„Dobré ráno,“ pozdravil mě, kdyžjsem otevřel oči. Chabě jsem se usmál. „Chceš snídani?“
„Ne, nejsem zvyklý snídat,“ odpověděl jsem a protáhl se. Podíval jsem se nahodiny na videu a zjistil, že je teprve šest. „Proč si mi neřekl dřív, že mášpřítele?“ vyjelo mi to z úst dřív než jsem se stačil zastavit. Stále jsem sedíval na video a studoval ho, abych se náhodou nemusel setkat s jeho pohledem.Styděl jsem se, že mu tolik lezu do soukromí.
„Nemám ho dlouho, seznámili jsme se ve středu večer,“ odpověděl klidně. Upil zšálku, co měl na stole a pokračoval: „A také jsem to nepokládal za důležité.“
Nepokládal za důležité? A co je podle tebe důležité? „Nechci být překážkouvašeho vztahu. Klidně odejdu,“ raději odejdu.
„Neboj se, nebudeš, on o tobě ví a nic neříkal,“ usmál se. „Tak mě napadá, žedneska ve dvě přijde.“
„Půjdu pryč už teď, vrátím se večer,“ vstal jsem a upravil jsem gauč do původnípolohy.
„Není ti něco?“ upřeně se na mě zadíval, nemám tyhle pohledy rád, jakoby zkaždého mého gesta, dovedl poznat vše i to, co bych mu nikdy neřekl. Zakývaljsem hlavou a šel do koupelny.
Umyl jsem se, převlekl a vypadl s jeho domu, pryč od něho, pryč od toho jehonatěšeného výrazu na přítele, pryč od promarněné šance být s ním, pryč odnechycené zlaté mušky štěstí. Vždy jsem utíkal před tím, co mi ubližovalo,utíkal dokud jsem mohl a když už to nešlo, tak jsem plakal strachem, že mě todohoní. A tak i teď jsem utíkal.
Zastavil jsem se až v parku, sedl jsem si přesně pod ten strom, co vždy avzpomínal. Naše první setkání bylo tak nemožné, oba jsme se chovali podivně, žekdybych to viděl někde napsané jistě bych se smál nad tou stupidností. Ale nyníjsem nemohl, protože jsem to zažil. Připadá mi to, jakoby to bylo dílo sudiček,protože na takovéhle náhodné setkání nevěřím. Sudičky mi jistě dávali možnostzměnit život a já ji neviděl, nebo spíše správně nevyužil.
„Můžu se přidat?“
Podíval jsem se na dívku, co se ptala. Nepřipadala mi nebezpečná a proto jsemkývl na znamení, že může. Přisedla si. Její dlouhé černé vlasy se rozprostřelyna její bundu. Chvíli tiše seděla, jakoby čekala, že začnu mluvit, ale já toneměl v úmyslu.
„Jsem Petra,“ podávala mi ruku.
„Gabriel,“ potřásl jsem jí. V mé mysli to vyvolalo vzpomínku: „Podle archandělaGabriela? Tvé jméno oslavuje boha, zvláštní… Já jsem Michael, dalo by se říct,že také archanděl, ale já podle jména mu mám být podobný,“ na jeho tvář sevrátil úsměv, sice velice opatrný, ale byl tu. „Měl bys už jít.“
„Zvláštní jméno,“ usmála se, její úsměv se vůbec nepodobal tomu jeho, bylprázdný. „Co tady tak sám děláš?“ když jsem si myslel, že mi nemůže ublížit,mýlil jsem se, byla otravná až hrůza.
„Nic zvláštního a ty?“
„Šla jsem se projít, potřebovala jsem se uklidnit, protože mě opustil přítel,“její modré oči se začaly zalívat slzami.
Och a teď chceš, abych tě začal utěšovat? Holka zmýlila ses, nemám s teboužádné slitování, já sám bych potřeboval utěšit, tak mě laskavě nezatěžuj svýmiproblémy. „To přebolí a bude zase dobře,“ na rozdíl od mých starostí, já s nímžiji, já budu muset snášet jeho přítele. Pokusil jsem se povzbudivě usmát,naštěstí se mi to podařilo a ona to ocenila tím, že si smutně vzdychla, jakožemám pravdu.
„No nic, já už půjdu, doma mě čekají,“ řekla a vstala. Ty máš domov a stěžuješsi! Božíčku, co bych dal za to, kdybych mohl být doma a nedozvěděl se novinky zjeho citového života. Pouze jsem kývl. Odešla.
Celý den jsem byl většinou venku, toulal jsem se po městě stejně bezcílně jakov dobu, kdy jsem neměl kamarády a nechtěl být doma. Se stejnou nechutí k životua láskou ke všem přírodním úkazům. Padal poprašek a foukal mírný vítr, což bylodobré, někdy se věci, co jsem miloval stavěli proti mně. Jako když se tehdydéšť změnil na bouřku.
Vrátil jsem se kolem deváté večer. Nebyl jsem promrzlí, ale těšil jsem se nakoupel. Musel jsem zazvonit, protože klíčky jsem neměl. Trvalo jen chvilku nežmi otevřel. „Už jsem se o tebe začínal bát,“ v jeho hlase, i když tam bylanějaká starost, a i v jeho výraze jsem poznal jisté uvolnění. Nechci anipomyslet z čeho pramenilo.
Vešel jsem dovnitř a vyzul si boty, když jsem si je dával do botníku všiml jsemsi, že… „On je ještě tady?“ zeptal jsem se šeptem. Začal jsem si svlékat bundu.
„Nechtěl jsem ho budit,“ přiznal se. Teď jsem už o tom nemohl nepřemýšlet, bylojasné, co dělali.
„Hmm, tak koupel bude muset počkat,“ zkonstatoval jsem a svlékl si mikinu,pověsil jsem ji k bundě na věšák. Potichu jsem přešel do kuchyně a dal si vařitvodu na čaj. Michael přišel za mnou.
„Nechceš, abych ti udělal něco na večeři, nebo si už měl?“ Za co mě máš?Připadáš si jako má matka nebo, co? Věz, že tatínka, co leží v postelinepřijmu!
„Neměl, stejně jako oběd, ale nemám hlad,“ až pozdě jsem si uvědomil, že tenoběd jsem měl zatajit, protože určitě začne o tom, že si něco na jídlo musímvzít. Zalil jsem si šálek s čajem a usadil se ke stolu v kuchyni.
„Tys celý den nic nejedl?“ posadil se za mnou. Pokud si, Bože, tak tě prosím,ať mě nechá nepokoji! Když jsem na odpověď pouze zakýval, podíval se na měustaraně. „Děláš to často?“ Znovu mě probodl tím pohledem, co už dnes ráno,zase jsem měl pocit, že pokud tomu nezabráním bude vědět vše.
„Jen někdy,“ přiznal jsem se. Bylo jedno jestli budu lhát nebo řeknu pravdu, onvždy zjistí odpověď. Jeho oči postřehnou i to sebemenší gesto a snad i dokážíčíst myšlenky.
„Jak často je někdy?“ jeho pohled mě pořád probodával.
„Nevím, prostě někdy, ale když jsem byl doma, tak to bylo všem ukradený, tak utoho zůstaneme,“ zdůraznil jsem trochu svůj šepot, aby poznal, že se o tomvážně nechci bavit. Upil jsem z šálku a mírně se zatřásl. Myslel jsem si, ženejsem promrzlí, ale mýlil jsem se.
„Míšo?“ zavolal jeho přítel vycházejíc z ložnice. Měl bych ti být vděčný, alena to zapomeň, buzíku!
„Ještě si promluvíme,“ slíbil a šel za ním. „Už ses probudil?“ jeho hlas sepodobal spíše vrkání než hlasu. Jen se staň zasranou hrdličkou, Míšo! „Chci tiněkoho představit,“ sice jsem je neviděl, ale připadalo mi, že ho jistě chytlza ruku a táhne ho sem. Musel jsem se napít čaje, abych se uklidnil.
Vstoupili dovnitř, samozřejmě se drželi za ruce a oba se usmívali. Vstal jsem apodával mu ruku: „Gabriel.“ Jeho úsměv se ještě prohloubil. „Radek, jsem rád,že tě poznávám,“ potřásl mi rukou. Já také, nevěřil bys jak mnoho, jsem tak rádaž bych tě láskou zabil! „Ale bohužel už musím jít…“
Sedl jsem si a pozoroval, jak ho Michael doprovází ke dveřím. Nepochopil jsem,co na něm vidí. Není přímo odporný, ale, že by byl krásný, to se také nedáříct. A hlavně byl starý, určitě mu táhlo na třicet. Teď už vím, že to označeníMichaela jako maminky a ho jako tatínka jistě pasovalo. Udělalo se mi přímo nazvracení, když jsem si je představil, štěstí, že jsem měl prázdný žaludek.
Dopil jsem čaj a vyšel z kuchyně. Naneštěstí právě ve chvíli, kdy si dávalifrancouzák. Rychle jsem zašel do ložnice, vypadalo to tam jako po boji, a potédo koupelny, ta naštěstí byla netknutá. Začal jsem si napouštět vodu avysvlékat se. Zahleděl jsem se do zrcadla, přičemž jsem si čistil zuby, Byljsem rozhodně o dost hezčí než ten jeho Radek. Aristokratické čelo, rovný nos, výrazněvyřezávané rty, možná trošku špičatější brada a vystouplé lícní kosti, ale ipřesto jsem působil velice jemně. Možná v tom byl ten problém, vypadal jsemjako dívka a on chtěl pořádného chlapa. S drsnou tváři a pořádnými svaly.Podíval jsem se na své tělo. Zhubl jsem a díky tomu, že jsem měl prázdnýžaludek mi i začínaly být vidět žebra.
Přestal jsem se raději prohlížet, vyplivl jsem zubní pastu a vlezl si do vany.Příjemná vůně vanilky s kokosem…

„Uvařil jsem horkou čokoládu a otevřel balíček sušenek. Doufám, že si dáš,“seděl na křesle a díval se na televizi. Ovšem jistě, kdybych se ho zeptal, co vní je, tak by mi nedokázal odpovědět, protože čekal na mě. Sedl jsem si nazatím nerozložený gauč a přemýšlel, co by mi udělal, kdybych odmítl. Neměl jsemani chuť. Zachumlal jsem se víc do županu pokračoval ve vysoušení vlasu.
„Normálně tak pozdě nejím, ale kdo by mohl odolat sušenkám s čokoládou,“pronesl jsem zdvořile. Rychle si stoupnul a šel do kuchyně, za chvilku sevrátil s šálkem pro mě. Byl jsem vděčný, že má pouze takové malé prcky a nenějaké obrovské korbele. Položil ho na mnou stranu stolu a znovu si sedl.Ovladačem ztlumil televizi.
„Co jsi dělal celý den?“
„Jen jsem se toulal,“ přestal jsem si vysoušet vlasy, vstal jsem a převlékl se,napřed kalhoty, pak sundat župan a obléct košili, nemusí mě vidět nahého.„bezcílně, jak to dělám celý život.“
„Na začátku cesta je,
Snad dovolí mi po ní jít
S otázkou proč si nehraje
Proč semnou nechce být.

Tou cestou se stal on,
avšak jen na chvíli
Než uspořádal krutý hon
Kde ani sny nezbyly.

Chci se pouze toulat
Bezcílně za ruku s ním
Najít s životem soulad
Být znovu šťastným.“
Dotkl se mě šepot, kterým pronášel tyto slova, s takovým zaujetím, a i jejichvýznam, přesně to jsem cítil. Posadil jsem se a vzal si do ruky šálek, doufaljsem, že si nevšiml, jak se mi třese ruka. „Už jsem ti zařídil tu školu,“pronesl zcela normálním hlasem a vstal. Zhasnul televizi a znovu si sedl. „Sinachystaný nebo půjdeš do školy až v úterý?“ Vzal si sušenku, čímž mi připomněl,že bych měl také.
„Moc děkuji, půjdu zítra,“ usmál jsem se. Upil jsem doušek čokolády a pochvilce si vzal sušenku.
„V tom případě bych ti radil jít brzo spát…“ jistě si musel všimnout, že se mido jídla moc nechce. „V kolik stáváš?“
„Kolem sedmé,“ odpověděl jsem. Přemohl jsem se a snědl ji, byla dobrá kokosová.
„To už budu pryč,“ zkonstatoval. „Jak ti chutná?“ věděl jsem, že řeč zase stočík mému hladovění.
„Je to dobré,“ abych dodal svým slovům více váhy vzal jsem si další. Vážně bylydobré.
„Když si celý den nejedl musí ti chutnat všechno,“ a znovu ten probodávajícípohled. Místo odpovědi jsem upil ze šálku a ukořistil další sušenku. Michaelopustil své křeslo a sedl si za mnou. Upřeně pozoroval, jak do sebe házímsušenku po sušence. Nakonec můj šálek i sáček od sušenek zeli prázdnotou. „Jakjsi pojmenoval toho plyšáka?“ zeptal se spokojeně a prohlížel si místo mě jeho.
„Frodo Michael Angel,“ odpověděl jsem. „zkráceně Míša.“ Bylo lepší mu to říctteď než, aby si někdy myslel, že mluvím s ním, když budu mluvit s Míšou. A takyjsem na to mohl svést třeba, kdybych něco říkal ze spaní.
„Michael podle mě?“ přisunul se blíže ke mně a začal mě hladit po stále vlhkýchvlasech. Položil jsem šálek na stůl. Poté se mu zadíval do očí, žhnuly v nichzvláštní ohníčky. Díky nim působil neodolatelně, ale já jsem musel odolat,protože není můj. „Co ke mně cítíš?“ Musel být kouzelník, protože mě vždynaprosto dostal, nedokázal jsem vzdorovat jeho dotykům, i když jsem chtěl.Ještě víc se ke mně přisunul. Obklopoval mě, neměl jsem jak utéct, kdybychovšem chtěl utíkat. Trpělivě čekal na mou odpověď.
Miluji tě, ale je pozdě! Máš přítele, tak mě, prosím, nech na pokoji. Nechcibýt pouze rozptýlení po tvém příteli! Netvař se tak oddaně, nedotýkej se mě takjemně! Bolí mě to, chci utéct! „Podle tebe, protože je také můj kamarád,“poslední slovo jsem zdůraznil. Ohníčky trochu pohasly. Chvilku si mě prohlíželnež mě políbil na čelo a zašeptal: „Dobrou noc.“

Nikdo ze spolužáků nechápal mé nadšení, když jsem byl ve škole. Hodiny v ní plynulirychle, přesto byly klidné a optimistické. Mohl jsem zapomenout na celý svůjživot a oddávat se touze po vědění. Po škole jsem vždy zašel do knihovny, kdejsem si vypracovával úkoly, protože u Michaela v bytě nebylo příliš míst, kdebych si je mohl dělat. Takže jsem se tam většinou vracel okolo čtvrté. Pokudbyl doma vždy mi nechystal nějaké jídlo, nejspíš si dal předsevzetí, že budedohlížet na to, abych pravidelně jedl. Také do mě cpal večeře.
Jeho přítele jsem moc často nepotkával, možná se ve mně vyvinul šestý smyslvyhýbání se jim, když jsem jednou přišel, už jsem měl vlastní klíčky, apřistihl je zrovna v nejlepším. Nejspíš o mě nevěděli, protože byli zaměstnanía já jsem pouze slyšel vzdychání, což mi stačilo, abych odešel.
Ale jinak jsem si žil krásně. Musím uznat, že Michaelova společnost byla hezká,i když jsem ho mohl pouze tajně milovat. Ani jsem si nevšiml a začaly vánočníprázdniny. Našel jsem si brigádu, abych mu alespoň mohl koupit dárek. Vím, měljsem tu brigádu mít už dávno, abych mu mohl aspoň zčásti vracet jeho péči.Platil mi školné a živil mě.
Dozvěděl jsem se, že pochází z bohaté rodiny. Jeho otec, přestože se nemělirádi mu dal k dispozici konto, když ještě žil, a po jeho smrti se stal idědicem. Přesto jsem si nikdy nevšiml, že by nějak příliš utrácel. Tedy kromětoho, že si vydržoval mou osobu.

Odemkl jsem si a vešel do bytu. Ihned jsem si všiml, že zde je něco jiného,upozorňovala na to již vůně růží. Chtěl jsem si rozsvítit, protože nebylo vidětna krok, ale bylo mi v tom zabráněno. „Psst!“ Michaelův šepot. Začal misundávat bundu, pochopil sem, že si mám zout boty a udělal jsem to. „Zavřioči,“ řekl, když pověsil bundu na věšák. Na tváři jsem ucítil hřejivý dotekjeho dlaní, které, i kdybych se chtěl dívat, mi v tom zabraňovaly. Taktoslepého mě vedl do ložnice. Cítil jsem se podivně malátný, nejspíš to bylo tourůží.
„Otevři je,“ dlaně přesunul na můj pas. Tělem mi prošlo zvláštní zachvění. Pocelém pokoji byly rozmístěné svíčky, které tvořily dokonalou atmosféru. Jejichplameny plápolaly v uklidňujícím tempu. „Rozešel jsem se s Radkem,“ zašeptal adonutil mě, abych šel k posteli. „Nezajímal mě, protože já chci jen a jentebe.“ Lehl si na postel a stáhl mě tam za sebou. Nevěřícně jsem zůstal klečet,on se přizpůsobil a také si klekl. „Miluji tě,“ jemně mě políbil a začal seprobírat prsty mými vlasy. „Chci ti patřit, být jen tvůj…“ další polibek,tentokrát o něco delší. Ruce kloužou po mé šíji až na ramena. „Aby mě vlastniloto nejnádhernější stvoření na světě,“ přiblížil se ještě víc ke mně. „Nebudu tědo ničeho nutit, jen prosím, neodmítej mě,“ Dlaně pokračovali v cestě dolů popažích, kde uchopily ty mé a propletli naše prsty. Jemné gesto, které mělodokázat, že mu jde o mě a ne o sex.
„Neodmítám tě,“ zašeptal jsem zahleděn do očí nade mnou, viděl jsem se v nich,rty pootevřené pro další polibek, zcela oddaný. Sklonil se a dal mi ho. „Chcise s tebou milovat,“ vyslovil jsem své přání.
Ruce položil na mé boky. „Jsi si jistý?“ více něhy v tom hlase nemohlo být.Pouze jsem kývl, stále pozorujíc jeho modré oči, připadal jsem si, jako bych sedíval do nebe. „Slibuji, že budu jemný, věř a oddej se mi.“
Začal mě vysvlékat. Mikina, tričko. Položil mě na postel. Kalhoty, trenýrky.Věnoval mému tělu zkoumavý pohled. Zastavil se. Jistě si všiml, že sem zhubnul.Prsty přejel po mých vystouplých žebrech a jakoby se chtěl mému tělu omluvit,že si nežije v blahobytu, mazlil se s bříškem. Poté se přesunul k mým ústům apolíbil mě, hltavě jsem dožadoval dalšího polibku. Nadělil mi jich spoustu nežse přesunul k bradavkám. Staly se neuvěřitelně citlivými, stačilo, aby mi ponich přejel jazykem a z mých úst se vydal slastný sten.
Postupoval níž, zastavil se u mého penisu a obdařil ho pouze pár dotyky, kterévedli k tomu, aby se postavil. Poté polibky nasměroval na mou vnitřní stranustehen, kde působili jako sněhové vločky dopadající na pec, tak moc jsem bylrozehřátý. Na chvíli přestal, aby si mohl podat ze skříně lubrikant a vysvléctse. Stačil jsem se trochu vzpamatovat, abych si prohlédl jeho tělo, nikdy jsemho nahého neviděl. Nezklamal, byl dokonalý.
Znovu mě přiváděl do jiné dimenze. Když jsem se tam dostal, začal si měpřipravovat. Z počátku to nebylo příliš příjemné, ale jakmile narazil prstem naprostatu, marně jsem se snažil nadechnout. Přidal další prst a poté další.Nespokojeně jsem se zavrtěl, jeho reakce byla taková, že se naklonil a políbilmě, druhou rukou se přitom věnoval bradavkám.
„Něčeho se chytni,“ v jeho hlase bylo znatelné vzrušení.
Nakonec prsty vyndal. Potřel si lubrukantem penis a pomalu do mě vnikal. Zaryljsem prsty do peřiny. Pomalu dovnitř a ven, pomalu dovnitř a ven, pomalu… kdyžve mně byl celý už to začalo být příjemné. Víc! Prosím, já… já… ty… Víc! Změnilpolohu tak, aby mě mohl líbat.
Ztrácel jsem rozum, jeho rty mě líbaly, jeho ruka přiváděla do nebe můj penis ajeho penis mě naplňoval. Umřu! Nádherná smrt! Ano, byli jsme jedno tělo a jednaduše. Nezmohl jsem se na jediné slovo, pouze jsem vzdychal.
„Gabrieli,“ vykřikl a oba nás ovládala extáze.
Svalil se vedle a tak krásně oddechoval. Jeho dech mě pomalu vracel do reality.Po chvilce vstal z postele a začal zhasínat svíčky, přitom si tiše šeptal: „Kdemám vzít plamen, jen rozžehl by zas, tak jako svíci, v tvých očích jas?“ Kdyždílo dokonal a celým pokojem se rozhostila tma, vrátil se za mnou. Přikryl nás.Přitulil se více ke mně, vyhledal mou ruku a propletl s ní prsty. „Spi, můjmilovaný,“ zavrkal do mého ucha a poté mě políbil na rameno.

Probudil jsem se dřív než on. Přesto jsem zůstal ležet v jeho náručí. Bylo tonejsladší probuzení jaké jsem zažil. Patřil mi! „Miluji tě,“ řekl jsem mu místodobrého rána.
„Zopakuj to,“
„Miluji tě,“
„Ještě,“
„Miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě…“
Jeho tvář přímo zářila. Převalil mě na záda a rozhodl se zulíbat k smrti…„Gabrieli, stal ses velmi zlobivým dítětem,“ uvolněně se zasmál. Byl takkrásný, nekonečně.
„Pleteš se,“ přitáhl jsem ho nohama k sobě, „nejsem dítě.“ Cítil jsem každýzáhyb jeho těla, když byl tak blízko. Daroval jsem mu vášnivý polibek. Chtěljsem ho znovu. „Tak mě napadá, teď si budeš vydržovat milence,“ prsty jsemputoval po kůži jeho zad. „Stanu se tvou děvkou,“ snažil jsem se hovyprovokovat k dalšímu aktu lásky, on to moc dobře věděl.
„Vadí ti to snad?“ stiskl mi zadek.
„Co myslíš?“ velice drzý tón.
„Ne, protože si zkažený, anděle,“ putoval mi jazykem po krku. „Vždycky si jíchtěl být.“ Kousl mě, z mých úst vyšel sten, který se jistě dal považovat zasouhlas. Nemělo cenu vytahovat těch pár okamžiků, kdy jsem ho již nechtěl nikdypotkat. Naráz se mé tělo zatřáslo jakoby zimou, zavřel jsem oči a doufal, že topřejde, sevřeli se mi vnitřnosti, srdce se prudce rozbušilo. „Co se stalo?“zněl ustaraně.
„Zůstaneme spolu navždy, že ano? Musíme!“ nejspíš jsem měl zlou předtuchu.„Bojím se.“
„Navždy,“ zašeptal a políbil mě na čelo. „Neboj se, navždy budeme spolu,“ objala přitiskl se ještě víc na mě, tentokrát v tom nebyla žádná touha.

„Co chceš na oběd?“ zaznělo z kuchyně, právě jsem se marně snažil dokončitslohovou práci.
„Tebe,“ podíval jsem se ke dveřím do kuchyně a čekal, kdy se v nich objeví.Nakonec se tak přece jen stalo. Stál tam pouze v černých kalhotách. Vlasy muspadaly do obličeje, ale i přesto jsem jasně viděl ony známé plamínky v očích.Celá tvář díky nim zářila.
„Nenasytný,“ vzdychl si a přešel ke mně. Se zájmem si prohlížel mou ruku spsacím pérem. „Co to píšeš?“ zezadu mě objal, hlavu položil na mé rameno.
„Slohovku,“ odpověděl jsem. Nechal jsem tužku spadnout na papír. Pootočil jsemhlavou a políbil ho na tvář. Poté jsem se znovu zahleděl na papír.
„Dáš mi ji pak přečíst?“
„Co za to?“ oba jsme věděli, že je to pouze hra, nepíšu tak dobře, abych simohl myslet, že za to mohu něco vyžadovat.
„Kdybych se tě zeptal, co chceš, chtěl bys jistě mě. Ale já ti již patřím,takže nejspíš můžu nabídnout pouze nějakou službu. Ptám se proto jakou?“ Bože,jak může mluvit někdo tak svůdně?
„Já…“ byl jsem přerušen jeho rukou v mých kalhotách. Letmý polibek na krk. Potése ovšem odtáhl, chvíli jsem se bál, že jsem se zachoval nějak urážlivě, alepouze do doby, kdy promluvil: „Jdu objednat pizzu, abych se ti mohl věnovat.“
„Nemusíme obědvat. Když tak si dáme něco potom,“
„Ale…“
„Klidně i uvařím,“ nenechal jsem ho odmítnout. Vstal jsem a podíval jsem se muprosebně do očí.
„Záleží ti na tom vážně hodně,“ usmál se a přišel ke mně. „Ale bohužel tonejde, hlavně ty se musíš najíst. Jsi strašně vyhublý,“ pokusil se mě obejmou,ale já se nenechal. Úsměv z jeho tváře zmizel, bylo poznat, že je nervózní,tohle chování ode mě neočekával.
„Nejsi moje matka, tak se o to nestarej! Můžu si dělat, co chci, to platí i ujídla!“ rozkřičel jsem se, neměl jsem rád, když se snažil do mě něco cpát amluvil o mé vychrtlosti. Připadalo mi, jakoby v tu chvílí mým tělem pohrdal.
„Ale jsem tvůj přítel,“ namítl potichu – ublíženě.
„Myslíš?“ pohled jeho očí v tu chvíli nezapomenu, měl jsem se mu omluvit, alemísto toho jsem si vzal bundu a utekl.
Zamířil jsem do parku, venku nebylo příliš útulně, protože sněžilo tak, ženešlo vidět víc než na pár kroků. Zamířil jsem do parku zpytovat svědomí.Přehnal jsem to. Sedl jsem si pod můj strom a schoulil se do klubíčka. Nebylazima, pouze jsem se bál. Cítil jsem, že za ono překročení hranice jistě budupotrestaný, jistě se semnou rozejde. Než jsem si to stačil uvědomit už mi potváři tekly slzy. Nechtěl jsem si je utírat a proto, když ve své cestě k mébradě začali umrzat, nebyl jsem překvapen.
Někdo si ke mně přisedl. Byl to Michael. Díval se do mých očí velice smutně.Mlčky si mě začal prohlížet. Za chvíli se ovšem zahleděl do sněhu.
„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ promluvil jsem přes vzlyky. „Nevím, co to domne vjelo. Já prostě nemám rád, když se o mě přespříliš staráš.“
„Bojím se o tebe,“ zašeptal. „Proč ti to tak vadí?“
„Mám pocit, že se ti nelíbím. Já nevím proč. A také se bojím toho, že se počase začneš chovat jako moje matka. Ztratil bych tě,“ při poslední větě jsem seještě víc rozplakal.
„Pojď ke mně,“ roztáhl svou náruč a já ji šťastně přijal. Seděl jsem mezi jehonohama a on mě zezadu objímal. „Jako tvá matka nebudu, to slibuji,“ zajel mirukou pod bundu. „Již několikrát jsem ti říkal, že jsi to nejkrásnější, co semkdy poznal,“ jeho ruce příjemně hřály. „Chci jen, aby ti bylo dobře…“ políbilmě do vlasů. „Pojď, půjdeme domů,“ zvedl se a podal mi ruku…
„Jelikož jsme nestihli oběd, můžeme ho vynechat a dáme si až večeři,“ rozhodlse, když jsme vcházeli do bytu. „Takže ti ukážu tajemství mé koupelny.“ Zaklapldveře.
„Tajemství?“ vysvlekl jsem si bundu. Slzy ze tváře již zmizely. Místo odpovědimě vzal do náruče a nesl směr koupelna. „Doufám, že ono tajemství nepošpiní moupočestnost,“ usmál jsem se, když mě posadil na pračku.
„Nikdy bych si ji nedovolil pošpinit,“ začal napouštět vodu. Za chvilku sevrátil. „Mohu si vás vysvléct, princezno?“ při posledním slově mě vzal za ruku,mírně se uklonil a políbil ji.
„Jistěže, pokud je to nezbytné k odhalení tajemství,“ myslím, že jsem se začalčervenat. Při pohledu na mě se okouzleně a rozkošnicky zatvářil.
„Miluji vás,“ jemný polibek na ústa. „Někdy si zoufám, že nenosíte košile,princezno,“ odstranil zelené tričko, čímž odhalil mou hruď a hned ji obdařilpříjemnými dotyky. „Mohl bych se pomalinku zabývat knoflíčky,“ nyní jako nějakýmim, ukazoval jak by je rozepínal, jeho nepatrný dotyk byl nádherný. „Avšakbohužel musím přejít rovnou ke kalhotám,“ rozepnul je a stáhl dolů, teplé zimníponožky taktéž. „A pak stáčí pouze jediný svršek,“ stáhl mi trenky, „a jstepřede mnou, jak vás stvořil Bůh, nahá.“ Trvalo pár minut a vysvlékl i sebe.„Princezno,“ políbil mě a přenesl do vany, „proč jste vždy tak sexy?“
„Toť mé tajemství, rytíři, nemohu ti to prozradit,“ opřel jsem se aprovokativně roztáhl nohy. Vlezl si za mnou a zastavil vodu.
„Mám dojem, že vaše počestnost je v ohrožení,“ roztáhl mi nohy do šíře vany,vážně byla strašně prostorná, a lehl mezi ně. „Protože jsem vás sem vylákal snekalým úmyslem schovaným pod maskou odkrytí tajemství, ale ono tajemství,“přisál rty na mou hruď, „nikdy,“ postupoval víš na krk, „neexistovalo.“
„Och, rytíři, to je neodpustitelné, zato tě donutím si mě vzít,“ obtočil jsemkolem něho nohy a přitáhl si ho k sobě.
„Budu nekonečně šťastný,“ daroval mi vášnivý polibek. Chytl mě za pas a pomaludo mě vnikal. Nebolelo to tolik jako předtím, koupel mě hodně uvolnila, ale itak se mi nelíbilo, že na to jde tak rychle. Chtěl bych dlouhou vzrušujícípředehru, ještě delší a vzrušující než byla tato. „Gabrieli?“
„Ano?“ odpověděl jsem automaticky.
„Je něco špatně?“
„Já jen…“ nevěděl jsem jak to říct, možná to bylo pouze mnou.
„Promiň,“ vytáhl ho ze mě. Políbil mě na čelo a poté zamnou uchopil mýdlo,začal mě umívat. „Vždy stačí říct,“ zašeptal. Klouzal po mém těle a přitompolibky obšťastňoval mou tvář. Letmý polibek na víčka, nos, rty, jazykem sjetna mou bradu a mírně kousnout do krku. Dlaněmi jemně promasírovat záda, potédolů po bocích, znovu nahoru, pohrát si s bradavkami a ukončit to v mémrozkroku. „Je to lepší?“ zeptal se kousek od mého ramene, pak ho políbil.Odpověděl jsem mu pouze vzdychnutím. Nadzvedl mi paže a po celé délce jenamydlil, příjemně to zalechtalo. Znovu je položil do vody. Mezitím s polibkydošel k mým ústům a tentokrát naléhavěji stiskl v zubech můj dolní ret. Celé métělo se zachvělo vzrušením. Stisk povolil a přešel do normálního polibku. Prstyvyhledaly mé bradavky. Další vlna vzrušení, tentokrát silnější než ta před ní.Hořel jsem nedočkavostí.
„Prosím,“ zakňučel jsem.
„Ale…“
„Já tě chci,“
Dráždivě mi putoval po páteři prsty až zajel k zadku, za ten mě chytil a vnikldo mě. Nebylo to jemné, ale i tak to celým mým tělem poslalo příjemné šimrání.Na odpověď jsem pouze zalapal po dechu a víc ho k sobě přitiskl. Poté začal spravidelnými pohyby. Znovu přejel dlaněmi na záda a zvednul mě, takže jsem teďna něm seděl.
Přes vzdychy jsem ho líbal na šíjí. Nejspíš to muselo být velice šimrající.Horký dech a většinou letmí polibek. Prsty jsem přejížděl po jeho ramenech, alebrzy jsem přestal, protože jsem cítil, že se blíží vrchol a nechtěl mu způsobitnějaké zranění, chytl jsem se okraje vany. „Miluji tě,“ vzdychl jsem a bylvynesen do nebe. Michael si mě k sobě přitiskl.

„Musím na pár týdnů odjet,“ přešel od kuchyňské linky ke stolu.
„Cože?“ vytrhlo mě to z okouzleného pozorování jeho krásných křivek při chůzi.
„Potřebuji si něco zařídit,“ znovu ke kuchyňské lince, jal se umívat poličky.
„Kdy?“
„Zítra,“ ta polička byla jistě zajímavá, protože ji upřeně sledoval. Vstal jsema přešel k němu. Chytl jsem ho kolem pasu a přitiskl se na něj.
„Vím, že kdybych ti v tom chtěl zabránit na nic by to nebylo, pokud tamdoopravdy musíš, ale budeš mi strašně moc chybět,“ chvíli jsem ho objímal.„Chceš s něčím pomoc?“
„Vidím, že si přece jen trochu rozumu pobral,“ otočil se a políbil mě na čelo,v jeho tváři byl vidět oddech.
„Ty mi asi nechceš říct ten důvod, že?“ položil jsem hlavu na jeho ramena.„Nevadí, je to tvá věc.“ Jakmile dozněl můj hlas bylo ticho.
„Jedu na vyšetření,“ dostal ze sebe potichu.
„Jaké?“ podíval jsem se mu do očí. Chtěl jsem umět pro tu chvíli ten jehopohled, kdy ví vše a donutí tě to říct.
„Nejspíš mám rakovinu,“
Chvíli jsem se pouze na něj díval, nevěděl jsem, co mám říct a on také ne.Nechtěl mi to říct, ale nějakým způsobem jistě vycítil, že by mi to měl říctraději hned. Možná jsem se mu zdál dostatečně dospělý na to, abych to zvládl.Ale já nejspíš nebyl. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se na něj přitiskl. Kdyžnad tím přemýšlím člověk nikdy není připraven na špatné zprávy, nikdy jenedokáže přijmout s klidem. „Navždy,“ šeptl jsem. „Budeme spolu navždy.“
„Je to moc dlouhá doba, nevím zda bych to s tebou vydržel,“ políbil mě dovlasů.
„Vydržíš,“ můj stisk zesílil, zavřel jsem oči a doufal, že vše je jen špatnýsen.
„Mám tě strašně moc rád, Gabrieli,“ ucítil jsem na své šíji kapku, též plakal.Potřeboval obejmout, protože se bál.