Tak po dlouhé době píšu. Nevím, nejspíš to budou bláboly ale potřebuji to ze sebe dostat. Zase jsem zůstala úplně sama... Člověk na kterém mi moc záleželo se z minuty na minutu rozhodl, že už mě nemiluje a opustil mě. Vůbec nevím co si počít, strašně to bolí. Měla jsem jen ho, jelikoš mi umřela maminka a zůstala jsem sama (zas tak sama ne, je semnou otčím ale není to ono, on je sice zlatej ale nesvěřuji se mu atd.). Strašně to prázdno bolí. Miluji toho člověka víc než sebe, víc než cokoli na světě. Plánovali jsme spolu budoucnost a teď se to všechno zhroutilo jako domeček z karet. Vím,že dělám chyby, že nejsem dokonalá ale to přece nikdo!!Nevím jestli tohle je můj osud ale tohle si snad nikdo nezaslouží!

Je večer, já bych měla už dávno spát ale nejde to...Musím pořád přemýšlet a ani pořádně nevím o čem.Honí se mi v hlavě tolik myšlenek, že je nezvládám spojovat dohromady. Od té doby,co mi umřela maminka a moje starší sestra se na mě vybodla, nezvládám normálně žít. Cítím se tak šíleně osaměle, strašně to bolí ale vím, že s tím nejde nic dělat...

Utápím se v prázdnotě a nemůžu z ní vyplavat ven.Vše co se kolem mě děje v nímám jako velkou rozmazanou skvrnu něčeho čemu nerozumím.Doufám,že v blízké době příjdou dny,kdy budu vidět vše co se kolem mě děje krásně a nerozmazaně - Tohle je teď mé velké přání!!!!

Člověk se narodí,vše vypadá jako procházka růžovým sadem ale příjdou chvíle,kdy se tohle všechno změní.Přicházejí životní rány a člověk neví co si počít.Řeší vše utápěním se v sobě,alkoholem ,drogama atd.Nevím proč tohle píšu ale je to nejspíš tím,že momentálně jsem zažila dvě velké životní rány a nevím jak se zbavit žalu a pocitů viny...