Mít v dnešní době skutečného přítele,
je to snad nemožné?

Když se kamarádí muž se ženou,
prý to moc dobře nefunguje,
protože se jeden do druhého zamiluje.

Když kamarádí žena se ženou,
časem to stejně k hádkám doženou,
jedna prý tu druhou zradí,
dlouho se pak nekamarádí.
(a někdy je to napořád)

Když se chlapi nepohodnou mezi sebou,
vyřeší to rázem, hned se servou.
Pak si zajdou na panáka někde v hospodě
a rázem je zas všechno v pohodě.

Mít opravdového přítele
je fakt skvělá věc,
když nám není vesele,
zajdeme k němu na pokec.

Člověk se vždy může na něj spolehnout,
když chmury, starosti a bolesti dolehnou,
má vždycky pro nás pochopení a vlídné slovíčko,
i pouhé vyslechnutí dokáže zahřát znovu srdíčko.

Jenomže se někdy právě stává,
když zrovna život lekci dává,
že přítel, kterému jsme věřili
a svá trápení mu svěřili,
teď všechno je to pryč
a nám nezbývá, než si vzít rýč.

A raději jít a vše hned zakopat,
ať už se to nemůže opakovat,
neboť zrada pěkně dlouho bolí,
někdy se snad ani nezahojí.

Když Vám přítel do zad nůž vrazí,
jak pak jsme mu byli asi drazí?