Carlos je vzorovým turistickým průvodcem. Ví kdy a kde vyletují v kaňonu Colca andští kondoři, proč jsou mumie svázané do kozelce i na co je rostlinka muňo. "Erotický umění?" nakrčí čelo. "No tak to pojedem do Puna na pinďoury."

Sluníčko pálilo, vzduch řídký. Puno je hlavní peruánský přístav na jezeře Titicaca, které si hoví jako lavor v peruánských Andách ve výšce 3 800 metrů. Naskočili jsme do přecpaného mikrobusu, který jezdí z Puna po pobřežní silnici až na hranice s Bolívií. Po patnácti kilometrech Carlos křiknul na řidiče: "Bachamos". Vystoupili jsme. Městečko, kde leží zahrádka kamenných penisů se jmenuje Chucuito. Malé, v poledním žáru ospalé, na ulici dvě tři děti a něco zavšivených prašivých psů. Minuli jsme kostel, pozůstatek španělsko-katolické kolonizace a pár metrů od jeho zdí jsme vstoupili do požehnaných jihoamerických dob před Kristem. Kdy ještě nebylo hanbou si přiznat, že děti vznikají šukáním.

Okolo kamenné zídky, která skrývá celý sad v řadě vysázených falů (1), je vysoký plot drátěný. S brankou. Odněkud se vynořila ušmudlaná třináctiletá dívenka a začala vyžadovat vstupné. Podle dobrého zvyku jsme se jí navrhované sumě vysmáli, na námi navrženou sumu  začala zase kňourat ona a dohodli jsme se někde uprostřed. Zvědavě nás následovala. Protože jsme vypadali jako turisté na tomhle místě vždycky dělají úplně jiné věci, než které se tu dělat mají a které tu dodnes dělávají místní ženy. Rituály pro přivolání plodnosti.
Prameny se bohužel ne a ne shodnout na době vzniku těchto "uyos", jak se v domorodém indiánském jazyku kečup říká penisu. Rozmazaný letáček z turistické informační kanceláře v Punu tvrdí, že jde o konec 15. století (Inkové), paní v místním krámku se sousedkou trvají na tom, že jde o dobu předinckou. A vědí o zahrádce plodnosti své. Z dřívějších, asi mnohem složitějších rituálů, se dodnes zachovala nejprostší část. Ženy, které mají problémy s plodností a nebo se chtějí dopředu pojistit, si přicházejí na faly sednout a načerpat z nich plodivou sílu.

Vstup do kamenné zahrádky stráží dva kamenní vztyčenci a přímo proti vstupu je u protější zdi oltář s královským kouskem. Kolem něj se v řadách rojí šiky pěšáků. Hlavičky mají ohlazené. Moderní haptické (dotykové) umění tu má průkazného předchůdce. Některým hlavičky chybí. Těžko říct, jestli to byl zásah církve, nebo někdo potřeboval kameny do základů domku. Nicméně atmosféra je silná. Dívenka-hlídačka sleduje na každém kroku Carlose a sama od sebe mu ukazuje na zídce vyrytého hada, který je prý symbolem plodnosti. Mně neukáže nic. Procházím se tam, fotím a připadám si tam moc dobře. Že se zase jednou někdy něco udělalo upřímně pro ženy. (I když, kdopak asi trval na zachování rodu?)

Peru je známé jako země Inků, ale Inkové sešli z And a ovládli rozsáhlá území jihoamerického kontinentu až kolem poloviny 15. století a o sto let později byli sami ovládnuti španělskými dobyvateli. Před Inckou expanzí se v oblastech Peruánské pobřeží pouště, hor i amazonské džungle rozvíjely různé, víceméně nezávislé kultury.
Monche bylo jedním z kulturních center na pobřeží v severní části dnešního Peru (město Trujillo) v období 300 let před naším až 800 let našeho letopočtu a s těžištěm v prvních století naší éry. To nejlepší, co bylo z této kultury nalezeno, je dnes vyskládáno na poličkách Musea D´Oro (Muzeum zlata) v hlavním městě Limě. Ano, ony v titulu zmíněné šukající hrnečky. (V muzeu také najdete překrásnou sbírku zbraní všech období a kontinentů a expozici šperků a rituálních předmětů předkolumbovských kultur ze zlata a drahých kamenů.) Kamarád cestovatel, který mi návštěvu muzea doporučil, komentoval erotickou keramiku slovy: Dlouho jsem v Peru pobyl, ženy jsem tam neměl, a tak se mi v tom muzeu postavil. Návštěvníci přecházejí kolem vitrín s erotickými výjevy chvatně, pak se v rohu zastaví, rozhlédnout se, u které vitríny je volno, a nenápadně se vracejí k podrobnějšímu studiu.

A studovat je co. Plastiky jsou funkční jde o rituální nádoby, které byly většinou nalezeny v hrobech. Někdy jsou pojednány tak, že tekutina vytéká z penisu (2), takže žíznivec při pití prováděl vlastně felaci. Zastoupeno je i ústní nádoby ve tvaru vaginy, ale mnohem řidčeji. Protože kultura Mochica nepoužívala písmo a později byla převálcována Inky, neexistují žádné písemné zprávy ani ústní tradice o významu jednotlivých výjevů. Jen dohady, založené na srovnávání a vyvozování. Dva muži při felaci (3) ležící je možná bůh nebo bájný hrdina, kterému kněz obřadně prokazuje tuto službu. Anální styk se Smrtkou (4)  - je zajímavé, že v keramických výjevech z Moche se často vyskytuje anální styk, kdy si umělec dal záležet, aby bylo jasně a neomylně vidět, kam že to penis vklouznul. Vznikly na to dvě protichůdné teorie. Buď, že jde o plastiky s výchovně antikoncepčním významem (takhle děti ani) a nebo naopak, že jde o varovné zobrazení tabuizovaného (zakázaného) nepřirozeného pohlavního styku (takhle děti ne), což bude asi případ Smrtky. Spojení sexu s motivem smrti vyznívá možná děsivě, ale ve své podstatě je celkem přirozené. Vrchol a konec, po kterém je tma, ze které možná vznikne něco nového. Devětašedesátka (5) marně si lámu hlavu, jak je to možný, že Mochicové neznali naše číslice a přesto si dovedli poskládat pozici 69. Jistá tajemství stále čekají na odhalení.

napsal/a: fernocroo 22:31 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

fernocroo 07.06.2007 10:37:59

ty seš ale starej dobytek ty prasopse :) a děti newznikaj šukáánim..ale šoustánim!!!!!!!! hhh (btw...já a borowice o tom NĚCO MÁÁÁLO wíme!!!!) zduř Sharreman wládce wšech felů!!!!