Jak z popela  modré poměnky

se smály na mě ze sklenky.

Křehce u ohně seděla a něco pila

snad  stud svůj za víno ukrýt chtěla.

Snad natruc létům…  které mám

odmít jsem být prostě dneska sám.

Rety co vlaštovčími zprvu zdály

jen se pochopením pousmály.

Zavřelas oči a v duši jsi křičela

tohle jsem opravdu fakt dneska nechtěla.

Tak začal hovor co nudný se zprvu zdál

až každý se pochvilce za břicho popadal

A zatím co oheň dohoříval a tiše praskal

já jsem jen náznakem tvé vlasy laskal.

Dotýkal jsem se té krásy pln ostychu

jako bych ložnice snad už sahal na kliku.

A ramínko co neskrývalo takřka nic

sklouzlo a ukázalo krásy rubu  líc ….

Ukázalo malé čínské znamení

a z čeho že právě její smutek pramení .

Tak místo mazlení hladím její hlavu

a otázku za otázkou si tiše kladu.

Proč bolest co se rána bojí

se vždy nejhůř doopravdy hojí …

Chtěl bych paměť plnou malých chvilek

kdy koukal jsem přez okraj dívkám do košilek

Kdy zatočí se hlava z nesplněných přání

, vzkypí touha se plná mazlení a hraní.

Touhu ten zázrak plný hormonů

a důsledek byť znamená i pohromu….