Někdy se cítím jako listnatý strom v zimě.....obnažené tělo, do kterého se zabodává miliarda mrazivých ostrých jehliček, a mu se začíná ten chlad dostávat pod kůru a rozlévá se do nitra hlouběji a hlouběji.......až skoro nezbude ani v srdci malé světýlko, které když přichází jaro, ten strom opět probudí k životu. Ale moje jaro stále nepřichází, a to malé světýlko začíná být slabější a slabější....brání se co to dá - chladu - který na něj zvenčí dotírá, ale začíná se pomalinku bát, že až se k němu chlad dostane úplně, nic už ho nezachrání........zbude z něj jen malá ledová kulička.