Anděl... 28.Prosinec 2006
Andělé pustou krajinou bez života kráčí s polámanými křídly. S dírou v těle, bez planoucí jiskry v očích. Jsou to andělé bolesti, kteří mají osudem trpět se svou lidskou duší. Vidím svého anděla v tom temném houfu. Je to křehké dítě, andělíček s křídly z popela a křídel mrtvých motýlů. Je to andělíček s vlásky hustě pokrytými krví. Jeho slzičky kanoucí po bledém líčku doráží mě víc k zemi. Baculatýma ručičkama modlí se k bohu o odpuštění, že nedokázal ochránit duši jemu určenou před bolestí zklamané lásky. Modlí se a hlasitě pláče, vzlyká a strachem se třese. Odpusť, sladký andělíčku, za můj hřích... odpusť za tu lásku, co k němu cítím. Je tak neskutečně silná, že i tvé silné srdce ubíjí... věř, že sama na světě neznám radost a smích... věř, že tomuhle já neříkám život... Jen pro jednu osobu já denně dýchám, jen pro jednoho člověka dokážu se smát. Je to můj anděl v lidské podobě. Miluji tě, odloučení od tebe jedním slovem smrt...
napsal/a: esacek 16:50 | Link komentáře (0)
