Ty a tvé vlasy zvoucí k pohlazení,
ty a tvé oči, nad které není,
ty a tvá ústa plná smíchu,
ty a mé tělo toužící po dotyku.
Ty a má hlava co z tebe se točí,
ty a otázka v mých hnědých očích,
ty a vystrašené srdce mé,
že moje dlaň nikdy nebude v té tvé.
Ty a můj sen, co den za dnem sílí,
já vím, že láska jednou dojde k cíli,
mé slzy už jsou dávno pryč,
jak k tvému srdci najdu klíč.
Tak odhazuji všechny stesky ven,
vždyť po každé noci zas příjde nový den
Proč????
Proč mě vzpomínky na Tebe
pořád tak trápí?
Proč mi připadá modré nebe,
jak pod černou kápí?
Proč Slunce krásně nehřeje,
tak jak dřív hřálo?
Proč každý lásku slibuje
a dá jí tak málo?
Proč jsi mi dával naději,
když neměl jsi mě rád?
Proč jsi mi neřekl raději,
že chceš být kamarád?
2.
Ty a tvé vlasy zvoucí k pohlazení,
ty a tvé oči, nad které není,
ty a tvá ústa plná smíchu,
ty a mé tělo toužící po dotyku.
Ty a má hlava co z tebe se točí,
ty a otázka v mých hnědých očích,
ty a vystrašené srdce mé,
že moje dlaň nikdy nebude v té tvé.
Ty a můj sen, co den za dnem sílí,
já vím, že láska jednou dojde k cíli,
mé slzy už jsou dávno pryč,
jak k tvému srdci najdu klíč.
Tak odhazuji všechny stesky ven,
vždyť po každé noci zas příjde nový den.
3.
Mezi ploty všedních domů,
do úmoru rozervanou,
myšlenku znám, zatoulanou.
soucit skrývá ševel stromů.
A osud chystá další rány,
myšlence, jež je nepoznaná,
toulá se tu mezi námi.
na lavičkách v parku stíní,
při slunci září na květiny.
Trhá lístky kopretinám.
Ráno nohy máčí v rose,
tiše, zatoulaně, bose.
Myšlenka, tak plná kalu,
pozoruje cizí stíny,
zachytává naše splíny.
Plná lží a plná smutku,
vzniklá, že špatného skutku,
ta nás činí úplnými
3.
Už dvakrát odsouzená,
Ve smutku se láska topí,
Osudem je nesouzená,
Touha co se nepochopí.
V žaláři z pocitů,
Jako hřích bez viny,
S pohledy soucitu,
Cit, jenž je nevinný.
Srdce, co se uzavřelo,
Nechce se už více zranit,
Na city druhých zanevřelo,
Neví, že je může ranit.
Asi má to tak být,
Svět mě učí přijímat,
Co mám víc chtít?
Proč v davu se mám vyjímat?
A proč čas se tak líně vleče?
Proč přát si co se nesplní?
Proč vzívat boha po nocích v kleče?
Proč víla přání neplní?
Osud nám dává poznání,
Zkušenost se štěstím cení,
Do světa křičím doznání,
Nad mojí víru, lásko, není.
4.
Sedím tu a koukám do tvých očí,
sedím tu a svět se se mnou točí.
Koukám na tvou fotku, která je za skleněnými dvířky,
a přitom pozoruji plamen hořící svíčky.
Směješ se na mě, tak krásně jako tenkrát,
já pláču a vzpomínám jak říkal si Mám tě rád.
Ta slova z tvých úst zněla tak krásně,
v tvé náruči ja skládala zamilované básně.
Vždy, když si na tebe vzpomenu,
těžko skrývám slzy.
Pořád cítím velkou touhu,
ale ty jsi mě opustil strašně brzy.
Bohužel navždy...
Bohužel navždy...
Cítím se tak opuštěná,
jak jediná sedmikráska na louce.
Připadám si bez tebe strašně zbytečná,
ale miluji tě stále hluboce.
Způsobil jsi mi strašnou ránu,
všude slyším tvůj nádherný hlas.
Chtěla bych otevřít tu bránu,
za kterou se mi skrýváš.
Proč...proč je osud tak nespravedlivý,
a vzal mi tě? PROČ.
Proč už necítím tvé rty na tváři,
a neuvidím oči, které vždy tak krásně září?
nenávidím tě,
ale zároveň mé srdce říká miluju tě...
Když se v noci koukám na nebe,
myslím při tom na tebe.
Velký vůz mi ukazuje plno cest,
ale já tam vidím slzu z hvězd.
Vím,že ta slza je tvá...
Vím, že když me vítr pohladí,
hladíš mě ty.
Vím, že když upadám do sladkého snění,
líbáš mě na rty.
Vím, že jsi navždy se mnou,
a hlídáš mě, abych nechodila sama tmou...
4.
I hvězdy na nebi,
i měsíc třpytivý,
vidí jak lásko má,
jsi pro mě jediný.
Jediná cestička,
po které toužím jít.
Jediná studánka,
ze které můžu pít.
Schovat se u tebe,
schoulit se v náručí,
cítím se maličká,
ale i v bezpečí.
Tak zůstat napořád,
proplést se v jedno,
není sen mámivý,
je pro mě všechno.
Sedím na posteli a z okna koukám,
pochmurnou písničku si přitom broukám.
Přemýšlím, má-li to tak být,
jestli mi nemělo alespoň něco po tobě zbýt.
Já jsem tady a ty jsi tam,
jen co si na to vzpomenu,
už slzy v očích mám.
Všichni jdou v černém na tvůj obřad,
jen já sedím doma pořád.
Zatrpklá a cítím se sama,
byla to pro mě dost velká rána.
Ani náplast to nespraví,
i když to tak moc bolí,
ještě chvíli a ta bolest mě skolí.
Koukám na tvou fotku
a padají mi na ní slzy.
Chtěla bych tě vidět,
a chtěla bych tě vidět brzy.
To byla moje poslední slova
než se ta nehoda stala.
Moje poslední slova než si tě smrt vzala.
Vzala si tě zčistajasna
a tím naše láska navždy zhasla.
Myslím na tebe den co den,
uzavřela jsem se do sebe,
nechodím už ani ven.
Křičela jsem v poli jak nespravedlivý je ten svět,
když tu znenadání u nohou mi ležel květ.
Růže v zimě nekvete,
ale ta vůně, ta mě nikdy nesplete.
Cítila jsem v sobě strach i štěstí,
a ocitla se na rozcestí.
Klikatou cestou za tebou přjdu,
a nebo zůstanu tady a sama budu.
Něco mi říkalo tichým hlasem,
až zůstanu tady, že pro smrt ještě mladá jsem.
Proč si tedy vzala tebe?
Už mě srdce zase zebe.
Chybí mi tvé pohlazení,
chybí mi tvůj hlas a smích.
Proč si umřel zrovna teď, když napadl sníh?
Všechny děti radují se a topí se ve všech svých dárečcích,
a ty si jen tak umřeš teď... o vánočních svátcích.
Tohle čtu teď u tvého hrobu,
a než se z toho vzpamatuji,
to potrvá ještě nějakou dobu.
6.
Proč dálka dělí naše srdce,
proč mobil třímám stále v ruce,
několik pismenek od Tebe čekám,
snad se jich z konce světa jednou dočkám.
Proč touha rozechvěla mojí duši,
snad mé srdce Tvou blízkost někde tuší,
proč nemohu stát po Tvém boku,
vždyť k tomu stačí několik kroků.
Proč láska slzy do očí mi vhání,
ne vždy to jsou slzy štěstí,
i když je to mé tajné přání.
7.
Mé srdce krvácí touhou Takovou
po té, co marně hledám,
tu kterou stále nemám.
Chci Takovou,
co můžu na uvítání obejmout
a svou láskou zahrnout.
Takovou, které můžu dát pusu jen tak,
když ji zahlédnu a pohledem svléknu pak.
Takovou, co mě řekne hezké slůvko a lehce pohladi,
když mé srdce hodně zabolí.
Ach pomoz mi prosím najít Takovou,
bez ní mé srdce tolik krvácí
a můj tak bezcenný život se vytrácí.
Velkou odvahou a s tak trochou štěstíčka,
ať mé hledáni je dětská hračička.
Ano Takovou!
To chci tolik?
Stačí mi vědět kde a v kolik.
8.
Kdyby jsi byl deštěm jarního rána,
při každičké bouřce já chodila
bych bosá a nahá.
Kdybys byl sluníčkem na nebi
a svítil na mě každé ráno,
probouzela bych se s nadějí,
že jseš to ty a že to nebylo tak dávno.
Teď je všechno jinak,
je to sotva pár dnů,
raději se schovávám do svých snů.
Do těch, ve kterých jsi ty a já,
tam, kde jsme společně,
kde jsme oba dva.
Vzpomínám, jak smála jsem se na Tebe
a věděla, že žijeme jen pro sebe.
Mám křičet, plakat nebo řvát?
Vždyť já se chci zase znovu smát!
Jen malinký kousek lásky mít,
už nechci zase jenom snít...
9.
Proč mě vzpomínky na Tebe
pořád tak trápí?
Proč mi připadá modré nebe,
jak pod černou kápí?
Proč Slunce krásně nehřeje,
tak jak dřív hřálo?
Proč každý lásku slibuje
a dá jí tak málo?
Proč jsi mi dával naději,
když neměl jsi mě rád?
Proč jsi mi neřekl raději,
že chceš být kamarád?
Šel tmavou ulicí.Po tváři mu stékaly slzy.
„Proč?...PROČ??“ta jediná otázka,na kterou nedostal odpověď.
Byli šťastní.Milovali se.Podnikali spolu všechno možné,ale už nikdy neuslyší její smích,její pláč.NIKDY jí neuslyší říkat ty dvě slova.Ty dvě slova,co znamenají tak mnoho.
„MILUJI TĚ!!“Slova co jsou plná štěstí,ale i smutku,když je slyšíte naposled.
I on je slyšel naposled,od dívky, kterou miloval,ale ona mu jí vzala.
Ta hnusná nemoc.
Pomalu šel tmavou ulicí a začalo pršet.Čím víc plakal,tím víc pršelo.
„PROČ??“zakřičel do prázdna a upadl na zem.
„Já to tu bez tebe nevydržím!!“
Rozhod se, se vším skoncovat .Došel domů.
Všude měl její fotky.Stýskalo se mu,tak strašně se mu stýskalo.
Šel si do kuchyně pro nůž.Vrátil se do pokoje a sedl si do rohu místnosti.
Díval se po pokoji,vše mu jí připomínalo.
Oči se mu znovu zalily slzami.Slzami smutku,ale i lásky.
„MILUJI TĚ“zašeptal a chtěl si zarazit nůž přímo do srdce.
Naposled se rozhlédl po pokoji a pohled mu sklouzl na fotku dívky.
Dívka se usmívala,vypadala velmi šťastně. Vzpomněl si,v té době byli moc šťastní,jako vždy když byli spolu.
„Vždyť ona by tohle nechtěla!“Zašeptal do ticha prázdné místnosti.
Odhodil nůž od sebe a zvedl se.
Na zahradě utrhl rudou růži,ty měla nejraději.Byly stejně krásné jako ona.
Promočený od deště se vydal na hřbitov k jejímu hrobu a položil na něj květinu.
„MILUJI TĚ!!“ řekl a po tváři mu stékaly slzy.Už ne smutku,ale štěstí…štěstí,že s ní mohl být…slzy štěstí,že mohl milovat právě jí!!NAVŽDY!!
] [] [
] ,,°,, [] [
] [] ,,°,, [] [] [] ,,°,, [] [] [] ,,°,, [] [] [] ,,°,, [] [] [] ,,°,, [] [] [] ,,°,, [] [] [!
v 14:27
Autor: _princess_barbie
komentáře (0)
Žiletka pomalu zajíždí ti do kůže,
nikdo jí v tom zabránit nemůže.
Chlapeček, co se ještě neholí,
zjišťuje, že to moc nebolí.
Žiletka made in Czech republic
neptá se, jestli jsi flegmatik či cholerik.
Žiletka tě v prstech trochu zastudí.
Ještě kus, pak už tě nikdo nikdy nevzbudí.
Žiletka je ocel, ta neví nic o smrti,
o lásce a to je dost hloupá věc, řeknu ti.
Neboj se, už se ti to nikdy víc nestane,
ta ostuda když ti první noc nevstane.
Žiletka razí si svoji cestu do žíly.
Jsi bláhový, za tohle selhání se nestřílí.
Přežili to jiní, přežiješ to taky ty.
Přemýšlej, nenech se ovládat jen pocity.
Žiletka svůj smutný úkol splnila,
do ruda se voda tvojí krví zbarvila.
Tvůj krátký život uniká z rány ven.
Je to nádhera! Tou podívanou jsi jak omámen.
Žiletka ta za to všechno přeci nemůže.
Chceš žít? Telefon v síni ten ti pomůže.
Sanitka dojela brzy, pomoc už je tu,
nevnímáš ty lidi, co ti vlezli do bytu.
Žiletka. To slovo brouzdá se tvou pamětí.
Sestřička je celá v bílém, ptá se: "Jak je ti?"
Jediná kapačka tady teď měří čas.
Kdybys ho doved vrátit, možná žil bys zas.
Žiletka. Pomalu zapomínáš co to je.
Tvé oči naposled shlédly stěny pokoje.
Upadáš do spánku, který je tvůj poslední.
Už neslyšíš zvony oznamující čas polední.