Jak se stát černochem

27.Listopad 2006

Vždycky jsem chtěl být černochem, už odmala. Když spolužáci psali do slohovek o kosmonautech, policajtech nebo popelářích, já snil o tom, že chodím po Broadwayi a černou kůži mám, jipy jou jou jupí! A věděl jsem, že zatímco spolužáci si volbou své kariéry uzavírají cestu k jiným profesím, já si ji naopak otevírám: kosmonauta už na popeláře nepřeučíte, ale nezaměstnaný černoch se může rekvalifikovat na cokoli - snad kromě fanatického Asiata.

Za svým snem jsem šel velmi cílevědomě. Jako batole jsem si mazal obličej krémem na boty, což rodiče naprosto mylně interpretovali jako hru na maskovaného vojáka (byla to 70. léta a podobné dětské vzory přinášela válka ve Vietnamu).

Později jsem na rodinné dovolené v Bulharsku rafinovaně nastavoval svůj obličej slunci, abych se pořádně opálil, ale rodiče mi v chytání zdravé africké černi zabránili tím, že mě přivázali ke slunečníku. I tak jsem byl šťastný - aspoň na několik hodin jsem se stal Indiánem.

Radost mě opustila brzy - s návalem horečky. Zbytek dovolené jsem strávil s úpalem v sofijské nemocnici, kde mě sestry a doktoři neustále děsili tím, že na mé úpěnlivé otázky, jestli budu v pořádku, odpovídali sveřepým vrtěním hlavy.

Jedné noci, když jsem v horečkách ležel na ztichlém nemocničním pokoji, jsem měl sen. Zdálo se mi o tom, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde se kdokoli bude moci stát černochem, aniž by mu v tom někdo bránil. Sen byl velice živý, stál jsem v něm na rudých kopcích Georgie a pode mnou se rozprostíral pouštní stát Mississippi. Cítil jsem se jako king.

Jak jsem rostl, začínal jsem si postupně uvědomovat krutou pravdu - černochem se možná nikdy nestanu. Čím dále jsem byl splnění svého snu, tím křečovitěji jsem se snažil ke svému ideálu přiblížit. Můj prospěch ve škole se začal rapidně zhoršovat. Žákovská knížka se plnila poznámkami typu: "Neustále se mi za zády směje do očí, za každou větou říká madrfakr a odmítá mi to přeložit," "Nechce nosit pionýrský šátek na krku, ale váže si ho na čelo, případně po gangsterském způsobu přes ústa," anebo "V hudební výchově rytmicky recituje sprosté básničky a říká tomu hudba."

Dnes již vím, že šlo o klasickou pubertální krizi identity, o výkřik mladého člověka, zmateného hormonálními pochody ve svém těle, o revoltu proti nemorálnímu světu dospělých kompromisů. Tehdy mi to tak ale nepřipadalo, byl jsem svým neúspěchem natolik rozrušený, že jsem uvažoval o nejhorším - o tom, že svůj sen navždy opustím.

"Jsi hlupák," dala mi v nejhorším okamžiku mého života neocenitelnou radu moje tehdejší nejlepší přítelkyně Zuzana, se kterou jsem pravidelně hrával za domem street-basketball."Ty už přece černochem dávno jsi, baby. Ne tělesně, ale uvnitř," dodala a krásnou smečí ukončila zápas.

Jako by do mě uhodil blesk. Stál jsem na hřišti bez hnutí ještě dobrou hodinu poté, co Zuzana odešla ke kadeřnici na sestřih ofiny svého dokonalého afra. Mezi koše mezitím tiše padl soumrak. Ulice se vyprázdnily a okolní paneláky se naplnily, jejich okna začala synchronizovaně blikat dalším dílem Nemocnice na kraji města. Rozhlédl jsem se kolem a najednou jsem se cítil přesně jako ten černoch na Broadwayi. Tma houstla, až byla černá jako moje duše. Yo, řekl jsem si polohlasem. Yo, brother! napsal/a: aureservoir 23:25 Link komentáře (2)