Pomůže někdo s nudou??? (Můj úžasnej deník)
Datum: 21.2.2009
Čas: Počkat... asi 11:25 (ale kdo ví a koho to zajímá)
Stav: Totálně ale úplně znuděná
Bože, já na tom musim bejt fakt špatně, když sahám po tomhle sešitě. Jo, muselo mi přeskočit. Já totiž deníky odsuzuju. K čemu člověku jsou??? Napíšete si do nich svoje nejtajnější tajemství, špatně ho schováte a už se vaše mladší sestra popadá smíchy za břicho. Takhle to většinou dopadá každý holce, která si pořídí deník. Ale to není můj případ, protože já jsem si nikdy žádnej nezařídila. Ale už se asi stalo. A zrovna dvakrát nadšená z toho nejsem. No jo, ale když vám rodiče daj na komp přiblblou rodičovskou kontrolu, tak tam bejt prostě nemůžete. Tak se jenom tak poflakuju po baráku a hledám co by se dalo dělat. A narazila jsem na ten spropadenej deník. Dostala jsem ho asi před týdnem k patnáctinám od kámošky. Měla takový ty kecy, že jako když mi je patnáct tak se mi mění život a že bych si to teda měla zapisovat a blablabla... a už byl ten nepřítel doma. Nepřítel soukromí jak mu říkám. Asi se vám uleví když to všechno vypíšete, ale pak si rvete vlasy z hlavy když to všechno vytroubí povedená sestřička. Prostě fantazie. A já se tomu chtěla vyhnout. Ale asi mi to je souzený, že si taky vyliju srdíčko a pak se budu chtít propadnout někam hodně hluboko. No co, aspoň se teď nějak zabavim.
Že bych si šla vylít srdíčko? Nebo psala jenom o strašně nudnejch věcech jako když jsem si ještě myslela, že deníky jsou super? Nebo obojí?
No, pravdou je, že spíš to první. Ale pak ten strašnej předmět budu muset setsakramentsky dobře schovat. Tak do toho, nadechnout, vydechnout. No co, nejsem zvyklá se svěřovat. Všechno vždycky dusim v sobě a když už je toho na mě moc tak prostě... vybouchnu. A to tak, že se všichni dozvěděj že to jsem byla já, kdo rozbil ten servis po babičce, že to já jsem nešla se psem a proto se stalo neštěstí to v koupelně, že to já jsem umořila rybičky hladem, takže místo aby plavali normálně byly břichem nahoře, že to já jsem hodila Martinovi do okna ten šutr, ne můj bratránek, kterej se bránil, ale proti mýmu hereckýmu talentu nic nesvede. Stačí prostě udělat jeden z těch mejch pohledů: "Cože? Co to ten prcek žvatlá?" a říct úplně vyjeveným tónem: "Ale to jsem nebyla já. Já ho viděla. On Martina nikdy neměl rád, protože vždycky když jsem s Petříkem byla na procházce připlet se k nám a chtěl mě mít jenom pro sebe." A všichni mi uvěřili. Brnkačka. Ale jestli chcete slyšet pravdu, tak to bylo tak, že jsem byla strašně naštvaná. Fajt to vypadalo, že se mnou Martin začne chodit, protože mě furt zdravil, tak potměšile se usmíval a furt se ke mně přifařoval. Pak jsem ale zjistila, že je zabouchlej do mojí kámošky a prostě jsem se neovládla. To nešlo, chápete? Vůbec jsem nepřemejšlela. Prostě jsem vzala kámen a hodila ho. Byl to tak lehkej pohyb a napáchal tolik škody. Chudáček Martin... musel spát dva tejdny bez vokna. Hrozně jsem ho litovala. Ale úplně strašně. Vždycky když jsem šla kolem nasadila jsem vítězoslavnej obličej a prokráčela kolem jako vítěz. To byly skvělý časy.
Ale řekla bych, že jsem se vykecala už dost a ještě ke všemu mám už strašnej hlad. No jo, to psaní jednoho zmůže. :):):)
