Život bych přirovnal k malému potoku
rázně jsem vykročil a přidal do kroku .
Hned jak jsem první překážky si proklestil
a smál se jen ,,, jak všechny jsem obelstil .
Když bezzubým kukučem se na ně řehotám
a koukám všem prsa mým nejlepším dobrotám
V době kdy spánek byl to nejsladší co znám či vím
krknout a prdnut si bylo mým největším uměním.
Tak po téhle době se mi dnes stýská
kdy láska se zhmotnila a byla mi blízká .
Po době kde koleno a náplast rovná se pravidlem
kde něžný pohlavek přilét-mi neb jsem byl zlobidlem
Pak písmenka s čísly mi začaly udávat řád
já přestál se hihňat a pořád jen smát …
Hledal jsem ve smutku záhadná znamení
proč láska bolí a z čeho že pramení ..
Přišel jsem na bolest která po tichu křičí,
přišel jsem na smutek co v lásce klíčí
Tak smích mám v duši schovaný dál a dál
jako by ho život sám někam pochoval .
Tu děti mé mi bezzubý úsměv vrátily,
a černým můrám jsme plány zhatily.
Snad bolest co schovanou v duši mám
před milými svými , někde uschovám.
Je temný únor , je 15tého.. mého smutku čas .. ,
a pro ty co v lásku věří je vskutku hodokvas.
A já zběsile sbírám…, ba sklízím Vaše políbení
leč za vráskou skrývám jak Kain své provinění .
Lásku mám rád a chci ji víc a víc
láska je chleba jak jedné mince rub i líc.
Snad tím že láska chutná a má jemnou příchuť soli
vyměním ji za vše… myslím za cokoli ..
Já už nejsem útlý potok .. jsem spíš velká řeka,
široká a hluboká co ve splavu si občas zaklokotá.
Pořád mlsně koukám stejným směrem dál a dál…
jako by mě Valentýn dost poťouchle na hostinu zval ….
