Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná.
Jednou z těch trapasů umřu a zakopaj mě pod černou zem a tam s kostlivcema budu si vyprávět, co do hrobu mě sklátilo.
Blbý řeči, úsměv v křeči.
Bolení břicha, výkřik do ticha.
Že ho mám ráda a křivý záda.
Tlustý nohy, špatná pleť a divnej vkus.
Až jednou umřu, s kostlivcema si budu povídat, co do hrobu mě sklátilo.
A budu trapná, budu trapná, budu trapná.
Stojí, stojí voli
na volebním poli,
hádají se, koho zvolit
na vedoucí roli.
Slyšelo je tele,
prohlásilo směle:
"Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele!"
Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.
Každý vůl i kráva
přesto bučí: "Sláva!
Přišla éra prosperity,
pokroku a práva!"
V téhle bajce není,
žádné naučení,
neboť tam, kde volí voli,
svět se sotva změní.
Bylo jednou jedno čuně,
myslelo si, že je pes -
každý večer vylo k luně,
vylo na ni S.O.S.,
že má nárok na psí boudu,
na psí řetěz, na psí kost -
jinak prý to předá soudu...
Zadrž, čuně, tak už dost!
Čuně bude vždycky čuně,
i když hafá jako pes,
i když večer vyje k luně -
stejně včera jako dnes!
[Jiří Žáček]
Panenka Punkerka
Hodně se smála
Panenka Punkerka
O život hrála
Panenka Punkerka
Chlastala brala
Panenka Punkerka
Na všechno srala
Panenka Punkerka
Prohrála duši
Panenka Punkerka
Neví však tuší
Panence Punkerce
Nezbylo nic
Panence Punkerce
Vzali rub i líc
Panenka Punkerka
Duši má prázdnou
Panence Punkerce
Slovíčka váznou.
Panenka Punkerka
Nechlastá nefetí
Panenka Punkerka
Chce sečíst oběti
Panenka Punkerka
Přes slzy nevidí
Panenka Punkerka
Bez duše bez lidí
Utřete slzy
Té Panence Punkerce
Pohlaďte po vlasech,
Po tváři po kerce
Pochopme holčičku
Panenku Punkerku
Dejme jí lásku
A dobijme baterku
Četl jsem v knihovně
mnoho duchaplných knih o socialismu.
S mnoha z nich jsem vřele souhlasil,
mnoha z nich
jsem se upřímně obdivoval.
A když jsem jel potom v tramvaji domů,
hlavu plnou poznatků,
uvědomil jsem si,
že všecky veliké myšlenky
o dokonalejším pořádku na zemi
jsou směšnými papírovými stavbami,
není-li pro jejich hlasatele samozřejmostí,
aby starší paní v tramvaji uvolnili své místo,
nebo aby babce,
které se na chodníku rozsypou jablka,
pomohli je sebrat.
[Václav Havel]
Kouzelná chvíle, vzpomínám si -
okolo mne jsi přešla ty,
jak naplnění ryzí krásy,
jak letmý přelud čistoty.
Když osud pak mě strastem vydal
a stesk a žal mě provázel,
tu jako v snách tvou tvář jsem vídal,
tvůj něžný hlas mi zněl a zněl.
Šla léta. Vichr zavál zcela
sny z minula a vzal, co chtěl -
tvá milá tvář mi vymizela
a na tvůj hlas jsem zapomněl.
Pak sevřela mé dny tam v dálce
pustá a chmurná samota
bez idolu a inspirace,
bez lásky, slz i života.
Zas k životu se duše hlásí -
a znovu kolem přešlas ty,
jak naplnění ryzí krásy,
jak letmý přelud čistoty.
A v opojení buší srdce
a žhne v něm a ligotá
žár zbožňování, inspirace,
lásky a slz a života.
[A. S. Puškin]
Manon je můj osud. Manon je můj osud,
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon nemiloval bych.
Manon je motýl.
Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě.
Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu....
[Vítězslav Nezval]
Od země k nebi strmí se,
tráva ostřice.
Šli dva a dva a dva,
v rukou kalich hořčice.
umírám,
pokryt hořčicí.
[J.Kulhánek]
