Kdyš sem poprvé spatřil svět cítil sem, že se budu protlokat životem.

Když sem byl malý bylo to jako sen, který tak milujem.

Jen co trochu povirostem spousty věcí litujem.

Je jen na nás, jak naložíme se svím životem.

Prožíváme první lásky sklamání i chvíle štěstí.

Záleží na nás, jestli náš život bude barevný a nebo jen pouhopouhý stín.

I když, nás život srží na život sráží na kolena nesmíme to vzdát.

Musíme život brát s humorem, teprve po té nad samotou vyhrajem.

Jako Mariči bloudím ulicemi jen s kytarou a písní.

Bloudím s písní plnou bolesti a nenavisti.

Je v ní spousta otázek na, které chci znát odpovědí.

Proč lidské pokolení se do zániku řítí?

Proč po celem světě umírají statisíce lidí?

Tak kde je bůh copak to nevidí?

Copak nevidí, jak lidé trpí, když jejich domovi bomby bombardují?

Ptám se sám sebe máme ještě naději?

A tak tu bloudím s kytarou a písní.

Sám nevím proč, ale snad doufám, že mě někdo vysliší a naši zemi zachrání.