Tento příběh je o vojákovi, který se navrací domů po válce ve Vietnamu. Volá ze San Francisca domů svým rodičům.

"Mami a tati, vracím se domů. Ale musím se vás něco zeptat. Je tu se mnou kamarád a já bych ho rád  vzal s sebou k nám.

„Jistě“odpověděli rodiče „rádi ho uvidíme“. „Ale něco byste měli vědět“, pokračoval syn,“ můj kamarád byl těžce zraněn. Šlápl na minu a přišel o ruku a nohu.Nemá kam jinam jít a já bych byl rád, aby žil u nás ."

„To je strašné, synu. Samozřejmě mu rádi pomůžeme najít bydlení."

"Ne, mami a tati. Chci aby žil u nás.“ „Chlapče,“ řekl otec, „ nevíš o co nás žádáš.

Někdo s takovým handicapem by pro nás byl velkou přítěží. Máme svůj styl života a nemůžeš přece čekat, že jej kvůli němu jen tak opustíme. Prostě přijď domů a na toho hocha zapomeň. Určitě se o sebe dokáže postarat sám."

Ihned poté syn zavěsil a už se rodičům neozval.O pár dní později jim zavolala policie ze San Francisca.

Jejich syn zemřel po pádu z mrakodrapu Policie to zhodnotila jako sebevraždu.

Zdrcení rodiče okamžitě letěli do San Francisca, aby tělo svého syna identifikovali. Poznali ho, ale ke svému zděšení rovněž zjistili, že jejich syn měl jen jednu ruku a nohu.

•Rodiče z tohoto příběhu jsou jako mnozí z nás. Je jednoduché milovat krásné a veselé lidi, ale nemáme rádi ty, kteří by nás mohli v něčem obtěžovat nebo nám bránili v našem pohodlí.

Raději se straníme těch, kteří nejsou zdraví, krásní nebo chytří..

Zkusme mít odvahu neodvracet se od těch, kteří naši pomoc potřebují, zkusme nezavírat oči před nedokonalostí.

Vždyť nikdo z nás neví, kdy sám bude potřebovat pomoc druhých, nevíme, jestli na nás zítra nečeká nějaká „mina“ – třeba v podobě rychle jedoucího auta, zákeřné choroby…….

Nezapomínejme také na dar zvaný PŘÁTELSTVÍ.

Protože praví přátelé nás mají rádi takové, jací jsme – i když nejsme dokonalí – nejkrásnější a nejchytřejší.