Biologický druh
23.Únor 2008Biologický druh představuje podle tradiční definice soubor geneticky podobných jedinců, kteří mohou produkovat životaschopné a plodné potomstvo. Formálně je pak biologický druh jednoznačně určen výlučným rodovým a druhovým jménem s uvedením autora, který tento druh platně popsal. Například zajíc polní Lepus europaeus Pallas, 1778 je nejrozšířenějším druhem z šesti druhů rodu zajíců obývajících Evropu. I když se občas zkříží se zajícem bělákem (Lepus timidus Linnaeus, 1758) v místech jejich společného výskytu v Pobaltí, ve Finsku či Alpách, jejich hybridi jsou sterilní. Rozšíření každého biologického druhu na Zemi je omezeno nejen geograficky jeho druhovým areálem, ale také stanovištně čili topicky. Říkáme, že druh je vázán na určitý biotop. Každý druh je formován druhovými populacemi , tedy skupinami jedinců všech vývojových stadií (vajíček, mláďat, dospělců), obývajícími společné území.
Každý druh se vyznačuje souborem specifických vlastností a znaků, jimiž se liší od jiných druhů. Zároveň v rámci jedné populace nacházíme větší či menší individuální rozdíly ve velikosti, zbarvení, schopnostech čelit různým faktorům prostředí, nepřátelům i tlaku ostatních příslušníků populace. Tyto rozdíly vznikají nejen náhodnými mutacemi a rozdílnými vnějšími projevy různých kombinací genů pohlavně se rozmnožujících rodičů, ale také schopností učit se od rodičů nebo dalších příslušníků populace. Tato individuální variabilita je nezbytným základem pro vývoj populace a tedy i druhu samotného. Jedinci, kteří jsou vybaveni kombinacemi vlastností, s nimiž snáze odolávají nepříznivým vlivům svého okolí, zanechávají v dlouhodobém měřítku více potomků. Tito jedinci s nejvyšší zdatností neboli fitness tak předávají v daném okamžiku nejvýhodnější kombinace individuálních vlastností prostřednictvím svých genů do další generace a určují tak budoucí podobu druhu. Malá individuální variabilita v rámci populace může vést až k jejímu vymření.
Může existovat také geograficky pozvolna se měnící klinální variabilita, často pozorovaná např. u velikosti těl či zbarvení křídel ptáků a motýlů, schránek plžů, nebo u tvaru listů cévnatých rostlin, kde jedinci z extrémně vzdálených populací mohou být dokonce považováni za odlišné druhy nebo poddruhy.
Podoba každého druhu je formována po tisíce generací neustálými selekčními tlaky jak abiotických faktorů (sluneční záření, klima, úkryty) tak biotických činitelů (konkurenti, predátoři, paraziti, potrava). Pozorovatelným výsledkem dlouhodobého procesu přírodního výběru čili selekce jsou různé adaptace . Tento pozvolný ale nepřetržitý vývoj zvaný evoluce je základem veškeré biologické rozmanitosti, biodiverzity . Jde o nepřetržitý proces, neboť i prostředí se neustále mění a každá nová generace je vystavena trochu odlišným podmínkám prostředí než byla generace rodičovská. Vlastnosti výhodné v jednom prostředí či v některých generacích nemusejí být stejně užitečné jinde nebo jindy. Z pohledu našeho života jde ovšem o proces neuvěřitelně pomalý, probíhající na úrovni evolučního času . To také vysvětluje, proč druhy nejsou ve většině případů schopny adekvátním způsobem reagovat (adaptovat se) na změny v životním prostředí, které jsou výsledkem působení člověka. Tyto změny jsou z hlediska evolučního času příliš rychlé a představují poměrně novodobý jev.
napsal/a: _HEKR_ 12:47 Link
