:( uz nechci...
Co to je... ? proc kdyz se citim stastna a spokojena tak proc se to musi vzdycky tak rychle ztratit..? tak jak mi je tedka tak mi uz dlouho nebylo... je mi strasnee. chci umrit nebo si chci vyrvat svoje srdce z tela, abych nemusela citit tu bolest a rany co mi zivot zpusobuje. Zase me jeden kluk dostal na to dno aniž by chtěl, ze kteryho se spatne vyhrabava... po tak dlouhy dobe jsem dala klukovi svoji viru v nej, sebe nas, duveru a srdce na dlaň a opět cítím jen to hořké zklamání. Strašně moc mě ubližuje co dělá,ale nebudu mu říkat jak má žít a diktovat mu co má dělat. Já už nechci takhle žít, a nechci mít po boku člověka co takhle žije, já bych chtěla mít už v životě klid a nežít každý den ve strachu z něčeho co by mělo nastat, chci toho tolik? nebo mě prostě někdo tak moc proklel že už nikdy nenajdu to co hledám... Jsem tak strašně naivní... Viděla jsem v něm toho, koho jsem vidět chtěla, působil tak na mě a všechno... a až v posledních dnech se mi otevírají oči a mé oči zbývají jen pro pláč. Pro pláč z vlastní hlouposti a sleposti, pro pláč za něj, protože mi na něm záleží a nechci ho ztratit. Ale tohle nejspíš nevydržím a pomalu a jistě se ho začnu vzdávat. Včera jsem udělala jednu velkou chybu ze vzteku, bože jak jsem blbá. .. Teď mě to moc mrzí a mám výčitky svědomí, ale tu chybu jsem udělala proto, aby mě to pomohlo na něj zapomenou, protože to všechno hrozně bolí u srdíčka, jaká kolik změna cokoliv, jsem přecitlivělá kráva nejspíš, ale to jsem prostě já..Kam se ztratila má hrdost..? Kde jsou ty momenty když mi bylo nejhůř že jsem neplakala a vše překonala ...? teď se hroutim za každou maličkost a už i před ním... nechci v něm vyvolávat pocit viny, i když ji z části asi má, ale sám má co dělat sám se sebou a nechci mu na tom přidávat. Ale proč jsem sakra neviděla to co vidím teď, dřív než jsem do toho vložila ty zasraný city.... nechci mít srdce.. místo toho chci mít kus kamene a necítit vůbec nic.. protože mě to dostává pomalu do těch stavů, který byly v mým životě nejhorší. Proč mě to tak všechno ničí..? já to nechápu.. ? Proč to nemůže být sakra v pohodě..? Nevím třeba si to všechno moc beru... ale já prostě nemůzu... dnes to bylo loučení, loučení jako sbohem, loučení už navždy...přpadalo mi to tak, i když on mi říkal krásné věty a díval se mi při tom do očí, dotýkal se mě a stále říkal ty krásný sladký slova...a já se jich tak strašně moc bojím, bojím se jeho pohledu, slov, jakéhokoliv dotyku jakéhokoliv rozhodnutí a kroků,které dělám, mám najednou strašný strach... jak už jsem se o tom jednou zmiňovala, jsem na té houpačce... a ta houpačka se pořád převažuje dolů a dolů a kdyby mohla tak by šla třeba kilometry dolů, ale proooč? proč je dva týdny nahoře a potom měsíc dole... ? opravdu si to musím tolik všechno zasloužit, potřeby, které někteří lidi dostávají a vůbec si jich neváží... ? opravdu musím pak tolik pykat za ty chvíle pocitu lásky a štestí... já už nechci být prokletá..., vžďyť se tolik snažím chovat se tak, aby se mi dařilo dobře, spokojeně, šťastně....zkratka nezit zivot na prazdno a zpusobem jakym jsem ho zila kdysi, jde na mě asi nějaká depka a to nechci... nechci prožívat to peklo uvnitř sebe...nechci ho ztratit to me uplne znici, ale zaroven už nechci cítit bolest. Co mám dělat...?
