Tak je to tady...každý píše nějaký svůj blog, tak jsem si řekla proč to taky nezkusit, buď to bude totální propadák nebo si to nikdo nebude číst, nic jiného ani nezbývá...takže to zkusím...avšak marně vymýšlím téma na rozebírání..aaaa už to mám...napíšu jen tak něco z mého dne, který trávím na brigádě....no jo ale na které že jo...každý kdo mě zná ví, že jich mám víc...ale tak k některým se raději nebudu vyjadřovat..přece jen...za ty nervy mi to nestojí....takžeee...že by úvod? no ty úvody mi nikdy nešly...vlastně ani ne prostředky ani závěry....mé slohovky (pokud zrovna nechcu někomu vynadat) jsou většinou na úrovni prvňáčka...ale co už...když tak přemýšlím nad brigádou v jedné nejmenované firmě...ve které dělám nejmenovanou činnost...tak dobře myslím tím prodávání zmrzliny....uvědomuju si jací lidi jsou...jako malá Zuzanka jsem si vždycky přála být slavná, mít za sebou plno fotografů, mít o sobě články v novinách a podobně....nechápala jsem jak lidem může vadit že se o ně každý zajímá....a teďka je to tady..nejsem sice žádná slavná zpěvačka ani herečka ani modelka (myslím že nějaká firma která propaguje velikosti XXXXL zatím nevnikla nebo jo?)...ale jsem pouhá zmrzlinářka...ale vlastně s tou ztrátou anonymity je to pomalu stejné....točím točím zmrzlinu..už se mi z toho hlava točí kolem...ale lidí stále jako blech...říkám si proč to dělají? proč se jen procházejí a žerou zmrzlinu...jsou nenažraní...(a to jsem si doposud myslela že nenažraná jsem jen já)....snažím se zachovat klid..nebýt nervózní a stíhat...avšak s úderem 16 hodiny se má práce pomalu začne měnit v noční můru...ja chcu vanilkovou ja michanou ja ledovou tříšť červenou nebo radši modrou ...nemůže být míchaná? jo může...odpovídám a z mého hlasu je slyšet že nejsem už vůbec nadšená jako tyto děti...no nic příroda volá..musím na wc a taky jsem snad celý den nic nejedla...odcházím do blízského květinářství na wc, avšak když se vracím u mého stánečku již stojí řada lidí, kteří se ptají jestli jim ještě nemůžu načepovat aspoň trošku...trošičku...s povzdechem odpovídám že at chvilinku počkají že si jen dám hambáč a hnedka se vrátím...stojím u hladového okna a doufám že mě kolemjdoucí nebudou poznávat...v tom vykukne z okýnka závistivý prodavač...náš konkurent začne mě otravovat blbýma kecama a otázkama....jsem znechucena...stojim za rožkem a čekám, než se mi usmaží hermelín...v tom za mnou příjde cizí muž, který na mě vyhukne slečno jak dlouho budete jíst? no to snad ne....začínám být zoufalá...závidí mi snad hamburger, který jsem ještě ani nedostala? závidí mi to jediné blbé jídlo za celé odpoledne jen kvůli toho že si chce dát mojí třetí zmrzlinu přestože na stejné ulici je ještě spoustu zmrzlinových prodejen? "pane pět minut mi dejte" jo klidně my počkáme...dostávám hamburger...objevuje se mi na tvářích úsměv...konečně....jííídlo...povzdechnu si a sotva udělám dva kroky...můj úsměv sklapne....u mého stánku stojí už plno lidí , kteří hladově čekají na můj návrat...."to je ona" ...slyším ze všech stran....ani nemám chuť se do těchto míst poohlédnout a prhám...ale kam? snad do nejbližšího podchodu...tam v anonymitě mohu sníst v rekordním čase můj hamburger, na který jsem se tak moc celý den těšila....ale vůbec z něho nic nemám...to že mě potkává spoustu lidí , kteří jsou jak supi na mě působí hůř než nějaká skupina paparazzi , kteří by si mě jen chtěli vyfotit....opět se vracím do budky, kde na mě vrhají lidé nadšené pohledy...děti se tváří jako by uviděli boha a já se vracím do svého kolotoče....jsem poučena...jíst se nevyplácí....a pracovat?....to´t otázka.....