohrála majetek (3baráky, 4 auta, podíl firmy), aby prostě nevyšla s prázdnou! Bohužel to nevyšlotak docela… Mamka se musela rozvádět dlouhých 1,5 let… to jsme bydleli zasespolu Mamka, Já, Petr a dvojčátka v jednom z těch baráků, a dostali jedno auto(a byli jsme chvíli spokojení a šťastní). Než si mamka našla přítele, kteréhouž doopravdy milovala, a zjistila to naše velká rodina… a ta nejdříve žalovala Uwemu…a poté přemlouvali mamku aby se k němu vrátila... (pravděpodobně zrovna něco potřebovali…a mamka jim už nemohla pomoci).. Aby Uwe vyhrál soud, zašel tak daleko, ženajal romskou Mafii, aby nás sledovala a hledala chyby a důkazy, že se mamkanedokáže postarat… Já stále hledal práci.. a abyste pochopili jak to bylo těžké…na jednu pozici (např. prodavač v mastně) spadalo 23 lidí! Já tuto pozicinedostal (i se svým vzděláním) kvůli tomu, že od mé barvy kůže si bude kupovatméně zákazníků! Toto byla poslední kapka na mou psychiku… a tak jsem vzalsekeru, kladivo… a na díly o velikosti 50 cm na 50 cm jsem rozsekal své vlastníauto, a nosil díly do sběrny.. aby měli mý sourozenci a mamka denně co jíst..Mamky nový přítel sice také nosil, co mohl, ale pocházel z Plzně… takžedojížděl podle toho, jakou měl směnu.

Mezitím skončilo soudní řízení a to následovně… Mamka s Uwem uzavřeli dohodu…že tak jak jsme žili (rodinně a majetkově) to zůstane… oba podepsali.. a s Uwemjsme zatím neměli nic společného.. ano.. zatím..tímto končí druhý pád, a začínátřetí start do nového začátku.. V Baráku, s jedním autem a dvojčátkypo svých stranách.

Mé další lekce? Behěm této doby jsem se naučil říkat svůj názor, naučiljsem se komunikaci se zákazníky a se zaměstnavateli, uvědomil jsem si svoukvalitu, hodnotím člověka podle toho, co činí a né co se učil… rodinu mám naprvním místě, a abych něčeho dosáhl, musím skrýt vlastní pocity… a přesvědčovatjiné o tom, co je pro ně dobré.. protože oni sami to ještě neví (jelikož jsounapříklad zmatení).

S Němcem již nebyli větší problémy… stále se něco objeví… ale už to jsoujen malé věci…

Problém začal… více problémů… Po tom, co se mamka zbavila majetku, aodstěhovali jsme se všichni do Plzně do malého baráčku, začalo být vše jinak. Našematka onemocněla znovu na páteř… a odumřelo jí chodidlo na pravé noze. Zůstalana vozíčku. Dvojčátka tudíž museli převzít hodně zodpovědností. Oba dva totižvůbec nebyli zvyklý na práci. Jako kontrast ke mě a Petrovi… oni vše od Uweho dostali…a my si to museli ,,odřít,, za ně (pro ně jsme to udělali rádi, ale pro jejichvýchovu to nebylo dobré) Protože jsem práci nenašel ani v plzni, odstěhovaljsem se do Německa, a začal tu pracovat u BMW. Zde jsem do teď. Začal jsem ipřes mou kvalifikaci nízko - začal jsem balit BMW díly do krabic. Během 4 letjsem ale dokázal víc než mnoho jiných cizinců pod stejnou firmou. Po půl rocejsem byl od agentury převzat pod kmenovou firmu, po dalších třech měsících jsembyl zástupce vedoucího oddělení, po měsíci jsem byl vedoucí já, po 4 měsícíchjsem šel do oddělení řešení problémů, zavedl jsem 2 Informační a Datové systémypro kontrolu zboží a předávání informací během krátkého času. Nyní, po čtyřech,letech jsem součástí projektu, kde jsem zaučil 20 zaměstnanců na pozici, kdeoni budou zaučovat nové zaměstnance - v různých úsecích, tak, že nebudouchybovat, budou vědět co mají dělat, budou vědět kde co je nebo komu co můžou anemůžou říkat - i přes jazykové bariéry – no prostě si představte… jste čech…vyučujete složitou logistiku (v cizím jazyce)… a to rumunům, polákům, maďarům,němcům, turkům a jiným… dohromady je vás dvacet… a teď to nejzajmavější… máte1200 zaměstnanců, kde 200 už je dobře zaučených… a BMW přijde s projektem, kdechce zaměstnat 3800 zaměstnanců během 1,5 roku… a vás na zaučování je dohromady…20! Síla? Ne, je to o nastavení. Do práce choďte takhle:

Baví mě to hrozně… ale pro práci se musí žít.. a jelikož.. mám nemocnoumamku.. mám dva sourozence, kteří chtějí studovat.. mám motivaci dokázat žeromové umí víc než se čeká.. chci zabezpečit sebe a svou budoucí rodinu.. vím,že budu pokračovat, a budu ze sebe ždímat, co se jen dá, abych pomohl vám,sobě, učil se a byl spokojený a dosáhl svého cíle! 

To by bylo vše ke mě.. Vše na co já jsem hrdý… - a teď potřebuji vás,abychom spolu louskali další oříšky, a psali neuvěřitelné příběhy… jakou jsou tyhle…TENTOKRÁT ALE TY VAŠE!!!

Uvědomte si, kdo jste,co jste prožili, co chcete, co nechcete… proč to všechno vůbec děláte, a čehochcete dosáhnout. Už jen to uvědomit si to je velký krok, se kterým vám můžujednoduše pomoci :-)