Šla jsem tmavou ulicí uplně sama...pouliční lampy zářili jako měsíc a já třela dlaněmi o sebe abych se aspoň trochu zahřála...Byla jsem ráda že vedle mě se nikdo nepotácí, neboť jsem mohla vpoklidu přemýšlet o tom, co bude vlastně dál...Můj život se pomalu blížil ke konci....cítila jsem to....Jediné co me ještě drželo nad hladinou byla osoba v mém srdci nejduležitějsí... Nikdy jsem nepotkala nikoho kdo by mi rozumněl tak jako ona...S nikým jsem se tak nenasmála a nikdo o mě nevěděl všechno...jediná ona znala i má nejtajnější přání... Cesta domů mi přišla stokrát delsí než obvykle. Nejspíš to bylo mou pomalou chůzí a strachem přijít domů. Nebyl to strach z rodičů nebo bratra ale strach z dalšího dne...V duchu jsem si říkala že nic horšího už přijít nemůže...Snad jen moje smrt a i ta by byla vysvobozením. Ze dne na nden se mi obrátil celý svět vzhuru nohama...To že osoba kterou miluji mě odmíta, že rodiče se se mnou nebaví, a že ten jediný člověk v mém životě, který mi rozmumí se odstěhoval, nebyl konec katastrofy. To nejhorší mělo teprve přijít. A taky přislo. Vyloučení ze školy. Jak jsem šla prosvícenou ulicí, koukala jsem se ze strany na stranu jestli nenajdu někde volný keřík na přespání. Jak jseem však zahlédla dvě kočky, které se na sebe v jednom z keříku vrhly, rozhodla jsem se přespat doma... Cesta pomalu končila a já již viděla náš dům na konci ulice...Vytáhla jsem kliíč z kapsy a tiše odemkla neboť byla už téměř půlnoc a nechtěla jsem nikoho vzbudit. Ještě klidněji jsem se odplazila do svého pokoje a znaveně jsem padla na postel....
