Jak se člověk zaprodá ďáblu?

Měl jsem spolužáka Martina. Člověk z katolické rodiny, otec známý malíř, matka Němka, on sám amerického občanství. Tolik výhod měl. I on sám si jich byl vědom a cenil si je. Jenomže poznal lidi, kteří nabízeli jiný život. Nejdříve cigarety, pak marihuana. Sám říkal, že s tím velmi rychle skončí, ale zatím nechtěl. Měl čas. Po nějaké době přiznal, že zkusil extázi, pervitin i jiné tvrdé drogy. Zhoršil se mu prospěch, do školy se přestal učit, až nakonec utekl z domu. Po týdnu se sice vrátil, ale jeho chování se zhoršovalo. Později ukončil studium. Nakonec jsem se dozvěděl, po delší době, jak utekl znovu z domu, jak jej po měsíci našli zfetovaného mezi bezdomovci v Praze. A nyní si položme otázku: „Jak se člověk zaprodá ďáblu?“

Na severu Moravy žil Antonín. Denně chodil do práce, aby uživil svou rodinu. Jelikož jeho výplata nebyla moc velká, přivydělával si, kde mohl. Ve firmě propouštěli a on, jelikož neměl příslušné vzdělání, dostal výpověď. S výpovědí mu firma po právu dala i odstupné ve výši šesti měsíců jeho průměrné mzdy za poslední dva roky. Peníze vydržely rok, díky podpoře nezaměstnaným, sociální podpoře a občasným brigádám. Ani po té době si nenašel práci, jelikož neměl vzdělání. Musel vyžít s podporou, sociálními dávkami a ani těch brigád už nebylo mnoho. Jeho měsíční příjmy již nebyly dostačující pro uživení rodiny, musel si tudíž půjčit. Jelikož banka nezaměstnaným nepůjčuje, peníze si půjčil od soukromé osoby. Výše půjčky byla 300.000,- a úrok 30% p.a. Jako záruku poskytl svůj dům v hodnotě 1.200.000,-. Asi rok splácel v pořádku, než vyčerpal peníze z půjčky. Pak už nebyl schopen splácet vůbec, nikdo mu již nepůjčil. Po několika měsících přišel exekučním příkazem o dům a od obce nezískal žádnou pomoc, jelikož nebyl Rom. Žena i s dětmi jej opustila. Zhroutil se mu život. Propadl depresím; nedokázal se postarat o rodinu, neměl ani z čeho platit výživné na děti. Začal pít. Když byl opilý nedopadaly na něj deprese. Proto se snažil napít tolik, aby vždycky ještě ráno, když se probudil, byl ještě opilý. Jednou se Antonín probudil střízlivý. Uvědomil si svůj život. Rozběhl se do lesa, kde se oběsil. Opět pokládám otázku: „Jak se člověk zaprodá ďáblu?“

Do firmy nastoupil mladý, vzdělaný muž jménem Honza. Jelikož měl vysokou školu, získal vysokou pozici, služební telefon i auto, dokonce i svou kancelář. Po několika měsících povýšil, jelikož jeho práce vykazovala výborné výsledky. Přestěhoval se do lepší kanceláře. S odstupem času bylo vyhlášeno výběrové řízení na ředitele podniku, které vyhrál. Jako ředitel si koupil podíl na společnosti, aby měl své slovo i při správě majetku společnosti. Připravil společnost s ručením omezeným pro převod na akciovou společnost. Firmu restrukturalizoval, propustil 20% zaměstnanců, zvýšil pracovní normy o 30%, však platy zvýšil jen o 5%. Tímto dosáhl vyšších zisků pro firmu. Na konci roku vytvořil nízký zisk společnosti, aby snížil základ pro výpočet daně, tak, že si nařídil vyplatit vysokou mzdu. Z této částky navýšil hodnotu svých akcií natolik, že nikdo ze společníků neměl na jejich dorovnání, a proto jejich akcie odkoupil pod cenou (současný zákon tuto machinaci povoluje). Nyní vlastnil 100% společnosti. Však bylo třeba zbavit se ještě konkurence. Cenu svých výrobků snížil tak, aby se firma ocitla na několik měsíců v červených číslech, čímž zároveň konkurenční firmy nemohly cenou konkurovat a byly nuceny ukončit svoji činnost. Jakmile tuto práci dokončil opět ceny zvedl. Jakou škodu úmyslně způsobil? Nekalým způsobem ovládl firmu, nekalým způsobem zlikvidoval konkurenci. O práci především přišli lidé konkurenčních společností, ale ve své firmě je již nezaměstnal. Tuto akci předem naplánoval jen pro své zisky. A já se znovu ptám: „Jak se člověk zaprodá ďáblu?“

V jaké situaci se nacházel Martin, když dovolil ďáblu, aby se ujal vlády nad tělem? Ďábel mu vnuknul pokušení. On, ochutnaje, zjistil, že je mu lépe a chtěl více a více. Nakonec už se nedokázal, možná ani nechtěl, vyvléknout ďáblovu sevření a propadl drogám úplně.

Antonín měl trochu komplikovanější život. Zhroutil se mu svět, který poctivě vybudoval a již nedokázal uvěřit dobru. Ďábel mu nabídl snadnější cestu: „Napij se, uleví se ti.“ Však již neřekl, kdo vyřeší jeho problémy. Proč? Protože Antonín o svých problémech prostě nechtěl slyšet. Vybral si tedy jednodušší cestu. Cestu ďáblovu, cestu do záhuby.

Jak to asi bylo s inteligentním Honzou? Mladý ambiciózní člověk s velkými idejemi zjistil, že určitým obchodním tahem může zvýšit své zisky. Čím větší zisky měl, tím více chtěl. A tento chtíč jej dovedl ke smlouvě s ďáblem. A jen díky této smlouvě měl ďáblem vnuknuté metody. Tak trochu mi to připomíná Goethova Fausta. Ten však si nakonec uvědomil cenu štěstí a spokojenosti. Uvědomí si ji i Honza? Nebo je už pozdě?

Z výše uvedených případů jsem si sice dva vymyslel, ale opírám se o skutečnost, která je všude kolem nás. V průběhu jedné procházky ulicí můžeme potkat feťáka, alkoholika i nehorázně bohatého člověka, který, pokud mu řekneme něco špatného, neváhá vytáhnout pistoli a na místě nás zastřelit. Jenomže mnoho lidí tuto skutečnost již bere jako běžnou ve společnosti. Ale proč tito lidé dovolí, aby je ovládalo zlo? Za jakých podmínek uzavřou smlouvu s ďáblem? Když se nad těmito otázkami opravdu zamyslím, uvědomuji si několik faktorů, které by mohli sehrát důležitou roli.

Mladý člověk má rád změny a stereotypní styl života jej nebaví. Proto hledá. Co hledá? To většinou sám neví. A i díky tomu se stává, že jedinec snadněji podlehne lákadlu, jemuž by se měl vyhnout. Když je lákadlo návykové a člověk si na něj zvykne, stává se z něj stereotyp. Pak už je ovšem pozdě. Ono taky přijít mezi lidi, jež považujete za své kamarády, a dát si s nimi jointa, jak to udělal Martin, je jednoduché. Nemusíte se přemáhat, jelikož jste ve společnosti lidí, kteří to berou jako běžnou věc. Ale říct: „Ne! Já si nedám,“ je velmi složité, protože máte strach, jak se na vás budou dívat. Může se z vás stát outsider, s nímž se nikdo nebude bavit. Jenomže slušní lidé si těchto „outsiderů“ váží a berou je mezi sebe, což si třeba Martin neuvědomuje.

Jako další důvod bych uvedl psychickou nevyrovnanost díky životním potížím. Nemusí to být finanční problémy jako u Antonína. Člověk se těžko vyrovnává i s těžkou nevyléčitelnou nemocí, jako např. rakovina, nebo se ztrátou blízké osoby (úmrtí rodičů, či dokonce potomků). Dotyčný pak neví, jak svou situaci vyřešit. Vyčítá si chyby, čímž se deptá, až nakonec tento nátlak nevydrží a potřebuje jej nějak utlumit. Ale jak? Je zde delší, leč účinnější cesta konsultací s odborníky či přáteli. Avšak je zde i jednodušší cesta, již nám nabízí samotný ďábel: drogy! A tuto snadnější cestu si vybírá většina, aniž by se podívali dopředu; to by zjistili, že jedou expresním vlakem do záhuby.

Vyrůstá-li člověk v rodině, kde není znám rozdíl mezi dobrem a zlem, stává se z něj lehce ďáblův poslíček. Ten sice neví, že někomu slouží, ale svým jednáním dává evidentně najevo, že je ovládán ďáblem. Chce být spokojený, chce stále více a více jako Faust, který však nakonec cenu štěstí nalezl. Takovýmto lidem se velmi těžko ukazuje dobro. Jdou si za svým cílem bez ohledu na okolí. Jsou to lidé, kteří se vědomě dopouštějí prohřešků na jednotlivcích, skupinách i masách lidí. Ke svým zištným účelům zneužívají svého postavení ve společnosti, svých kontaktů na vlivné osoby nebo masmédia. Nesetkáváme se s nimi jen ve firmách, ale velmi často můžeme vidět nekalý boj o voliče mezi vysoce postavenými politiky (v ČR nazýváme tento jev politickou kulturou).

Na internetu jsem našel práci s názvem Morální teologie, kterou zpracoval Mgr. Dr. Ing. Pavel Konzul, jako poznámky pro teologický kurz v Brně. Mimo jiné zde rozkládá proces vzniku zla v nás do šesti bodů. První bod, Dotek, vyložil jako dobu, kdy se nás zlo pouze dotkne prostřednictvím vjemu obrazového, sluchového, či pocitem. Já bych jej nazval pokušením. Následuje Rozmluva, v níž si člověk postupně uvědomuje pro a proti. Neví-li ihned, jak se rozhodnout, vzniká Konflikt, v němž jedinec uvnitř bojuje sám se sebou. Z konfliktu vzejde Rozhodnutí; řekne zlu ano. Po souhlasu je Expanze, osoba začíná zlo rozšiřovat a opakovat, až nakonec přijde Následek v podobě uvědomění si způsobené škody či výčitek svědomí. Nakonec autor zakončil myšlenku větou anglického spisovatele G. K. Chestertona: „Člověk se může udržet na jisté úrovni dobra, ale nedokáže se udržet na jisté úrovni zla, nýbrž klesá stále hlouběji“ a Mgr. Dr. Ing. Pavel Konzul dodává: „Je třeba zlo znát a mít pevnou vůli mu nepodléhat.“

Rád bych zde jako příklad uvedl biblický obraz Adama a Evy. Bůh zakázal oběma jíst z jednoho stromu v zahradě, ale Evě se natolik líbila jablka, že po chvíli utrhla, ochutnala a nabídla Adamovi, jenž si taky kousl. Nakonec přišel Bůh a oba ze zahrady vyhnal. Pojďme si nyní přiblížit, jak by to mohlo zapadnout do výše uvedených šesti bodů. Eva, vida krásné ovoce, dostala na ně chuť. Obrazový vjem a ďábel v podobě hada ji uvedli do pokušení. Nejdříve si uvědomila, že Bůh jí zakázal trhat ovoce z tohoto stromu, ale pokušení bylo natolik velké, že z vnitřní rozmluvy o uposlechnutí ano nebo ne, vzešel konflikt, v němž si uvědomila zákaz, přesto ji had zlákal, že se nakonec oddala pokušení, jablko utrhla a zakousla se do něj. Pak šla zlo šířit. Vyvolala v Adamovi pokušení, jež opět přes rozmluvu a konflikt vyústilo v souhlas, a taky ochutnal. Nakonec následoval důsledek, kdy se oba styděli za svůj čin a báli se jej přiznat Bohu. Ten je potrestal vyhnáním z ráje.

A v každém z nás je pokušení, každý si prožívá rozmluvu i konflikt, a dovolím si říct, každý občas řekne zlu ano a dále jej šíří. Však jen někdo má výčitky svědomí. Jen někdo se snaží svůj prohřešek napravit. Jen někdo si svoji chybu přizná. Proč? Na to se sami musíme zeptat svého ďáblíka. Můžu jen nastínit, kde začít: egoismus!

V poslední době se říká, že takové zlo, jako je na světě nyní, nikdy dříve nebylo. Je to věc, o jejíž pravdivosti by se dalo možná i diskutovat. Přesto je fakt, že mezilidské vztahy jsou chladnější, než třeba na začátku 20. století. Mnozí můžou namítnout, že se toto děje jenom ve městech, kde byl život vždy lehkovážnější, ale zamyslíme-li se nad vývojem venkova, zjistíme, že i tam jsou sousedské vztahy stále chladnější. Dříve byla samozřejmost pomoci bližnímu svému v nouzi. Dnes, pokud žádáme o pomoc, mnozí se ptají: „Co za to?“ Nějakou dobu měla na území Evropy vliv katolická církev. Ať již používala metody sebedrastičtější, musíme uznat, že udržovala v lidech strach z ďábla a jeho lákadel. Pořádaly se hony na čarodějnice, které údajně podepsali smlouvu se samotným vládcem pekel. Kněží kázali, by lidé konali jen bohulibé věci, by nepadli do propasti pekelné.

Ale není to jen katolická církev, co udržuje v lidech morálku. Od pradávna člověka provází víra v nadpřirozeno. Tato víra se projevuje v různých náboženstvích, jež nás provázejí historií. Ale ať už to jsou různé kulty přírodních pohanských bohů, přes antické bohy, až po židovského a křesťanského jednoho Boha, nebo východní hinduistické bohy, všechna tato monoteistická i polyteistická náboženství rozlišují dobro od zla a nabádají člověka, aby se ďábla vzdal a jeho vliv maximálně ve svém životě eliminoval. Pokud se nám to podaří, čeká nás po smrti odměna. Pokud ne, půjdeme za ďáblem. A nyní se chci zeptat: „Kdo nebo co je ďábel?“

Z pohádek známe čertíky s rohy, kopýtkem, ocasem, i jinými klasickými znaky zbuzijícími hrůzu a strach. Ale kde je skutečnost? Položíme-li pěti kněžím tuto otázku, odpoví nám každý. Jenomže, porovnáme-li odpovědi, budou odlišné. Proč? Každý z nás si ďábla představuje jinak. Přestože však odpovědi jsou odlišné, najdeme v nich společný základ, na němž se shodují snad všichni, nehledě na náboženskou příslušnost. Je to zlo. Zlo, které je pácháno. Zlo, které se šíří. Zlo, které působí škody. A pácháme je denně, aniž bychom o tom věděli. Myslíte, že ne? Kolik z nás si uvědomuje, když svému bližnímu ubližujeme, ať už slovem, či skutkem? Zamysleli jste se někdy nad vyřčenou větou? Nad svým činem? Člověk si nakonec sebekriticky řekne: „Co jsem to provedl? Vždyť to nejsem já.“ Možná to opravdu nejsem já, možná to někdo manipuluje s mým tělem, třeba nás ovládají bohové a mají nás jako videohru. Ale na to bych nevsázel. Mluví-li se v Bibli, že nám Bůh dal svobodnou vůli, dal nám možnost rozhodovat se. V každém z nás je dobro v zastoupení Boha a zlo, jež zastupuje ďábla, jak naznačuje taoistický symbol Jing-jang. A je pouze na nás, komu dovolíme hovořit, co budeme dále rozsévat. Je pouze na nás, jak budeme žít.