Toho dne venkupršelo. Děti dávno odběhly z hřiště, kde jsem se nacházel. Nikdokroměmě a parku, v kterém bylo hřiště umístěné, nebyl v tomto počasívenku.Lidé odsuzují déšť, jako mnoho jiných věcí, dřív než ho zcelapoznají, pak,když si vůči něčemu vytyčíme předsudky, je těžké uznat, ženení tak špatný.Kdyby poznali, jak krásné jsou kapky dopadající natělo, a chtěli slyšetuklidňující melodii, tak by pochopili, že se předním hned nemusí schovávat.
Seděl jsem opřený o strom. Oblečenípromoklé až jsem si připadal jako nahý vnějakém rybníce, přesto i tentopocit byl krásný, když si odmyslím zimu, ale todělám často, jsem na nizvyklý. V rukou jsem měl plyšového medvídka, které jsemtu našel,nejspíš ho zde nechalo nějaké dítě, ano přiznávám, že já jsemtakédítětem, nedávno jsem měl sedmnáct, ale myslím nějaké opravdu malédítě.Narazil jsem na něj zcela náhodou. Sedl jsem si na něj, zprvu měvyděsilo, cojsem to zasedl, ale poté, když jsem zjistil, že je totakový krásný plyšáček,moje zděšení opadlo. Vzpomínám si, že jako malédítě jsem měl podobného.Vlastně ani nevím, kdy jsem si s tím svýmpřestal hrát.
Přitulil jsem si toho medvídka k sobě. „Jak ti mámříkat?“ zeptal jsem sepotichu. Když jsem o tom tak přemýšlel oba, já amedvídek, jsme byli opuštění,nepředpokládal jsem, že se ho nějaké dítěvypraví hledat a bylo mi líto ho zdenechávat, proto jsem si ho chtělvzít. Vím, že by se mi jistě někdo smál, kdybymě viděl s dětskouhračkou, ale připadalo mi jako dobrý nápad usínat s ním vnáručí. Pomůžemi od mých nočních můr, co mám od té osudné autonehodyprarodičů, viděljsem je, když zemřeli. Já jsem přežil, oba byli na místěmrtví, měl jsemje rád možná víc než mé rodiče.
„Co třeba Frodo? Tak jako on neslprsten, tenhle ponese naději,“ ozval se hlas zamnou. Okamžitě jsem semedvídka pokusil schovat a skrčil se. Osoba přešla kemně, přidřepla si,aby byla na mé úrovni a řekla klidným hlasem: „Neboj se mě!“Poté miodhrnula vlasy z obličeje a překvapeně se usmála. „Myslel jsem si, žesidívka.“ Já jsem tím nebyl překvapen, mnoho lidí si myslí napřed, žejsemdívka, hlavně když mě vidí zezadu, vyhublé tělo a jemné žluté vlasypod ramena.„Nebo jaké jméno bys mu dal?“ pokračoval přátelsky, sezájmem si mě prohlížel,úsměv na jeho rtech se stal mírnějším, snad abyse příliš nevnucoval.
„Nevím,“ řekl jsem popravdě, můj pohled bylnejspíš dost vyděšený, protože celétělo reaguje na strach a projevil seuž mým třesoucím se hlasem. Chvíli byloticho, při kterém můj strachsnad malinko povolil, protože jsem si svéhonezvaného společníka začalprohlížet.
Nemohlo mu být víc než dvacet, typoval bych devatenáct,protože hodně dětskýchrysů pozbýval, ale některé ještě pořád měl. Podlejeho oblečení, dlouhéhočerného pláště a černých bot, jsem poznal dvěvěci, první, že vyšel ven poté,co začalo pršet, protože byl připravenýna déšť, a zadruhé to, že je nejspíšsatanista nebo něco podobného. Ijeho tvář vyzařovala jistou dávku temnoty,černé vlasy a kolemkontrastních modrých očí nakreslené tmavé linky.
„Nebo ještě měnapadá jméno Ludo, to je z Labyrintu ochránce té dívky, co jimilovalkrál skřítků,“ nabídl další jméno se stejně příjemným úsměvem jakomělod začátku. „Ale teď už vážně nevím, jak by se mohl jmenovat. Jak hotedypojmenuješ? Možná by sis mohl vymyslet nějaké jméno, které bude mítvýznam jenpro tebe.“
„Nechci ho nijak pojmenovávat, není můj, nechám ho tady,“ hodil jsem ho dobláta, rychle jsem vstal a utekl.
Nevěděljsem kam jít, protože domů se mi zaručeně nechtělo, rodiče byměseřvali, že jsem promokl. Tak mi zbylo se pouze toulat. Avšak déšťjakoby sechtěl za něco pomstít, přešel v bouřku, takže přestože jsemnechtěl jít domu,byl jsem donucen, jenže jediná cesta tam byla přespark. Doufal jsem, že tamten muž již nebude. Pokud mě můj odhadnemýlil, uplynulo asi půl hodiny, cožjsem považoval za velicedostatečnou dobu, aby odešel.
Opatrně a nejtišeji, jak jsem dokázal,jsem procházel obloukem kolem osaměléhohřiště. Pomalu jsem se začínaltřást zimou, nevím zda bych mohl být ještě vícpromoklý a navíc se sezměnou počasí radikálně ochladilo. Cítil jsem vodu i vteniskách. Oblohurozřízl blesk a zahřměl hrom. Mírně jsem vyjekl, čímž jsem nasebeupozornil, protože mě někdo pevně chytil, až tak, že jsem senemohlpohnout, a zacpal mi ústa.
„Psst, neboj se mě!“ podle hlasujsem poznal, že to byl onen muž, kterého jsemdnes v tomto parku jižpotkal. „Božíčku, si studenější než Sněhová královna.“Pustil mě avysvlekl si kabát, mohl jsem utéct, ale naráz jsem ztratil sílu,bylopro mě složité se vůbec udržet na nohách. Přehodil mi přes ramenakabát,pod ním měl jen uplý černý rolák. Ovinul mě pažemi, snad vycítilto, že se sámdlouho na nohách neudržím, a zeptal se: „Je to lepší?“ Naodpověď jsem pouzezakýval. „Pojď, půjdeme ke mně domů…“ Chtěl jsemodporovat, ale nedokázal jsemto.

Probudil jsem se v cizíposteli, byla velká a pohodlná, velice rozdílná od mévlastní, avšakpokládal jsem ji pouze za sen a proto jsem nechtěl otevíratoči.Spokojeně jsem se protáhl, obklopovalo mě takové příjemné teplo.Jemné povlečeníhladilo mou kůži. Někdo rozsvítil světlo, poznal jsem toi přes zavřené víčka.Vylekaně jsem si sednul a rozhlédl se po místnosti.
„Nechtěljsem tě probudit,“ omluvil se. „Přišel jsem se podívat jestli ještěspíša donést si do skříně oblečení, ale to je jedno…“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, nepamatuji si vůbec cestu do tohoto bytu.
„Dovedljsem tě sem, posadil tě na postel a šel ti nachystat koupel, abysesprohřál, ale, když jsem se vrátil, spal si. Nechtěl jsem těprobouzet, tak jsemtě jen přikryl a rozhodl se počkat až se vzbudíšsám. Mám zavolat někomu ať sipro tebe přijde?“
„Ne, já půjdu sám,“ rodiče bych rozhodně nepotěšil, kdyby pro mě museli jezdit.Do bytu podivně vypadajícího cizího muže.
„Nodobrá, ale přece jen bych byl raději kdyby ses předtím než odejdešprohřálkoupelí, převlekl, něco se tu pro tebe najde, a pak až šel,nespal si mocdlouho, ještě nepřestalo pršet a je tam stejná zima jakopředtím. Nebylo bymoudré, kdyby si vyšel ven v tom, co máš na sobě,“usmál se a čekal odpověď nanabídku.
„Dobrá, ale…“
„Jdu nachystatkoupel, počkej chvilku,“ přerušil mě, vstal a když vcházel dodveří,kterými nepřišel, prohodil: „A hlavně neusni.“
Po chvilce jsemzaslechl proud vody spadající do vany a příjemnou vůni vanilky.Můjhostitel ke mně přišel, dal mi do ruky ručník a župan a odešel zpokoje, natváři velice příjemný úsměv.
Koupelna nebyla mocprostorná, velkou část zabírala přímo obrovská vana a ozbytek prostoruse dělila pračka s umyvadlem, takže nezastavěného prostoru tammohli býtnanejvýš tři metry čtvereční. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo,zavřeljsem dveře, rychle se vysvlékl a ponořil se do té lákavé lázně…
Začtvrt hodiny jsem vyšel z koupelny, župan pevně uvázaný na těla, bylvětšínež bych si přál, takže jsem si připadal jako dost malé dítě,které se snažínavléct do oblečení rodičů. Přesto byl voňavý a příjemný.Ručníkem jsem sivysoušel vlasy, linula se z nich příjemná vůně vanilky.Když jsem byl vkoupelně všiml jsem si, že má ve skříňce pod umyvadlemspoustu různých aromatickýchpěn a šampónů. Pro mě vybral právě vanilku.
Rozhlíželjsem se po oblečení, které mi slíbil, ale žádné tu nebylo, tak jsemserozhodl, že tu chvíli ještě počkám v županu než se navleču zpátky dotohomokrého hnusu, co kdysi byl mým oblečením. Tak jsem tedy čekal…Zanedlouhovešel i on s náručí oblečení. „Vyber si, co ti bude nejvícepasovat, jo aomlouvám se, že tam není nic barevného, bohužel mám všečerné,“ položil tovedle mě na postel.
„Děkuji,“ vděčně jsem seusmál. Vstal jsem, abych si mohl lépe vybrat. Dřív nežjsem se stačilvzpamatovat chytl mě jednou rukou kolem pasu, čímž mě k soběpřitiskl,začal mě vášnivě líbat, přičemž druhou rukou studoval jemně moušíji.Nebránil jsem se, dokonce mé tělo začalo kladně reagovat, jistě tomusel cítit,protože látka županu nebyla příliš pevná. Jak jsem si touvědomil, zaplavila měvlna studu.
Kolenem odsunul nabídnuté oblečenína kraj a položil mě na jeho místo. Celoudobu mě nepřestával líbat,avšak i přesto vše, co dělal; například jak měpokládal na postel a i onsi na ni lehal, nelehl si na mě, ale jakoby se bál,že jsem příliškřehký, dotýkal se pouze vnitřními stranami stehen mých kyčlí,celouváhou spočíval na kolenech zabořených do postele; dělal jemně.
Přestalmě líbat, až když jsme oba ztráceli dech. Napřímil se, aby seujistil,že mi to nijak nevadí a také, aby mi dal možnost odmítnou ho.Ale já nicneudělal. Jen jsem se díval do jeho tváře, ze které zmizelúsměv, zvážněla.Zdála se mi naráz taková zvláštní, přitažlivá atajemná, přesto díky modrýmočím nepůsobila strašidelně.
Rozvázalvázání na mém županu a začal se věnovat nově odhalená kůži.Postupovalvelice pomalu. Napřed stiskl mezi rty lalůček mého ucha, potésjížděl jazykempo linii šíje, mezitím mě prsty hladil po celé délcepaží a sem tam je propletls mými. Obkreslil klíční kost také za použitíjazyka a pak směřoval motýlímipolibky po vrchní části hrudi dolů kbradavkám, kde každou z nich neuvěřitelnědokonale obšťastnil.
Nedokázaljsem říct jediné slovo, mohl jsem a musel jedině vzdychat. Můjpenispotřeboval nutně ukojit, touha v něm vřela a začínalo to být ažnepříjemné.Přesto jsem si stoprocentně užíval. Všechny jeho dotekyvedly přímo do nebes…
Zase se přesunoval motýlími polibku směremdolů, zanedlouho dorazil k mémurozkroku. Přejel jazykem po celé jehoztopořené délce. Chvíli předtím prstyjedné ruky propletl s mými, takžejsem je mohl sevřít, možná to bylo přílišněsilně, ale v té chvíli jsemna to rozhodně nemyslel. Poté mě vzal do pusy azačal… Bože, už vím,proč je satanista! On je sám ďábel! Je úžasný! – křičeljsem v mysli.Zcela pudově jsem mu vycházel boky vstříc.
A pak jsem vyvrcholil.Chvíli jsem se zmítal slastí než jsem přešel do fázevyčerpaného ležení.Lehl si vedle mě a hladíc mé vlasy mě tiše pozoroval.„Líbilo se ti to,maličký?“ zeptal se šeptem, jakoby se bál, že se vše nějakýmhlasitýmzvukem rozplyne. Mlčel jsem, protože jsem nevěděl odpověď. Nebospíšejsem si nechtěl přiznat, že ano, on byl muž a s tím by se mi tonemělo líbit.„Jak se jmenuješ?“
„Gabriel,“ vydechl jsem odpověď.
„Podlearchanděla Gabriela? Tvé jméno oslavuje boha, zvláštní… Já jsemMichael,dalo by se říct, že také archanděl, ale já podle jména mu mámbýt podobný,“ najeho tvář se vrátil úsměv, sice velice opatrný, ale byltu. „Měl bys už jít.“
„Ne, ano… já, já…“ začal jsem koktat. Přestal jsem si být čímkoliv jistý.
„Psst!Uklidni se, není důvod, aby si zmatkoval,“ pohladil mě po rameni,potévstal. „Obleč se a jdi domů.“ Vytratil se z místnosti dřív než jsemstačilodpovědět. Nezbývalo mi než udělat to, co mi řekl. V rychlostijsem si vybralobyčejné černé triko a kalhoty, přes to nějakou mikinu,vcelku mi to vše padlo.Poté jsem vyzvedl své oblečení z koupelny avyšel z pokoje.
Podle velikosti postele a vany bych si troufalmyslet, že bude bydlet ve velkémbytě, ale jak se zdálo byl jendvoupokojový. Otevřel mi vchodové dveře a ukázalať jdu. Připadal jsemsi zneužitý. Nelíbilo se mi, že se takhle chová. „Až siurovnáš myšlenkynebo budeš potřebovat jakoukoliv pomoc, přijď!“ řekl, kdyžjsem byl naschodišti, poté zavřel dveře.

„Co to máš za výraz, brácho?“šklebila se na mě sestra, naštěstí si mě všimlaprvní ona a já měl ještěmožnost se proplížit do svého pokoje nezpozorován.„Pozdě, mamka tě užčeká!“ Ukázala do obyváku. Šel jsem tedy tam, seděla napohovce a upřeněse na mě dívala.
„Posaď se!“ rozkázala. Neopovažoval jsem se toneudělat, její hlas zněl ažnebezpečně klidně. „Staráme se o tebe,platíme ti špičkové gymnázium a za točekáme jen to, že nás budešposlouchat. Ale toho se zřejmě nedočkáme, že?“
„Já vás poslouchám,“ pípnul jsem.
„Kolikrátjsem ti zakázala chodit v dešti a v noci ven, a kdy ses dnes vrátil,vbouřce a navíc v noci!“ její hlas sílil. Doufal jsem, že se plněnerozjede,protože to by byla horší než hurikán. „Kdes byl?“
„Procházel jsem se,“ poznal jsem, že ona ví, že lžu, ale nemohl jsem jí říct oMichaelovi, protože by to bylo horší než lhaní.
„Vážněse nedočkáme!“ zakřičela naráz. „Pokud to tak bude pokračovatpřestanemeti s otcem platit školné a budeš muset začít pracovat.“
„Ale…“ ne, to přece nemohli udělat!
„Neodmlouvej a běž do svého pokoje,“ rozkázala a já raději její rozkaz splnil.
Zavřeljsem dveře svého pokoje a ve tmě přešel k posteli. Lehl jsem si azačalpřemýšlet o Michaelovi. Než jsem si to vůbec stačil uvědomit tiskljsem k soběoblečení, co mi dal, jako bych se ho v tom nějakým způsobemsnažil dotknout.Horší bylo, když jsem si to uvědomil, musel jsem sepřesvědčovat, že to dělámjen ze zmatenosti z nových věcí. Za pár dnů měto jistě přejde.
Měl jsem pravdu, po asi pěti dnech jsem už na nějtakto nemyslel. Už to nebylodozeznívání nejlepšího zážitku v mémživotě. Šestý den jsem si začal po němstýskat a marně jsem se snažil tonějak vysvětlit, dát tomu nějakou záminku.
„Mohu jít ven?“ zeptal jsem se dva týdny po tom deštivém dnu.
„Ano,“ odpověděla matka a já rychle vyšel ven.

„Ahoj, mohu jít dál?“ zeptal jsem se nejistě.
„Ano, jistě,“ poodstoupil od dveří, prošel jsem dovnitř a on je zavřel. „Copotřebuješ, archanděle?“
„Potřebujisi s někým promluvit a nějakým způsobem jsem se dostal sem,možnáprotože si mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat mám přijít,nechtěl jsemtě otravovat, můžu jít…“
„Počkej. Posaď se, jen udělám něco k pití. Co si dáš?“
Zakroutiljsem hlavou na znamení, že nevím. On zmizel v dalších dveřích,nejspíšekuchyni, a vrátil se až s dvěma šálky čaje. Postavil je na stůl asedlsi do křesla naproti mně. Zadíval se mi do očí a čekal až začnumluvit. Jáovšem nevěděl, jak začít. Byl bych pořádně nervózní, kdybyjeho pohled nebyltak hypnoticky uklidňující a čaj, vonící po skořici avanilce, tolik nevoněl.Ale i přesto jsem byl, sice méně než bych čekal,ale stále ano.
„Já jsem dnes málem přizabil jednu dívku,“ dostaljsem ze sebe potichu. Jehopohled byl stále klidný. „Zmlátil jsem ji,“další šeptem pronesená věta,napadlo mě, jestli mě vůbec slyší, že na tonereaguje. Kdyby neslyšel tak by tobylo jedině dobře. „Protože měchtěla strčit pod auto, nebo spíše do městrkala, když jsem byl na krajichodníku,“ sklopil jsem pohled k šálku s čajem.
„Ty se tolik bojíšaut?“ zeptal se, jeho hlas byl více méně zvídaví, místotoho, aby bylnějak pohoršen mým chováním. Možná proto, že neviděl jak ta holkateďvypadá.
„Já jsem…“ můj hlas se mi začal třást, „když jsem byl malý,zažil autonehodupři níž zemřeli mí prarodiče.“ Po tvářích mi začalitéct slzy, nikdy jsem jenedokázal při téhle vzpomínce zadržet. Nevnímaljsem, jak si můj společníkstoupl a obcházel stůl, aby se mohl dostat kemně. „Oni zemřeli… zemřeli,protože já… já… já, když jsme šli popřechodu, jsem zůstal na začátku a oni měvolali, abych šel k nim doprostředku přechodu, odmítal jsem to. Ale když užjsem se za nimirozbíhal… tak je… kvůli mně… srazil nějaký parchant!“ Přisedlsi zamnouna gauč, propletl prsty s mými, druhou rukou mě objal autěšovalpohlazením od vlasů po celých zádech.
„Neplač, tvým hnědým očím sluší více veselí,“ zašeptal a příjemně mi stisklruku.
„Já za to můžu… Já můžu za všechno! Jistě se mě každý bude bát, jistě jak tozjistí rodiče, tak mi přestanou platit školné…“
„To neudělají,“ byl jsem přerušen.
„Udělají,matka mi slibovala, že ještě jedno porušení jejího řádu a udělá to.Jsemhlupák, velký hlupák! Hlupák, který se svěřuje klukovi, který hosexuálněvyužil,“ ještě víc jsem se rozplakal, až mé vzlyky bylydoopravdy hlasité asnažil jsem se z jeho příjemného objetí vyprostit.
„Využil?“v jeho hlase byl podivný tón, byl jsem rád, že jsem se na nějnedíval,protože bych jistě viděl jak se jeho tvář křiví zlobou.
„A co jinéhobylo to, když si mě přivedl do nebe, jako anděl slasti, a potévyhodil,“podařilo se mi vyprostit, vstal jsem a rozhodl se odejít. Nemohljsemzde zůstat, nemohl…
„Já jsem tě nevyhodil! Jen nebylo moudré,abys tu zůstával přes noc, protože byse po tobě jistě někdo sháněl ataké jsem ti chtěl dát možnost si všepromyslet. Víš líbíš se mi a pokudnechceš být něco víc, byl bych velice rád,kdybychom byli alespoňpřátelé.“ Jeho hlas znovu zněl příjemně přátelsky.
„Musím jít,“ řekl jsem utírajíc si slzy, aby na ulici nikdo nepoznal, že jsemplakal.
„Počkej,něco pro tebe mám,“ rychle vstal a odběhl do ložnice, poté se vrátil avrukách měl plyšáčka. „Vím, že sis ho chtěl vzít, ale já tě v tomvyrušil,takže tady ho máš,“ podal mi ho. Byl to ten, kterého jsem našelpod stromem.Jediný rozdíl byl v tom, že teď plyšový medvídek byl suchý,čistý a voňavý.
„Díky,“ schoval jsem si ho pod mikinu a šel kedveřím. Už jsem si chtělotevřít, když ke mně zezadu přešel a objal můjpás. Políbil mě přes vlasy nakrk.
„Jsi to nejkrásnější stvoření nasvětě,“ zašeptal do mého ucha a ještě víc sena mě přitlačil, jakoby měchtěl vlastnit. „Přijď, prosím, zítra,“ polibek naouško, hluboký nádechv mých vlasech. „Slibuji, že nebudu dělat nic, conechceš. Vždy stačíříct a já přestanu,“ objetí se uvolnilo a on poodstoupildozadu.
„A co když nechci, abys přestal?“ vzdychl jsem si a vyšel ven.

Hned,jak jsem se vrátil domů, mi oznámila matka, že na příští měsíc miužnezaplatí školu. Takže to bylo podruhé, co za tento den, jsem plakal.Zavřeljsem se v pokoji a lehl si na postel. Až teprve teď jsem sivzpomněl na tohoplyšáčka. Vyndal jsem ho z mé mikiny a přitulil ho ksobě. Voněl po pistáciíchjako ten, co mi ho dal. Až teď jsem siuvědomil, že vůně, kterou měl on, bylapistácie. Hodící se k jehonazelenalým modrým očím a zelenému odlesku havraníchvlasů.
„Budu tiříkat Míša,“ pověděl jsem plyšáčkovi. „Celým jménem jsi FrodoMichaelAngel, líbí se ti to, Míšo?“ Opatrně jsem ho položil na postel ašel sepřevléct do pyžama.
Lehl jsem si pod peřinu a stále s pláčem na tváři, usnul objímajíc svého Míšu.
Ránojsem se probudil brzo, ve své podstatě jsem dlouho nemohl usnou, celounocjsem se probouzel a tohle bylo pouze probuzení při kterém jsem serozhodlvstávat. Oblékl jsem se a sešel dolů do koupelny. Sestra se měvyděsila, nejspíšprotože jsem vypadal hrozně, ale já jsem seneopovažoval o tom utvrdit vpohledu do zrcadla. I když se mi to nakonecnepodařilo. Musel jsem se podívat,když jsem si čistil zuby, mámeskříňku, na které je zrcadlo a v ní schovávámepastu.
Nepamatuji sidobu, kdy jsem měl pod očima fialovější kruhy a zbytek tvářetaknelidsky bílí. Připomnělo mi to, jak se popisují lidé, z kterých sálupír.Raději jsem urychleně dokončil ranní hygienu a šel se projít ven.
Vsobotní rána moc lidí tak brzy ven nechodí, proto jsem také moclidínepotkal, a když už někoho, tak byl zamlklý a depresivní stejně takjako jsemmusel působit já. Procházel jsem se po parku, ovládán pouzesvými pocity, anijsem necítil zimu, nevnímal jsem ji, ale ruce se mistejně třásly a dech tvořilobláček. Měl jsem namířeno k lavičce, alebohužel již byla obsazená. Z dálijsem pozoroval, tak aby mě nebylovidět, jak se tam objímá párek dvou mužů.Jeden z nich nepravidelnědýchal a měl hlavu na hrudi toho druhého, nejspíšplakal. Po chvilcezvedl hlavu a já jsem v tom, co plakal, poznal Michaela.Políbil muže natvář a vstal. Něco si řekli, poté se oba vydali svou cestou.
Poté,co byli oba z dohledu sedl jsem si na jejich lavičku. Neubránil jsemsetomu, abych přemýšlel, co jsem to viděl. To druhé zaručeně musel býtMichaelůvmilenec. Žárlil jsem. Po asi hodině jsem vstal a šel domu.
„Byltu nějaký kluk, vážně fešák, nejspíš tvůj kamarád, ráda bych věděla,kdetakové pěkné kamarády sháníš, a chtěl si s tebou promluvit, alenebyl si tu.Nabídla jsem mu, že by na tebe mohl počkat, ale on anineodpověděl a odešel.Kretén, chtěla jsem ho sbalit,“ vyvalila na měsestra.

Zazvonil jsem na zvonek a čekal než mi otevře. Bál jsemse toho setkání,přestože jsem vyrazil hned poté, co mi to řekla, stáljsem dlouho jen předvchodovými dveřmi. Ale teď mě zatraceně moc sere,že mi neotvírá. Krucinál,celou cestu jsem běžel, bylo zvláštní, ževěděl, kde bydlím a ještězvláštnější, že se ke mně stavil, když jsemměl přijít k němu.
Chvíli jsem podržel prst na zvonku. Uslyšel jsemkroky a nakonec mi otevřel.Stál tam ve svém černém oblečení, očipodlité slzami, vypadal jako mučedník, atáhl z něho alkohol. Podíval sena mě pohledem, jakoby uvažoval zda mě nemávyhodit, ale nakonec ztěžkapoodstoupil a já mohl vejít.
Na stole byla láhev rumu a u nísklenička. „Co se stalo? Opustil tě přítel?“vyšlo ze mě bezcitně. Onprošel kolem mě, jako bych tam nebyl, a usadil se.Poté si nalil doskleničky a napil se. „Proč přítel?“ zeptal se se stejnýmtónem jakopředtím já. „Dnes ráno jsem…“ chystal jsem se odpovědět, když měhruběpřerušil: „Dnes ráno mi bratr oznámil, že zemřel otec.“ Jeho tón sevůbecnezměnil. Znovu si přihnul ze skleničky a opřel se o opěradlokřesla.
Nevěděl jsem, co mám říct. Zachoval jsem se bezcitně, ale jánevěděl, že je totakhle. „Promiň,“ zašeptal jsem a přistoupil kekřeslu, na kterém seděl.Pozoroval mě bez jakéhokoliv zájmu. Přiklekljsem si k němu a vzal ruku, jenžbyla položena na jeho koleni, do svých,položil na ni hlavu na znamení, že sním soucítím a chci být jehooporou. Po pár minutách jsem ji políbil a vstal.„Raději půjdu…“
„Nechoď,“ řekl potichu. Objal můj pas, opřel si o něj hlavu a rozvzlykal se.
„Pokudchceš, zůstanu,“ nevěděl jsem, co mám dělat, abych ho utěšil, protojsemho začal pouze hladit po vlasech. Jeho stisk byl velice silný,takže mi dávalozabrat, abych se od něj neodtrhl. Věděl jsem ovšem, žetohle nesmím, potřebujemě.
Takto jsme spočívali, jako sousošínějakého mistra sochaře, velice dlouho.Nejspíš bylo ticho to jediné, comohlo pomoc od jeho pláče. Kdybych cokolivřekl nebylo by to takutěšující jako pouze má gesta, oddanost v dlouhém tichémčekání a snad iláska v konejšivém pohlazení. Nakonec jeho pláč ustal a objetítaké tak.Teprve tehdy jsem si dovolil promluvit: „Pojď si lehnout, potřebuješsiodpočinout.“ Nabídl jsem mu ruku, ale on vstal bez toho, aby si jijenvšimnul, naposledy si upil, čímž sklenku vyprázdnil a šel do ložnice.
Svalil se na postel a zůstal tam bez známky toho, že je živá bytost, ležet.„Nechceš se převléct?“
„Nechci nic,“ odpověděl popravdě.
„Mohuti alespoň sundat kabát?“ Tentokrát odpověď nepřišla. Mlčení jesouhlas,proto jsem si za ním sedl a začal ho vysvlékat. Nechal jsem hopouze vkalhotách, byl bych vysvlékl i ty, ale neodvažoval jsem se.Donutil jsem ho,aby se přesunul až k polštářům a přikryl. Chtěl jsemvstát, ale on ke mně, dřívnež jsem to stačil, natáhl ruku.
„Mýlil jsem se, chci tebe, aby si tu se mnou byl, proto jsem navštívil vášdům,“ jeho hlas zněl ztrápeně. Přilehl jsem si za ním.
„Byljsem na procházce v parku, v noci jsem nemohl spát, tak jsem sišelpročistit hlavu,“ pohladil jsem ho po vlasech. „Jak ti je?“
„Nevím,“pokusil se o úsměv, ale nepodařilo se mu to, „s otcem jsmesenenáviděli, ale nikdy…“ Na jeho tváři bylo poznat, že vede boj seslzami.
„Chápu,“ utřel jsem mu osamělou slzu tekoucí po tváři.
„Mám tě rád, Gabrieli,“ zašeptal a přitulil se ke mně. „Vážně bys mohl býtandělem…“
Zavládlo ticho, které nás oba uspalo.

Probudiljsem se asi za hodinu, opatrně jsem se vyprostil z jeho objetí.Nemohljsem tam s ním být, nechtěl jsem mu dovolit, aby se choval takdůvěrně, alekdyž byl na tom tak špatně, nedokázal jsem ho odstrčit.Přesto jsem asi udělalchybu, protože jsem mu nedal jasně najevo, žepouze jeho přátelství přijímám.Ano, jednou jsme měli něco víc, ale nato musíme zapomenout. Pro naše dobro.
Vstal jsem a vyšel z ložnicedo pokoje. Chtěl jsem odejít, ale musel jsem tozde napřed dát aspoňtrochu do pořádku, protože to zde vypadalo jako pohurikánu. Nejednasklenička rozbitá, nábytek poshazovaný.
Neuklízel jsem dlouho,protože jsem se bál, aby se neprobudil. Avšak práce jsemudělal hodně,znovu to zde vypadalo jako předtím. Nakonec jsem našel kousekpapíru atužku, napsal jsem mu vzkaz, že se zítra pokusím stavit a odešel.
Domase mě nikdo na nic nevyptával, protože už mi neměli, co vzít, čímmivyhrožovat. Zdálo se mi, jako bych je přestal zajímat. Vážně jsem bylnejspíššpatný já, protože jsem měl pocit, jakoby mi chtěli mí rodičepouze ubližovat.A teď už neměli čím.
Zbytek dne jsem byl zavřený vpokoji a snažil se učit, musím ze školy odejít sectí, aby si nemysleli,že nemám na dostudování. Nemohl jsem se ovšemsoustředit. Neustále měodpoutávala myšlenka na to, co se stane, až odejdu.Nikdy jsemnepracoval a teď jedinou vyhlídkou bylo to, že půjdu kopat kanályneboněco horšího. Po delším hloubáním mě napadla i myšlenka na to, žebychmohl dál studovat a mít práci ve volné chvíli, ale brzy jsem jizavrhl.Nezvládal bych to.
Večer jsem se přinutil obléct do pyžama asnažit se usnou. Nespal jsem pořádněuž včerejší noci, proto nemohuzameškávat tuto, jsem příliš unavený, abych mohlbýt bez spánku. Přesto,i když jsem byl příjemně zakrytý a svíral jsem Míšu, semi nedařilousnout.
Není divu, že ráno a ostatně i celý den ve škole, jsem byl nevrlý, unavený anic jsem nevnímal…

„Ahoj,“pozdravil mě Michael. Ani jsem si ho nevšiml, byl jsem zabranýdodiskuze s jedním kamarádem, který měl kousek cesty domů se mnouspolečný.
„Ale to by jsme se dostali zase k existenci boha,“dokončil jsem větu. Až teďjsem si ho všimnul. Stál tam klidný a usmívalse, nejspíš mé zažranosti dotématu. Zato můj kamarád se tvářil mírněvyděšeně, nejspíš ještě nikdy nevidělsatanistu.
„To až zítra,Gabrieli. Už jsme u mého domu a já musím jít,“ dřív než jsemstačilodpovědět už byl pryč. Zůstal jsem tam jen já a Michael. No atakétísnivé ticho. Neměl jsem mu, co říct a na pozdrav bylo už přílišpozdě, byloby to nejspíš nevhodnější než ho nepozdravit.
„Myslím, že jsem vylekal tvého kamaráda,“ prolomil tíseň.
„Vypadá to tak,“ pokusil jsem se usmát. „Co zde děláš?“
„Potřebovaljsem čerstvý vzduch a také mě většinou potěší, když vyděsímnějakéhozazobance,“ chvíli si mě prohlížel. „Chci ti poděkovat zatenvčerejšek,“ dostal ze sebe a poté se pomalým krokem rozešel směrem kmému domu.Čímž naznačil, že musíme vypadat zvláštně, když stojímeuprostřed chodníku.
„Není zač, bylo to přátelské gesto,“ připojil jsem se k němu.
„Aha,odpověď na otázku, co jsem měl připravenou. Přátelé,“ usmál se. „Cojsteto probírali? Podle mě bůh tak, jak si ho představují věřícíneexistuje.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ byl jsem rád, že změnil téma.
„Protože představu o něm vytvořili lidé a ti nic neví… Netvrdím, že vím víc,ale je nesmyslné věřit lidským smyšlenkám,“
„Ale to samé se dá říct o Ďáblovi…“
„Ano,já vím a také to o něm říkám. Pro mě je zlo a dobro to samé, Ďábel iBůh.Ty sis nejspíš myslel, že patřím do nějaké Satanovy sekty, že?Mýlil ses. Jápouze ukazuji to, že se mi líbí noc a tajemno. Dělám aoblékám si to, co se milíbí.“
„To ti nevadí, že si na tebe lidé ukazují?“ Jeho filozofie byla zvláštní.
„Ukazovaliby si na mě stejně, protože jsem teplej,“ smutně se na mě podíval,ovšemto bylo skoro nepostřehnutelné, pak znovu nahodil úsměv. „už jsme skoroutvého domu, takže půjdu ať se tví rodiče nezhrozí, včera jsem tambylnenamalovaný.“
„Dneska se za tebou ještě stavím,“
„Budu rád,“ chvilku ještě si mě prohlížel a poté, než se otočil a odešel,dodal: „Jo a pozdravuj tvoji pěknou sestřičku.“

Prožilijsme pěkné odpoledne. Oba dva jsme potřebovali zapomenout na vše, cosenám stalo. Podívali jsme se na film, sice to nebyla komedie, aleMichaeldokázal dokonale parodovat, takže jsme se dostatečně nasmáli, imým pokusům.Takže večer se mi od něho vůbec nechtělo odcházet, alemusel jsem. Matka sivymyslela novou věc, kterou mě bude týrat a to tím,že jestli ji nebuduposlouchat vyhodí mě z domu.
„Zítra nechoď,“ řekl, když mě doprovázel ke dveřím.
„Proč?“ já se na zítřek těšil, protože dnes jsem byl nejšťastnější zaposledních pár let.
„Mám školu až do noci,“
„Aha, tak se měj,“ odešel jsem.
Chodiljsem k němu celých čtrnáct dní, co zbývalo do konce měsíce. Tedykroměúterý a čtvrtku, to míval školu tak, že jsem za ním nemohlzaskočit ani na párminut. Začalo sněžit, deštivé počasí se ze dne naden vytratilo, jako by někdomávl kouzelným proutkem. Takže jsem přestalchodit zmokly, ale pouze promrzlý,což mu nejspíš vyhovovalo, protože minemusel dávat neustále své oblečení. Domajsem měl již celkem velkouhromádku černých věcí, kterou jsem měl neustálenachystanou, že mu jidonesu. Ale nikdy nebyla ta správná příležitost.
„Ahoj, už jsem simyslel, že nepřijdeš,“ pustil mě dál, měl na sobě černéhedvábné pyžamo,které krásně zdůrazňovalo jeho vypracovanější postavu. Za tydva týdnyjsem si začal všímat různých detailů. „Že se ti sem v takovévánicichtělo.“ Beze slova jsem se na něj otočil. Cítil jsem v očíchslzy, ale zajistéjsem je ještě neměl na tváři. Zadíval jsem se mu doočí, nedokázal jsempromluvit, díval se na mě tak překvapeně a naivně,ano, i jeho pohled mohl býtnaivní. „Co se stalo?“ ukázal mi, ať seposadím a šel si sednou na křeslo.
„Já jsem přišel, protože,“ posadil jsem se, ale tentokrát se zadíval na svéruce. „Chci se rozloučit.“
„Cože?“ v jeho hlase bylo i ublížení. „Proč?“
„Zasejsem všechno zvoral,“ ucítil jsem první slzu stékající po tváři,zachvíli se k ní jistě přidají další. „Před dvěma týdny mi rodičeodmítli platitškolu a dneska mě vyhodili z domu. Zatraceně, proč jsemje musel vyprovokovat!“vstal jsem. „No nic, já půjdu, musím si ještěsbalit oblečení.“ Přešel jsem kněmu. „Tady jsem ti donesl to, co jsi mipůjčil,“ podal jsem mu tašku, co jsempřinesl sebou.
„Proč si mi to neřekl dříve?“ zeptal se s úsměvem, nechápal jsem ho.
„Zrovna ti zemřel otec a já jsem tě tím nechtěl zatěžovat,“ utřel jsem si mokrétváře a chystal se odejít.
„Aha,“stoupl si též a pomohl mi s otíráním slzy. Jeho dotyky byli tak jemnéautěšující. „Můžeš bydlet u mě, pokud chceš a s tou školou to takynějakzařídím.“
„To myslíš vážně?“
„Jistěže, ale příště mi říkejproblémy dřív,“ tak krásně se usmíval. Vděčnějsem ho objal. Byl tonejlepší, co mě mohlo potkat, sice někdy se choval jakoblázen, ale i tobylo většinou plus. „Měl by sis zajít domů pro věci,“ řekl,jakoby secítil nesvůj, když ho takhle objímám.
„Za chvilku jsem tady,“ pustiljsem ho a doběhl k dveřím. Poté až domů, kdejsem si vzal svoje dvabatohy, v kterých jsem měl vše sbalené. Rodičům i sestřejsem řekl„sbohem“ a šťastně odešel. Byl jsem plný pozitivní energie, animěnenapadlo, že bych se s ním mohl za chvíli začít hádat nebo nějakájiná věc, coby mé nadšení srazila.
„Jsem tu!“ oznámil jsem udýchaně, když mi otevřel dveře.
„Všimljsem si,“ zakýval hlavou nad mým nadšením a pustil mě dovnitř. „Množnájsemse unáhlil, nevím, kde se tady naskládáš.“ Zavřel dveře. Podíval sez batohů namě a naopak. Poté zamířil do ložnice. Následoval jsem ho.Otevřel tam skříň apřemýšlel o tom, jak by ji uspořádal. „Vybal si napostel, uvidíme, co máš akam se to dá dát.“ Udělal jsem, co řekl.Poslední, co vypadlo, byl plyšáček.Trochu jsem se zastyděl, že první,co jsem si hodlal zabalit byl právě on.„Oblečení příliš nemáš, to jsemrád,“ řekl, když ho uskladňoval do skříně.Chtěl jsem mu nějak pomoc,ale nedovolil mi to, nejspíš se bál, že bych mu totam rozházel. „Pyžamoa Froda, nebo jak si ho pojmenoval, běž uložit na gauč,budeš tam spát,dá se roztáhnout…“
Trvalo asi hodinu, za kterou jsem toho já mocneudělal, než vše, co jsemdonesl, jsme poskládali v jeho bytě. Potéjsem si z jeho pomocí roztáhl gauč ašel spát, ovšem nemohl jsem usnout,musel jsem přemýšlet o rychlém spádu věcí,co se staly.
„Nepotřebuješ něco?“ zeptal se, když vycházel z kuchyně.
„Ne, díky, já bych ti chtěl…“ něco říct, ale bohužel mě přerušil.
„Jo,málem bych zapomněl, mám jedno pravidlo a to je to, že když tu přijdemůjpřítel, tak se někam vypaříš, jasné?“ zastavil se před dveřmi doložnice ačekal mou odpověď.
V mém mozku jakoby vybuchla exploze. Jakpřítel? Já jsem ti zrovna chtěl říct,že chci být navždy s tebou. A tymáš přítele? Odkdy? To jako si ho semnoupodváděl, myslím v ten moment,kdy si mě přiváděl do nebes? Ale tys přece nikdyo něm nemluvil! „Ano,“víc jsem ze sebe nedostal.
Zavřel za sebou dveře. Zůstal jsem vpokoji sám. Schoulil jsem se do klubíčka apřitiskl k sobě Míšu. Protožeten, kterého jsem chtěl k sobě tisknout mě užnechtěl. Neměl jsem chtítbýt pouze přítel. Když si tak vzpomínám poslednídobou se ke mně chovali vcelku odtažitě. Já jsem si ovšem jeho náznaky neuvědomoval.

pokračování.....