To sobotní ráno bylo pošmourné a slunce se marně snažilo prorazit skrz těžké mraky. Ležela jsem na posteli a těžce oddychovala. Bála jsem se otevřít oči. Moje paměť se ještě nadnášela v oparech spánku neměla jsem nejmenší chuť dát se do pohybu. Protože až vystoupím ze sladkého nevědomí, bude to bolet. A pak to přišlo. Jako první se o slovo přihlásil žaludek, tak, že přiměl k pohybu celé tělo. Pokus o napodobení chůze ovšem nepříjemně podráždil hlavu, která dala svou nespokojenost najevo signály připomínajícími zarážení devítipalcových hřebů do obou spánků. Zatímco se hlava, žaludek a několika dalších orgánů pokoušelo explodovat, probrala se z deliria paměť. Při vzpomínce na to, jak sem na večírku těžkým jazykem ptám jistého chlapa na to, zda byl v minulosti agentem StB a vzápětí vysvětluji divadelnímu kritikovi, že to všecko nesmí brát tak vážně, se daly samovolně do pohybu moje hlasivky a bytem proplulo zřetelné zakvílení: „Jažíšmarjá.“ Tento úryvek je opravdu autentický.