Gabrielle

06.Září 2008

6-9-2008 | -PRAŽSKÉ ELEGIE

Den se rychle blíží ke konci a já, ačkoli bych měla spát, mžourám ven z okna a sleduji poslední opozdilce spěchajíc k sobotní večeři. Snad jen v jedné třetině všech oken je vidět světlo. Není možné, že by tolik lidí v tuto dobu spalo. Rodiny už dávno nedrží při sobě. Každý si jde svým směrem. Hlava rodiny nejspíše sedí jen v několik metrů vzdálené hospodě se sousedy, matka se vrací z posilovny a následného sedánku s kamarádkami. Děti, ty již dávno necítí potřebu sdílet svůj volný čas s rodinou a raději mrhají svůj čas návštěvou podniků, kde by ani neměli být.
Já tento sobotní večer trávím ve svém křesle, podvečer jsem prospala a teplota 38.1 mi neustále zavírá oči. Celý den, jako kdyby mě něco sžíralo uvnitř. Nebyla jsem schopna se snad ani na minutu soustředit, marně jsem se pokoušela o vlídné pohledy. Jako kdyby si všechno postupně hroutilo. Jedna malá událost změnila běh snad všeh událostí.


Snadno odpustíme dítěti, které se bojí tmy. Opravdovou tragédií je ale člověk, který se bojí světla.

Autor gabzinka v 21:12 |