DIVKA 17.Červenec 2007
Toho večera byla doma sama. Ležela na zemi na perském koberci, dlaněmi si objímala svá ramena, tvář měla zjizvenou bolestí a chvílemi sebou škubala. Ostře, jako čepel nože, jí do srdce pronikala nesnesitelná bolest. Nechápala, proč se to stalo zrovna jí. Ve vzduchu visela jen otázka „Proč?“, ptaly se stěny, ptaly se dveře, ale nikde žádná odpověď. Všude jen otázka, na kterou nelze odpovědět. Po tvářích jí tekly slzy, které se leskly při dopadu světla jako hladina jezera, na které svítí slunce. Vypadal, jako by měl nastat konec světa. Smutná dívka alespoň doufala, že to je konec, úplný konec, po kterém nenásleduje nic, jen temnota a prázdnota, kterou pluje duše úplně bez pocitů, nářků a smutku. Chtěla, aby toho stavu dosáhla co nejdřív. Již nechtěla snášet další utrpení. Cítila ostrou bolest v srdci a slzy, které jí neustále solily tváře. A ozvěnou se ozývalo „Proč?“. Ani nevěděla, jestli na toto touží znát odpověď. Věděla pouze to, že chce zemřít, nic necítit a dostat se pryč z tohoto světa, na kterém tak trpí.
Už nějakou chvíli se dívka nehýbala, jen upřeně pozorovala křišťálová světla na stropě. Když v tom okamžiku náhle sebou trhla, začala si rvát vlasy a hystericky křičet, jako kdyby ji někdo zabíjel. Pláč ustal a změnil se v posedlý smích, opakujíc slova „proč vlastně?“. Vypadala jako šílená, stále ležíc na podlaze a převalujíc se sem a tam. Najednou si uvědomila paradox svého smích a pláče, a ustala. Ležela tiše, nehýbajíc se. Už nechtěla plakat, ale přesto se jí z oka uvolnila slza. Jediná slza, lesknoucí se jako perla. Jen ta jedna slza se dala do pohybu přes celou její tvář, kde po sobě zanechávala mokrou stopu, až nakonec dopadla na zem, kde se elegantně vpila do perského koberce.
Dívka se posadila. Zadívala se z okna, na kterém seděli ptáci. Když si uvědomila, že ji pozorují, vzala ze stolku knihu a vší silou ji mrštila do okna, které se vzápětí rozbilo. Všechno kolem utichlo, i ozvěna slova „proč?“, a ozvalo se řinčení střepů skla, které dopadly na podlahu. Najednou pocítila závan přírody, tu vůni, které si už dlouho nevšímala. Vůni podzimu. Postavila se a ucítila vítr, který si pohrával s jejími dlouhými vlasy a prudce ji šlehal do tváří. Už nevnímala ani svou bolest, ani slzy. Náhle vítr ustal. Ze stěn se ozval hrůzostrašný smích a ozvěna slova „Proč?“. Dívčina se sehnula, vzala do ruky jeden ze střepů a chvíli si s ním v ruce pohrávala, jako malé dítě, které si hraje s něčím, co předtím v životě nevidělo. Tato nevinná hra se jí rychle zprotivila, vzala si jiný střep a lehce s ním začala jezdit po zápěstí. Ve tváři jí byla vidět šílenost a zoufalství. A přestože její oči byly červené od slz, leskly se, jako kdyby dívka našla cestu k úniku ode všeho, co nechtěla, aby bylo kolem ní. V tu samou chvíli, kdy si chtěla střepem zajet hlouběji pod svou sametovou pokožku, ozvalo se dunění. S úlekem pustila střep, schoulila se do klubíčka a začala plakat. Pohled na ni byl zoufalý, ale zároveň odmítající jakoukoliv pomoc. Chtěla se se vším vypořádat sama.
Náhle pocítila chlad. To podzimní vítr vyháněl všechno teplo z jejího obydlí a přinášel tam zimu. Kvílení meluzíny utichlo a nastalo hrobové tich. Dívka si opět sedla a rozhlížela se. Nic kolem sebe nepoznávala. To že má být její domov? Ne, ze všech vzpomínek nezbylo nic, jen rozházené věci, střepy a ozvěna.
Rozhodla se, že se uklidní. Šla tedy do koupelny, vysvlékla své oblečení a pustila na sebe proud studené vody, ve kterém hledala vysvobození. Stoupla si před zrcadlo, ale její vlastní odraz v něm, v ní vyvolal hrůzu a otázku „proč?“
Ozvalo se další řinčení skla. Nemohla snést pohled na své zmučené já a rozbila zrcadlo. Opět stejná a neúspěšná hra se střepy.
Otevřela skříň, ve které byly poházené lahvičky s tabletkami. Z každé si jich vzala pár a zapila je vodou. Říkala si: „teď budu konečně vysvobozená. Dosáhnu věčného ticha a nevědomosti...“ Vrátila se zpět do chladného obývacího pokoje a opět si lehla na perský koberec. V očích neměla strach ze smrti, nýbrž uspokojení, které očekávala celý večer. Avšak najednou pocítila silnou bolest v břiše. „To smrt tak bolí?“ Čekala vysvobození z bolesti, ale přišla bolest jiná. Tato bolest, fyzická, dokonale přehlušovala tu, kterou cítila doteď. Bolest psychickou. Dívka si toto plně uvědomovala. Již neplakala nad zničeným vztahem, ale nad bolestí, kterou prožívala tělesná schránka její duše. Oči se jí slzami zavíraly, pohled byl rozostřeny a obraz se mlžil. Zdálo se jí, že vše kolem ní se točí. Vydechla své poslední slovo: „konečně...“
Za pár chvil se neozývalo ani její prudké bušení srdce, ani ozvěna, ani smích, pláč a ani vítr. Jen na koberci leželo bezvládné tělo mladé dívky, která dosáhla toho, po čem toužila celý večer. A všude nastalo hrobové ticho....
napsal/a: betis 15:52 | Link
