Tak dneska máme neděli...Pro většinu lidí je tento den ne zas tak příjemný, protože se už zítra jde do školy a taky do práce...Já ale do práce nejdu. Za prvé jsem nemocná a vlastně taky od pondělka nezaměstnaná...Nenávidím to lítání po úřadech a vyřizování všeho. U nás na pracáku člověk čeká třeba i 3 hodiny, než se dostane na řadu. Už je to horší než u lékaře. Docela by mě zajímalo, jaké zkušenosti máte s úřady vy?

Taky mě docela mrzí, jak někteří zaměstnavatelé jednají s potencionálním zaměstnancem. Vědela jsem,že budu bez práce, a tak jsem se pokoušela si něco sehnat...Oběhla jsem asi 10 výběrových řízení a nic...ALe těch životopisů co jsem poslala...Docela jsem se divila,že neskutečné množství firem nemělo ani 2 minuty času na to, aby na psali třeba odpověď, že nevyhovuji jejich požadavkům...Nejlepší je, se neozvat přece vůbec... Anebo odpověď typu my se vám ozveme...Ta je taky k pobavení, člověk čeká jak blbec a ono nic...Docela mě zarazilo, že se tohle děje hlavně u docela velkých firem jako je O₂ . U Auto Adler se mi zase stalo, že jsem šla na řadu jako poslední a během 3 minut mi řekli, že je vlastně ta pozice obsazená, že mě už nepotřebují... To fakt člověk neví, co si má myslet...Jsem z Moravskoslezského kraje, takže tady ta nezaměstnanost je opravdu veliká a myslím, že si takové jednání nezasloužíme...Napište mi,jak jste na tom vy, docela by mě zajímalo, jestli je vás více s podobnýma zkušenostma.

ŽIRAFÁK

Kdysi jsem měla nejlepší kamarádku. Jmenovala se Eva. Tenkrát nám bylo šestnáct. Teď je mi osmnáct. Vždycky, když měla Eva nějaký problém, přišla za mnou. "Ahoj Kačo, teda Slemejši, můžu u vás přespat?" "No jasně." Vždycky jsem byla ochotná nabídnout Evě pomoc. Ona by pro mě udělala to samé. "Že by ses do něčeho, nebo s někým zapletla, Žirafáku?" Tato přezdívka pronásledovala Evu celý její život. Byla totiž vysoká a hubená. Já jsem byla spíše menší a oblejší. "S nikým jsem se nezapletla. Naši se zase hádají". "No, to nevadí tomu, aby se rozpoutala polštářová válka", řekla jsem a po mém pokoji začly létat polštáře. "Holky, nechte toho!" To byla moje máma. Vždycky měla ráda ticho. Za chvíli začal vyzvánět telefon. "Prosím, Katka Králová", řekla jsem do sluchátka. "Ahoj Katko, je u vás Eva?" To byla Evina matka. Její hlas zněl zoufale a vystrašeně. "Jo, je. Hned vám ji zavolám. Žirafáku, tvoje máti." "Ne, nevrátím se..., ne..., já se na to...No dobře. Čau."Toto jsem uzaslechla z jejich rozhovoru. "Slemejši sorry, ale já musím jít domů. To víš, já jsem máti neřekla, že jdu pryč." "To neva. Všechno je v pohodě. Tak čau."

Po týdnu jsem Evu potkala ve škole. "Tak to už mám za sebou. Naši se konečně rozvedli", řekla Eva a oddychla si. "Já jsem s mámou taky sama a táta mi vůbec nechybí", řekla jsem Evě. "Jenže můj táta byl suprový", nedala se Eva. "Žirafáku, nestěžuj si. Hele, tam je Martin. Nejdeš náhodou za ním?" "Za prvé, Slemejši, pokaždé, jak mi řekneš Žirafáku ve škole, tak tě pěkně ztrapním. Za druhé, vidím Martina i bez tebe a za třetí, jdeme za ním", řekla Eva a rozútikala se za Martinem.

Za měsíc pro mě přišla Eva, ať sní jdu ven. Řekla mi novinku, která mi vyrazila dech. "Máma si našla nějakého chlapa", zdělila mi Eva. "Co? Vždyť je to měsíc, co se vaši rozvedli." "Já vím. Chtěla jsem jí to taky rozmluvit, ale znáš mojí mámu. Říká o něm, že je super, ale podle mě je to pěkný blbec a slizoun. Jmenuje se Franta." Pak jsme si ještě povídaly o klukách a pomlouvaly holky a k večery jsme šly domů. Za týden přišla Eva a měla na tváři velkou modřinu. "Co to máš na tváři, Žirafáku?" "Ale, bouchla jsem se o dveře. A nestarej se, Slemejši." To byla blbá výmluva. Nevěřila jsem jí. "Jo a na ten konkurz nejedu." "Co má být zas tohle?! Vždyť to nacvičujeme už půl roku!"

Přišla jsem domů a začala jsem přemýšlet nad úkolem z matiky. U Evy se dělo úplně něco jiného. "Čau Franto.",pozdravila Eva přítele její mámy. "Ahoj Žirafo", odpověděl Franta. "Prosím, neříkej mi tak. Tak mi říkají jen přátelé." "Máš nějaký úkol? Já ti s ním pomůžu", nabídl pomoc Franta. "Zas tak blbá nejsem", vyjela Eva. "Takhle se mnou mluvit nebudeš", začal křičet franta a dal Evě facku. Ta se po něm ohnala a začala křičet : "Ty na to nemáš právo, ty nejsi můj táta". To Frantu ještě více rozzuřilo. Začal Evu bít, až upadla. "Vzpamatuj se ty couro!" "Já to řeknu mámě!" "Nic neřekneš", vyštěkl Frant a kopl Evu do břicha. Eva se zamkla ve svém pokoji. Mezitím Franta odešel do práce. Hned, jakmile se vrátila Evina máma, zavolala ji Eva do svého pokoje. "Co je, ty moje Žirafko?" "Víš, mami, já vím, že nebudeš věřit, ale Franta mě zmlátil. Dokonce mě kopal do břicha." "Nech toho. Jenom si vymýšliš." "Ale mami." Eva se rozbrečela. "Nedělej scény. Jenom na Frantu žárlíš, ale já se o tebe nemůžu starat, jaky když jsi byla malá", řekla Evina máma a vyšla z pokoje.

Za týden jsem se s Evou potkala, pro změnu, zase ve škole. "Hej Slemejši, tady máš klíče od našeho bytu a přijď v pět. Ale ne, abys přišla dříve." "No jasně. Slibuju, že přijdu až po páté. Na mě je přece spoleh. Ale řekni mi, od čeho máš ty modřiny? Ale tentokrát chci slyšet pravdu!" křikla jsem na Evu. "Přijď", řekla mi a odešla.

Po páte hodině jsem k Evě. Otevřela jsem si klíčem, který mi Eva dala ve škole. "Žirafáku, už jsem tady. Neschovávej se." Pak jsem otevřela dveře do jejího pokoje a tam jsem ji uviděla. Ležela v kaluži krve, vedle sebe nůž a papír s tužkou. Podřezala si žíly. Hned jsem zavolala záchranku. Stejně už bylo pozdě. Zvedla jsem papír  pomalu četla. Stálo tam : " Promiň Slemejši, že tě tady nechávám, ale už jsem to nemohla vydržet. Už ti můžu všechno říct, od čeho jsem ty modřiny měla. Ty mi udělal Franta. Vyřiď Martinovi, že ho mám ráda. A mámě řekni, ať se kvůli me netrápí. A ty, Slemejši, jsi byla ten nejlepší člověk na tomto hnusném světě."

Takto končil její dopis na rozloučenou. Vždy na ni vzpomínám. Na tu moji kámošku Žirafu která mi říkala Slemejši.