F. 11.Březen 2009
Pořád vidím ty tvoje hnědé oči.Stačí,když ty své zavřu a hned vidím ty tvé,jak se mračí,když se ti něco nelíbí,vidím,jak v nich hoří plamínky,když si udělal nějakou schválnost.Vidím,jak se lesknou,když tebou cloumá vztek.Vidím,jak září,když jsi šťastný.I tvé slzy si pamatuji-jen málokomu bylo povoleno s tebou sdílet tvou bolest.A pamatuji si i ten pohled nejkrásnější,nejkrásnější ze všech.Vítězný-to když si dostal něco,co´s nikdy předtím neměl,dravý-když si z toho chtěl získat co nejvíc a hlavně bezcitně tvrdý-nepřipouštějící absolutně žádné námitky.Dlouho jsi o to bojoval a najednou si to měl a nechtěl ses toho jen tak vzdát.Tenhle pohled byl ale zároveň plný něhy,tak jemný,přetékající těmi nejupřímějšími city...Dobře ho znám,ten pohled patřil mně.A přitom to začalo tak zvláštně.Neměla jsem tě ráda.Frajírek leštící si ego autem,zážitky a silnými frázemi,oblíbený obklopený oblíbenými...A stačilo nám jedno léto,abychom na sebe změnili názor,z nepřátel přátelé za pár měsíců.Během těch pár chvilek ses mi dostal pod kůži,najednou jako bych našla,co mi už pár let scházelo.Stal ses mi nejlepším přítelem,věděl jsi všechno dřív než jsem to vyslovila,jediný pohled ti stačil.I já tě měla za pár týdnů přečteného jako knihu a od onoho léta nebylo dne,kdy bychom se neviděli.Ale tobě to najednou přestalo stačit.Chtěl si víc a čím silněji jsem se tomu bránila,tím víc si to chtěl.Nikdy,nikdy v životě se ti nestalo,že bys nedostal,po čem si toužil a nesnesl si pomyšlení,že se to stane právě teď a v té době jsem udělala největší chybu,jakou jsem mohla.Přijala jsem pozvání do hry a společně jsme rozjeli něco,co zákonitě nemohlo dopadnout dobře...Nemohla jsem to vydržet dlouho,stejně jako tebe Z.,tak stejně i mě T. bezmezně miloval,důvěřoval mi jako malé dítě svojí mámě a i když to oba věděli,tak oba ve své slepé zamilovanosti zavírali oči,nechtěli to vědět,hráli s námi nechtíc naše divadlo a mně z toho bylo tak špatně...Musela jsem to skončit.S vámi oběma.On to nesl těžce,ale zachoval se jako hrdina a i když mi to dodnes neodpustil,vím to,cítím to pokaždé,když se na mě podívá,nedal to nikdy znát a ty jsi tenkrát nepřenesl přes srdce,že když už není nikdo,kvůli komu se schovávat,nechci být jen tvá.Nikdy mě žádná hádka nebolela tak jako ta naše,věděla jsem,že tě ztrácím,že jsme kvůli naší hlouposti zabili něco,co se stává jednou za život a ani jeden z nás ve své pýše nebyl schopný udělat první krok,omluvit se,zkusit slepit to,co ještě zbylo.Chyběl si mi,tvé místo zabrala prázdná díra,která nešla ničím zasypat a vím,že si na tom byl podobně.Až pak po dlouhé době,kdy nás náhoda svedla opět dohromady,kdy byla hádka zamlžená třemi měsíci téměř úplného odloučení,jsme se opět setkali a zničehonic to bylo zpět,jen jsem vystoupila z auta a zachytila tvůj pohled a věděla jsem,že jsme se znovu našli.Za ten den jsme prohodili sotva pár slov,ale oči jsme ze sebe téměř nespustili a já jela do Ostrova nejšťastnější na celém světě,že tě zase mám,že jsme jako hloupé malé děti,které si tvrdošíjně prosazují svou a neumí uznat chybu.Těšila jsem se na další den,kdy mě zase přitiskneš k sobě,kdy se ti omluvím,za co jen budeš chtít a budu cítit,že tu nejsem a nikdy nebudu sama...
Nikdy nezapomenu na to ráno,kdy mi zazvonil telefon a máma mi do něj řekla:"Filip v noci boural,Maruško...Filípek už s námi není..."
Stále dokola jsem se jen ptala,proč mi to říká,pořád dokola,stejně jako tenkrát ti dva,tak stejně ani já jsem to nechtěla slyšet,nechtěla vědět,to ráno jsem zemřela s tebou...
Žádná lidská bytost nepochopí,co jsem prožívala,žádná bolest se té,která mě trhala na kusy,nevyrovná...Ztratila jsem kus sebe,osud mi krutě vyrval polovinu srdce,bez varování mě srazil na lopatky,úplně zlomil...Bláhově jsem si myslela,že jednou mu to stačilo.A nestačilo.Rozhodl se opět zasáhnout a dokázat mi,že ne já,ne ty a ani nikdo jiný nemá takovou moc jako on...
Je to už rok a půl a přijde mi to jako včera,není dne,kdy bys mi neproplul myšlenkou,kdy by se mi nevynořila vzpomínka na ty tvoje kakaový oči,v telefonu mám pořád tvoje číslo,i když vím,že už mi nezavoláš,že už mi nikdy nezabliká displej se zprávičkou od tebe,ale jednu věc to změnilo.Přestala jsem chybu považovat chybou.Jsem nepopsatelně vděčná,že mi bylo dovoleno zažít s tebou všechny ty naše úniky z reality...Že vím,jak chutnali tvoje polibky,že znám krásu těch nejzakázanějších dotyků a že jsem poznala to nejupřímější milování.Že jsem poznala to nejkrásnější...A vděčím za to jen tobě a své hlouposti...Stále tě mám v sobě,všude kde jsem,jsi ty se mnou a nikdo mi tě už nevezme.Ne,smrti se nebojím,protože vím,že tam někde jsi i ty.Vím,že jednou se opět sejdeme a já se ti budu moct omluvit,budu moci říct to,co jsem kvůli hloupé pýše nestihla.Jednou...
