Je celý po tatínkovi, úplně celý, ale hlavně ty jeho blankytně modrá očka, vždyť řekněte sami, viděli jste už někdy takhle nádherně modrá očka ?“. Tak o Davídkovi vždycky mluvila babička..

„Tys to rozbil! Já tě přerazím!“.
„Ne mami, já nechtěl“.
Vlastně mu ani nechtěla nařezat. Je poslední dobou nějaká podrážděná.Teď taky – Kamil už zase není doma. Ne, půjde spát, kdyby na něho počkala stejně by to k ničemu nebylo. Na ty jeho ožralecký kecy dneska opravdu nemá.
„Mami proč jsi smutná ?“.
„Jakože ještě nespíš ?“, přivinula ho k sobě. „Tvůj tatínek mně moc zlobí, víš.“. Usmála se skoro vždycky, když se podívala do jeho blankytně modrých oček. Teď ale ne. Uviděla v nich slzy. „Co je ti, Davídku ? Neplač prosím tě.“.
„Když já nechci, abys byla smutná.“.
Na chvíli ho nechala k sobě přitisknutého. „Půjdeme už oba spinkat, ano ? Za dva dny jsou vánoce, budu mít ještě moc práce.“. Uložila ho, pohladila po tváři a konečně se usmála.

Když se vrátila od kamarádky s dárečkama, které tam měla schované, s hrůzou zjistila, že zas není doma. Aspoň dnes, kdyby si tu hospodu odpustil ! Neměla ty dárky u Hanky nechávat, ach jo. Ale ani Davídka nikde nemohla najít. Byla zdrcená. Jestli ho vzal s sebou..
„Ahoj mami !“.
„Kdes byl ?“.
„Hrál jsem si v dílně.“.
Ulehčeně si oddechla,

„Davídku, nechceš přidat ..?“
Nechám se s ním rozvést, takhle to nejde dál. Odnesla talíře, dva špinavé a jeden čistý.
„Mami já už chci dárky“, zaškemral Davídek.
„Tak dobře, na tatínka čekat nebudeme“. Zapálila svíčky. Plamínky se radostně roztančily, musí na ně dávat pozor..

„Mami já jsem ti taky něco přinesl, abys už nebyla smutná“.
Otočila se. Davídek ji podával velkou krabici. Ty jeho zářící blankytně modrá očka, musela se usmát. Dala mu pusu na čelo. „Děkuji, Davídku, jsi mé zlatíčko. Co v tom je ?“. Zvědavě krabici otevřela. Blankytně modrá očka. Znovu už se neusmála – očka na tatínkově hlavě byla vyhaslá..