Eman, snad by mu to i druhej záviděl, ale prostě si to zařídil tak, že se mu vyhejbaj starosti všedního dne. A může se teda věnovat svejm oblíbenejm činnostem. Není jich moc a proto se jim dává maximální nasazení a veškerej čas. Nejradši ze všeho se houpá. Jeho čas se točí v jinejch obrátkách než ten náš. Během jednoho zhoupnutí se narodí Pepíček, Pepíčkovi druhej Pepíček, druhýmu Pepíčkovi třetí Pepíček, třetímu Pepíčkovi čtvrtej Pepíček, čtvrtýmu Pepíčkovi pá…

Snad aby někdo neřekl – ten Eman je budižkničemu, vždyť von se jen houpá a nic nedělá – možná i proto, že ho to opravdu baví se při tom pohupování ďoube v nose. Možná u toho i přemejšlí, ale to se nikdo nedoví, ledaže by se ho na to zeptal, ale i to je těžký protože nikdo přesně neví kde se právě houpá.

A když si jednou pohodoval ve svým houpacím křesle, tak jako vždycky naučenejma , úspornejma kmitama pěkně dopředu dozadu dopředu dozadu,ukazováčkem si deformoval zevnitř nos, drásal ho dost úporně až se mu dělala na pravý polovině boule, měl pocit, že tam něco má jen to vyškrábnout ven, dokonce  se na chvilku přestal houpat a jen doloval. Prst musel zabořit až do poloviny druhého článku, už už to má na dosah zavrtá ještě hloub a ano, je to venku.

Překvapeně na to kouká a pomalu dostává křeslo do pohybu. Žmoulá tu neznámou věc mezi ukazovákem a palcem, materiál je to zajímavej, celý je to takový neforemný lepkavý. Když oddělí prsty od sebe, je to i na palci i na ukazováku a je to přitom spojený, až když je roztáhne pořádně, tak se to přetrhne. Chvilku si s tím hraje, ale jeho pozornost se přesouvá pomalu opět k houpání a po chvíli se zase jenom houpá a žmoulá tu věc bezmyšlenkovitě v ruce ani si neuvědomuje, že z toho neustálým hnětením mezi prstama vytvořil docela pěknou kuličku, líně jí přesune palcem na nehet ukazováčkem, našponuje ho a vycvrnkne kuličku do neznáma.

No a jak se může, anebo snad musí stát se soplem plným virusů cvrnknutým do atmosféry, nějakou dobu si tam lítal, nabaloval na sebe všemožný svinstva, nabejval na rozměrech a viry si vytvářeli podmínky pro přežití. Boj je to nelítostnej, likvidujou se mezi sebou, mutujou se, jen aby si udrželi místo na kuličce.

Eman se dostkrát zhoupnul, možná na kuličku už zapomněl a pokud by jí znovu našel, určitě by jí nepoznal. Z kuličky už nebyla kulička, ale pořádná koule plná kultůry.

Viry si na ní vymezily pravidla a spokojeně si vegetovali. Jsou upoutaný napevno v kouli a jedinej způsob, kam můžou vkládat svoji energii je růst. Jsou z nich ze všech prostě a jenom obyčejný rostliny.

Nezbejvalo jim nic jinýho než prostě růst a přežít.Rozhazujou svoje semeno do rekordních vzdáleností v rekordních časových intervalech, jen zabrat co největší území pro zachování rodu.

Jenže nic netrvá věčně, žádnej zdroj není bezednej. Zanějakou dobu bylo území rozdělený a co dál? Jen tak růst? Vždyť už není ani kde se vysemenit a oni maj ty kytky někde zakódovaný, že musej přežít. Ale jak? Všude je nás plno, kdyby to jen tak šlo normálně se svobodně pohybovat, přesunout se někam jinam, kde budou možná příznivější podmínky.

A Eman se houpá.

A geny přemejšlej.

...

napsal/a: bestofhk 18:16 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář