Měsíc ti napoví
02.Listopad 2008Dívám se na měsíc,září v úplňku,obklopen blyštícím závojem z hvězd. Vesele poblikávají a broukají si krásnou písničku. Písničku o lásce,důvěře a bolesti. Moje srdce bije radostí když mam svoji ruku v její. Vedu si ji vedle sebe,svůj život,svoje štěstí,svoji lásku. Naše nohy našlapují ve stejném rytmu té písně hvězd. Cítím její vůni,na svých rtech tu sladkou chuť jejích polibků. S tím andílkem z nebe sem ten nejšťastnější na světě,nic nás nerozdělí.
Zastavuji a v laskavém ochraňujícím obětí ji do ouška šeptám: „Lásko, podívej nahoru, na ty hvězdy, jak krásně zářej, jako tvoje krásný očka,“ můj pohled se setkává s jejím, „víš, než sem našel tebe, byl můj svět jen tma a trápení, ale neztrácel sem naději a trpělivě čekal až moje slunko vyjde,a rozežene ty černý mraky. A když sem pak potkal tebe, uplně si mi změnila život, až teď mam opravdovou radost ze života,až tet sem našel jeho smysl, až tet sem našel svoje štěstí, našel sem tebe! Miluju tě jako nikdy nic,a moji lásku k tobě už nic nezmění!“ To bylo řečeno přímo od srdce,ani sem nevěděl že něco takového dokážu říci.
Naše rty se blíží ve vášnivém polibku,už cítím její dech, ale, zničehonic prázdno, jen chlad a samota. „Co se děje? Kam zmizela?“ říkám si. Začínám panikařit, tohle není přece normální! Rozhlížím se, ale nikde nic! Jen temno a strach. Měsíc i hvězdy jsou pryč. „Co se to dějě?!“ řvu ale nedostává se mi odpovědi.
Probouzím se a zprudka si sedám. Sem celí zpocený a vyděšený. Byl to jen sen,noční můra. Oknem na mě z venku svítí měsíc,celí kotouč jak štěstím září. Lehám si zpátky a přemýšlím o tom zvláštním snu. „Teď už jsem v bezpečí, jen klid, všecko je ok.“ opakuji si. Jsou právě prázdniny a já jsem s partou na chatě. A je tu s námi i moje holka, Verča, Známe se už hodně dlouho,ale až teď jsme k sobě začali něco cítit,to o ni se mi teď zdálo, ale kde je? Měla by tu ležet semnou! Jen klid, třeba šla jen na záchod, nebo se ven projit a nebo se ji taky něco stalo! Ne,nic to neznamená. Každou chvíli se určitě vrátí, já počkám.
Minuty běží a ona nikde, hlavou se mi začínají honit zlé myšlenky. Mam už fakt špatný pocit že se něco stalo. Už to nevydržím,vstávám a v rychlosti se oblíkám. Slyším jak někdo jde po schodech. Na chvíli zkamením,ale nic není slyšet,asi se mi to zdálo. Seskakuji po točitých schodech dolů, všichni tu spí jako by se nic nedělo ale něco se stát muselo! Zmocňuje se mě zoufalství, kde jen sakra je?! Vybíhám ze dveří ven a jen ztuhle stojím.
Chladní ranní vánek mě mile a přívětivě hladí po tváři. Vidím jí,stojí pod stromem a kouká vzhůru,na hvězdy. Je to jen sen a nebo skutečnost? Pomalými kroky mířím směrem k té krásné lesní víle. Její vlasy barvy slunce se lehce vlní pod tíhou vanoucího větříku a ze záře měsíce si propůjčují lesk a krásu. Asi mě uslyšela,otáčí se směrem ke mně. Pohlížím ji do očí, po tváři ji ztéká slza, slza smutku,nebo štěstí? Její oči,modré a hluboké jako daleké moře na mě hledí, netroufám si odhadnout co se v nich skrývá. Přicházím k ni a beru ji za ruce, má je ledové. „Lásko, proč si odešla? Venku je zima a já mam o tebe strach,“ šeptám potichu. „Musela sem na chvíli ven, na čersvej vzduch,“ odpovídá mi. „A copak se stalo?“ Po těžkém nadechnutí se mi dostává odpovědi. „Víš, zdál se mi zvláštní sen, o nás dvou. Byly jsme spolu. Byla noc, podobně jako teď. Držel si mě za ruku. Pak si mi řekl moc krásný slovíčka.“ Bez zamyšlení odpovídám „Slůvka o tom jak moc tě miluju, jak byl bez tebe můj život prázdnej a jak moc mi tet pomáháš.“ Trochu zaraženě říká: „Přesně tak, jak, jak to víš?“ „To je miláčku jedno, ale chci abys věděla že to myslím fakt vážně a stejně jako ráno vyjde slunce, já tě budu stále milovat, miluju tě upe nejvíc na světě! Prostě už jen mi dva navždy!“ šeptem odpovídám a prstem stírám malou slzičku na její tváři. Naše rty se k sobě blíží, teď už to není jen sen, sladce jí líbám, je to polibek plný lásky,vášně a důvěry.
Na tenhle zážitek nikdy nezapomenu, prázdniny sou sice dávno pryč a život de dál. Osud nastrahuje mnoho pastí a naschválu. Na některý věci člověk prostě zapomenout nesmí! A jak si člověk uspořádá svůj život, to už je jen na něm.
Napsáno pro památku na moji nejlepší kamarádku.
Co osud do svých rukou vzala a žíly na rukou si pořezala.
V moři krve,slz a bolesti snad našla svůj klid a odpuštění.
To co vzniklo z nešťastné lásky a nepochopení,
vzalo nám ji náhle a bez vysvětlení.
Snad se těď má od všech starostí líp,
ale já bych jí tu u sebe zas chtěl mít.
Proč je život tak krutej?
A proč je někoho mozek tak dutej?
Asi je slepej, má přes oči pásku,
kdo má v rukou tu silnou a krásnou lásku!
Proč ti hodní lidi odchazí?
A proč to těm zlejm všecko vychází?
Chci to pochopit,
ale odpovědí se mi nedochází.
Jirka Kalous
30.10.2008
napsal/a: bakerX 21:56 Link komentáře (0)
