Rychle jsem přibouchl staré vchodové dveře, tak rychle, aby se do ztemnělé chodby nestihla natlačit odporná zima s lezavou vlhkostí. Drkotal jsem zuby a mnul si zmrzlé prsty v dlaních. Od očí se mi táhly usychající cestičky po slzách, které mi z očí vyhnal mrazivý vítr. Nebo jsem si to možná namlouval.

            Poslepu jsem dotápal chodbou až k starému bakelitovému vypínači. Jediným cvaknutím jsem probudil ospalou žárovku v uražené objímce u stropu. Její nemocné světlo nakazilo celý prostor nažloutlou září, před kterou se stíny rychle odplazily do koutů a pod oprýskaný žebrový radiátor, připomínající kostru nějaké velké ryby. Popraskaná dlažba chodby tenkými vlásečnicemi spár a prasklin ubíhala do šera, které zmírající žárovka neměla šanci rozptýlit.

            Rozepnul jsem si bundu a povolil černou šálu u krku. Nepříjemně mě kousala na kůži. Tichým krokem jsem se vydal k výtahu. Tlačítko k jeho přivolání bylo jako obvykle rozbité, z otvoru po něm vyhřezávaly barevné dráty, jako střeva mučedníka. Stále ještě necitlivými konečky prstů jsem si promnul oči a zjistil, že slzy stále nezmizely...