hanulka38

Můj život s Enriquem - jak zajímavě to zní, ale není v tom vůbec žádná pikantnost. Vlastně jsem se s Enriquem nikdy osobně nesetkala, natož aby se mi poštěstilo strávit s ním alespoň několik dní. Je to vlastně o tom, co pro mne Enrique znamená a jak se změnil můj život od chvíle, kdy jsem ho objevila.

Kdysi mě velmi oslovovalo motto jednoho časopisu pro ženy: "Život začíná ve třiceti". Asi proto, že už před nějakou dobou mi třicet bylo. Znělo to vždy tak povzbudivě, ale vlastně to je celé jinak. Od doby, kdy jsem toto motto četla poprvé, do dnešní doby, uplynulo mnoho vody v řece a dnes bych ho pozměnila: "ŽIVOT ZAČÍNÁ TEHDY, AŽ MU TO SAMY DOVOLÍME" a je vcelku jedno, je-li nám 18, 30 nebo víc. Jak to vím? Je to můj případ. K tomu, abychom životu dovolily, aby začal, ovšem potřebujeme nějaký impuls. V mém případě to bylo první zaregistrované setkání s písničkou Enriho. A o tom tady chci vlastně psát.

Tohle všechno začalo někdy během roku 2007. Tou dobou byla hitem písnička "Do You Know", kdo by ji neznal. I já měla to štěstí, že jsem na jakémsi hudebním programu zahlédla klip k téhle písničce. To, co následovalo potom, se dá jen stěží slovy popsat. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Můj nejstarší syn se velmi dobře bavil, když viděl, co to se mnou udělalo a také okamžitě čelil spoustě otázek: "Kdo to zpívá? Co je to zač? Co o něm víš? apod." S dostatečně očividným despektem a pobavením mi oznámil, že jediné co pro mě udělá, je to, že mi písničku najde na internetu, ale víc po něm chtít nemůžu. Jak bych také mohla. Tohle přeci není styl, který on poslouchá. "Aspoň něco", řekla jsem si. Díky tomu jsem za chvíli věděla, že zpěvák,  který písničku zpívá, se jmenuje Enrique Iglesias a všechny dostupné informace o něm.

"Pane Bože, on je jen o 4 roky mladší jak já!" byla další věc, kterou jsem si tenkrát uvědomila. To je prostě skvělé! První rok se samozřejmě odvíjel pod režií zblázněné fanynky. Horečné hledání a shánění veškerých písní, které kdy nahrál, všech vydaných cd, uveřejněných videí. Přečtení všech článků, které se kdy na internetu o něm objevily, seriózních i těch bulvárních, kterých je požehnaně. Jenže jako každé počáteční nadšení, tak i tohle pobláznění po prvním roce ochablo a já s uspokojením zjistila, že tohle "setkání" bylo jiné. Zjistila jsem, že tohle není jen o hudbě a písničkách, které jsou bezesporu skvělé. Došlo mi, že tohle setkání bylo pro mne takříkajíc osudové. Ptáte se proč? Vysvětlím dále. Ale to musím začít malinko zeširoka, a to stručnou charakteristikou mého života před Enrim.

Ano, přesně tak by se nyní dal rozdělit můj život, na život před Enrim a s ním.

Jsem sice narozena ve znamení Lva. Podle veškerých charakteristik tohoto znamení bych měla vždy stát někde ve středu jakékoli společnosti a hřát se na výsluní. Opak je pravdou. Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem spíš takový plyšový lev, i když je pravda, že občas jsem uměla i po lvovsku zařvat, ale nikdy mi velká společnost nedělala dobře. Vzhledem k tomu, že jsem si velmi záhy pořídila tři děti, byla jsem jakousi společenskou konvencí tlačena do pozice seriózní matky, což byla situace, která se mi nelíbila a neobratně jsem se jí snažila bránit. Vždy jsem byla názoru, že matkou můžu být, aniž bych ze sebe musela dělat starší než jsem a absolutně jsem nechápala, proč se mám tvářit a chovat usedle. Jenže jak z téhle situace ven, jsem netušila.

Až po opadnutí prvotního nadšení z objevení Enriho jsem všechno pochopila, když se začaly dít nenápadné změny v mém chápání mého života. Najednou jsem věděla, že pokud budu poslouchat svůj vnitřní hlas a půjdu tam, kam chci já a ne tam, kde mě chtějí mít ostatní, tak teprve pak budu opravdu šťastná. To, co v první chvíli vypadalo jen jako klasické pobláznění, kterých jsem v tomto ohledu prožila několik, i když nikdy ne tak intenzivních, bylo v podstatě rozcestí a mé podvědomí to poznalo. Jen já potřebovala párkrát přešlápnout, než mi to došlo také. Tohle setkání mi vlilo novou krev do žil, působilo přesně jako polibek prince na Šípkovou Růženku. Zní to možná hloupě, ale mě opravdu tohle setkání probudilo. Jsem stále matkou, i když mám již dvě dospělé děti a jednoho studenta, ale hlavně jsem ženou, která ví, co chce, jsem svobodným člověkem, který se rozhoduje podle svého svědomí a vědomí a jde jen tou cestou, kterou chce sám, nebojí se říct svůj názor, když se mu něco nelíbí, nebo naopak.

Ano, na začátku jsem napsala "Můj život s Enriquem". Být to klasický vztah mezi dvěma lidmi, tak trvá skoro tři roky, možná by byla před námi první krize, ale v tomhle "vztahu" nebude. On to totiž opravdu vztah je, ale mezi mnou a mým Já, už mu umím naslouchat, už vím, kde je jeho místo, kam chce jít a za to všechno vděčím Enrimu. Právě on mi pomohl pochopit, že "ŽIVOT ZAČÍNÁ AŽ TEHDY, AŽ MU TO SAMY DOVOLÍME"

Tak žijte, dokud je chuť, síla a kde. V dnešní uspěchané a nejisté době nevíme dne ani hodiny, která změní vše. Mějte se rádi, protože jak kdosi moudrý kdysi řekl, pokud se nemáme rádi sami, nemůžeme mít rádi ani ostatní lidi.