J. 08.Březen 2009
Poslední dny myslím téměř nepřetržitě na dva človíčky.Ten jeden už tu se mnou není a tím druhým jsi ty.Moc mi chybíš,je to tak zvláštní...
Nikdy jsme se k sobě nechovali jinak než ke všem ostatním,kteří nás tenkrát obklopovali.Snad jednu chvíli,z tvé strany,to bylo jiné,nevím,je těžké v tobě číst.Jsi ještě štěně,zmatený,něco chceš,tak strašně moc a pak najednou změníš názor a to,co ti podle tebe zákonitě mělo patřit,je najednou včerejškem,tak rychle jak sis to zamiloval,tak rychle o to ztratíš zájem.Ta tvoje zbrklost...
Možná ta mi chybí.Nedokážu si ani vybavit žádnou situaci,žádný společný zážitek,nic,v čem bychom byli oba aktéry.Jediné,co vždycky vidím,jsi ty.Prostě ty.Trvá dlouho,než se mi někdo dostane do srdíčka,zato tam pak zůstane navěky.Ale občas se mi stane,že potkám někoho,někoho,kdo nemusí říct ani slovo,stačí jediný pohled,jediné gesto,úsměv nebo třeba jen letmé setkání a je tam.Má najednou to,o co musí jiní tolik bojovat.Je málo takových lidí a většina to ani netuší a ty jsi jedním z nich.
Nedá se slovy vyjádřit tenhle cit.Je to mnohem silnější než přátelství,ale nemohu ani říct,že je to láska.Je to něco mezi tím,něco,co mě tak strašně trápí a víš,kdy nejvíc?Když ostatní vypráví,jak žiješ,co děláš,jak si dobrovolně ubližuješ...Když mi zabliká mobil a ty mi píšeš,že jsi se smířil s tím,že tě život odepsal...V takových chvílích mám chuť být u tebe,profackovat tě,aby ses probral,aby ses vrátil do reality,na to přesně mám chuť!
Prvních deset minut.
Protože v dalších deseti minutách si plně uvědomím význam těch slov a je mi zase smutno a chtěla bych tě tak moc obejmout,mít tě u sebe a vědět,že je všechno v pořádku,že sis nikdy nezačal zahrávat s tím,s čím si začal.Každá myšlenka na tebe bolí,neskutečně bolí,chtěla bych tě zachránit,ale není jak.
Už dávno nejsi malé děcko a já nejsem Bůh,jen ty držíš osud ve svých rukou,ale pomalu ho z nich pouštíš a já mám takový strach,že ho neudržíš...
