Ahoj,
nejdřív bych rád podotknul že nemám vůbec ve zvyku zakládat věci jako je blog atd. Mám dost jiných starostí a práce na to aby se mi tento druh zábavy vyhnul velkým obloukem. To že čtete tento článek nicméně ukazuje na jedno vezmi závažné zjištění v mém dosavadním životě ... a to k čemu všemu Vás může donutit žena ...

Myslím že každý z nás má nějaké zkušenosti se ženami ... ať už dobré nebo špatné. Často to bývají dobré ze začátku a ke konci ty druhé. Mám už pár vstahů za sebou a každý z nich beru jako určitý druh zkušenosti. Můj táta říkává že všechno zlé je k něčemu dobré a tak je jasné že každý rozchod, ať už je jakkoliv bolestivý, trýznivý a špatný, nás posouvá o kousek dál.

Můj poslední vstah vznikl zajímavou souhrou náhod a jelikož to je nejkratší vztah v mé historii trvající pouhé dva měsíce, který mi nejvíc dal a zároveň vzal, musím Vám o tom napsat, protože já sám jsem nepochopil proč se vyšší moc rozhodla to ukončit.

Seznámili jsme se asi tak před půl rokem když jsem se přistěhoval zpět do rodinného domku mojí matky poté co jsem trávil nějaký čas v zahraničí. Byla v domě se svým přítelem v podnájmu při studiích. Poměrně rychle jsme se všichni tři zkamarádili a myslím že můžu říct že když byla možnost tak jsme si vzájemně pomáhali, bavili se a přitom jsme si každý žili vlastním životem - z jejího přítele Pavla se stal můj velmi dobrý kamarád a ona - Míša zůstala tou osobouse kterou jsem se potkával na společné chodbě domu a když jsem je oba vezl ráno do školy. Jak to tak chodí každý vstah si zažije své krize a ta poslední vedla k rozchodu, breku a stěhování. Bohužel už to nezvládli a rozešli se. Píšu bohužel proto, že bych byl velmi rád a šťastný za oba kdyby k tomu nikdy nedošlo. Ty dva k sobě patřili a byli to mí kamarádi. Pavel se odstěhoval z domu a Míša zůstala ... utrápená, přesvědčená o tom že tímhle se jí zbořil celý svět který znala. Sama, bez zázemí rodičů, bez lásky která jí doteď držela nad vodou seděla každý den na tom samém místě, brečela, litovala, proklínala a přála si aby už den skončil a spánek jí na pár hodin zachránil od té reality, která jí tak bolela.

Nepatřím sice do skupiny lidí darujících vše co mají pro charitu, protože nevěřím v prostředky kterými se pomoc dostává potřebným a nezbývá mi než na neštěstí tupě přihlížet v televizi, novinách a poslouchat o neštěstí ostatních v rádiu ... ale když vidím neštěstí přímo před sebou a vím že vlastním přičiněním s tím můžu něco udělat, neotálím a jednám. Nevím jak vy ostatní, ale já nedokážu nečinně přihlížet tomu jak se mi mladá a hodná holka co v životě moc štěstí neměla, hroutí před očima a ztrácí sama sebe. Svoje priority jsem přesunul k této dívce ve snaze ukázat jí jiný život. Ukázal jsem jí že jsou i jiné věci než láska a že není důležité s kým čas trávíme ale jak ho trávíme. Neumíte si představit jakou jsem měl radost když jsem na té ubrečené tváři viděl zase smích a radost. ... Nikdy jsem nezamýšlel to co se pak stalo - nikdy jsem neměl nic takového v plánu a ani ve snu by mě to nenapadlo, ale stalo se - v návaznosti na okolnosti jsme se dali dohromady. Míša se o mě starala když jsem na tom nebyl zdravotně nejlépe a já si uvědomil že ze všech lidí co znám to byla právě ona která v noci nespala protože o mě měla strach ... uvědomil jsem si že jí na mě záleži a to je věc kterou jsem už dlouho od nikoho nepocítil. Stalo se a vlastně už teoreticky o nic nešlo - byla volná ... pořád jsem v sobě ale měl špatný pocit protože tohle bych kamarádovi nikdy neudělal.

Dny které jsme spolu prožili byly krásné, plné lásky a všeho co mi doposud chybělo. Na pěkné věci si člověk zvyká velmi rychle že? Měl jsem najednou všechno co jwsem kdy chtěl ... někoho kdo mě potřebuje, pro koho tady můžu být, na koho se můžu těšit. Je to krásný pocit přijít večer z práce domů a vědět že na Váa někdo čeká. Je krásné trávit spolu čas, řešit spolu problémy a myslet spolu na budoucnost. Všechno bylo ideální, ale najednou se ze dne na den spoustu věcí změnilo. Každý pozná že je něco v nepořádku když se vybočí ze stereotypu, nebo zvyku bez varování, bez udání důvodu. Jako když najednou vypadne proud, zrovna ve chvíli kdy víte že máte volno s chcete si v mikrovlnce ohřát jídlo, nebo když Vám dávají seriál ... je to zvláštní když pak proud stále nejde druhý den, člověk už začne být nervózní, vybytý mobil, zkažené jídlo v ledničce ... to jsou věci se kterými nepočítáte, které Vás zneklidní. Já jsem byl zvyklý na to že kdž ráno vstávám, tak se na mě Míša usmívá a společně se nasnídáme než vyrazíme do práce, že se můžu těšit na to až budu v práci po celém dnu stahaný, že mě potěší prostou zprávou že jí chybím nebo nedejbože dostane střeštěný nápad navštívit mě a udělat mi tak radost několikanásobně větší. Když jsem večer usínal, šeptala mi že mě miluje a byla nevrlá když jsem přišel pozdě z práce. Najednou jako kdyby vyply elektrický proud tohle všechno ustalo a celá naše komunikace se omezila na ahoj ráno a dobrou noc večer.

Kam se poděla ta radost? Kam zmizela ta láska? Já nevím. Celé noci už nespím a jen se převaluji v posteli, koukám na tu osůbku která je celým mým světem a uvědomuji si že jí jsem už lhostejný. Jediné co jsem se dozvěděl je že se nevyzná sama v sobě. Nic jí nevyčítám, nemám proč, k tomuhle vůbec nemělo dojít, neměl jsem to nnechat zajít tak daleko. Ale stalo se a to už nevrátím. Prožil jsem dva krásné měsíce které teď skončily protože si Míša uvědomila že miluje stále Pavla. Stejně jako jsem psal už na začátku, tyhle dva k sobě patří. Jen mě mrzí že jsem se do toho připletl a teď se z toho musím dostat. Asi si nezasloužím nic jiného ale jsem zvyklý. Život jde dál ... až někdo porozumí ženské duši, dejte mi prosím vědět, nechám se rád poučit.

Míšo, nerozumím tomu, ale nedokážu jen tak jít dál a dělat že se nic nestalo když vím že už je konec. Chtěl jsem aby ti nic nechybělo, chtěl jsem jen aby si byla šťastná ... snad teď budeš. Měj se krásně.