Můj první pracovní den v Anglii 23.Září 2006
First day at work
Můj milý deníčku, tak nadešel den a Gábinka měla jít poprvé do práce. Začnu nejprve nedělí, kdy Jája udělal výbornou večeři. Takovou stylově anglickou. Hamburger a já si dala dva, a aby mi to dobře trávilo, tak jsem to zapila půl litrem pepsi. Jo, já vím, nejsem na pepsi moc zvyklá, ale v tu chvíli mi to nějak nedocházelo...došlo mi to, až když jsem ani ve dvě ráno nemohla usnout..., tak jsem se převalovala ze strany na stranu a čekala, až mi zazvoní budík, který měl ohlásit ten hříšný čas 4:00. Ani jsem nevěděla, že v sobě vezmu toliko odvahy a vstanu, obleču se a vydám se na cestu ranním Tauntonem. Jája mi cestu dobře vysvětlil, tak jsem se moc nebála, že bych zbloudila...ještě mi Lenča připomenula, at nejsem zamklá a snažím se konverzovat, at si ze me nedelají srandu...
Tak jsem tedy uviděla ten rozvoz, kterým jsem měla jet. Zeptala jsem se "radoby" anglicky, jestli tenhle bus jede do Chardu a ten klučina co stál u busu řekl, že jo. Ještě předtím mě zastavil řidič a vedl 30-ti sekundový monolog, ze kterého jsem pochopila, že se musím podepsat na nějaký list papíru. Hodila jsem tam svoji parafu a šla do útrob busu. V tom jsem si vzpomněla na Lenču a tak nějak jsem začala konverzovat s ostatními. Každému jsem řekla "Hi", což má znamenat "ahoj". K mému podivu mi nikdo neodpověděl, tak jsem si sedla na poslední místo v busu a čekala jsem co se bude dít...na další zastávce přisel nějaký kluk a strašně mu kručelo v břichu. Podívala jsem se na něj a usmála se - asi mě nepochopil...
Přišla další zastávka a já jsem si stoupla, že už asi budu vystupovat, protože jsme dojeli do nějaké továrny. Nevím proč, ale svědomí mi řeklo, at se ještě pro jistotu zeptám, jestli už je to Chard. Klučina sedící vedle mě něco zamumlal (asi anglicky), že to bude až ta další zastávka. Opět jsem si sedla a čekala na další zastávku. Nějaký starší pán, co zrovna přistoupil, zařval na celý bus "fucking work"...nebudu psát doslovný překlad. Asi si to každý dokáže přeložit..., ale v tu chvíli mi to přišlo divné...(při zpáteční jízdě už mi to bylo jasné)
Jája mi říkal, že by si mě tam někdo měl vzít, když jsem tam nová..., ale ...nikdo tam nečekal. Narazila jsem si čas na píchačku a šla do areálu. Brzy mi došlo, že moje angličtina bude stačit na dnešní konverzaci...všichni tady totiž mluvili polsky...ano, polsky. Nejhorší ovšem bylo, že si mysleli, že já jsem taktéž Polish. Až po delší debatě, kdy jsem se na ně dívala jako na nějaké individua, jim nejspíš došlo, že asi nerozumím. Tak se mě kdosi zeptal, jestli mluvím polsky. Rekla jsem, že ne...tak na mě mluvili lámanou polsko-angličtinou. Obula jsem si svoje černé botky s ocelovou špicí a dala se do díla. Museli jsme přerozdělovat nějaké přepravky...práce to nebyla složitá, ale jelikož jsem doufala, že poskytnou nějakou unifornu, tak v moji oblíbených riflích značky "Orsay" se mi moc dobře nepracovalo :(
Přišla první přestávka a já seděla s polkama na lavičce. Ptaly se mě, jestli jim rozumím, a když jsem odpověděla, že jen něco, tak mi jedna s úsměvem řekla, že se nemám čeho bát, že tam minulý týden byly dvě Slovenky a po týdnu už uměly plynule polsky... to mě velmi potěšilo...já, která přijela do Anglie, abych se naučila anglicky, tak za týden budu umět skvěle polsky...paráda :) A tak po 6hodinách usilovné práce jsem už cítila onu ocelovou špici, která mi na palcích vytvořila úžasný puchýř...
Obvykle, když člověk nespí 24hod, tak bývá trošku unavený a nevím, co mají angličani za blbý zvyk se ptát, jestli je všechno all right...si to představte...jste nevyspaní, máte debilní ocelovou špičku a nějaký blázen se Vás zeptá: "Are you all right?". A kdyby jenom to. Mistr za mnou přišel a zeptal se: "Are you happy?"...nezmohla jsem se ani na slovo...
Po 12 hodinách práce přišel finish a na mě už zase čekal bus u vrátnice...nastoupila jsem do něj a jela směr Taunton. Jenže...Gábinka nevěděla, že mě pán vysadí jinde...5x a to fakt nekecám jsem obešla celé náměstí a hledala ten správný směr..., když už mě nesmírně bolely nohy a já se odhodlala se zeptat pana policajta, kde je Lloyds bank, tak on nečekaně musel vzít telefon. Ještě jednou jsem se rozhlídla a Lloyds bank byla naproti mě...ooo, jaké štěstí, že jsem se nemusela strapnit... :) A tak jsem došla domů, kde jsem zazvonila na Jáju a ve dveřích mu nadala, že nezvedá telefony, když se ztrácím...
Pak už jsem si jen mohla přečíst sms z agentury, že práce zítra není....a já se tak těšila :) Pokračování příště....
napsal/a: g-a-b-c-a 14:22 | Link
